Miroslav Liďák absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou škole ve Zlíně a v Uherském Hradišti. Po dvouleté vojenské službě a neúspěšném pokusu o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění nastoupil v roce 1956 do nakladatelství Mladá fronta jako výtvarník časopisu »ABC mladých techniků a přírodovědců«. V redakci se spřátelil se spisovatelem na volné noze Pavlem Hanušem (1928–1991) a společně začali publikovat kreslený humor pod pseudonymem Haďák. Sérii vtipů, které pod názvem »Malý katechismus« uveřejňovaly v roce 1958 týdeníky »Dikobraz« a »Tvorba«, vydala Mladá fronta jako knížku „vtipů beze slov“.

Drobné album se na pultech knihkupectví objevilo v polovině roku 1959 a manifestačně se hlásilo k čistě obrazovému humoru, který se pod vlivem poválečné americké a západoevropské karikatury začal prosazovat v tehdejším Československu proti ilustrované výrobní a komunální satiře.

Hanuš s Liďákem považovali humor beze slov za projev „životního rytmu dnešního člověka“ a přirovnávali jej k jazzové improvizaci. Na rozdíl od ilustrovaných anekdot působil čistě obrazový humor „rychlostí elektrického výboje“; používal metafory jako poezie, konflikty jako drama a řazením překvapivých kontrastů připomínal filmovou montáž.[1]

I když v Haďákových vtipech z »Malého katechismu« účinkovali faráři, mniši, jeptišky, andělé a čerti, nešlo o proklamované zúčtování s „církevní morálkou a mentalitou“[2]. Oba autoři se v jednom rozhovoru svěřili, že na začátku celé série byla zábavná představa, „jak dva rozverní mnichové hrají cvrnkanou s kuličkami růžence“. Nešlo tedy o potřebu vypořádat se s dogmaty církve, která se stala terčem tvrdých represí už na počátku padesátých let, kdy byly násilně obsazovány a vyklízeny mužské i ženské kláštery. Liďákovi se spíš dobře kreslila řeholní roucha, ale také andělská křídla, rohaté hlavy a další výrazné i obecně známé rekvizity, které nabízely spoustu příležitostí k vymýšlení paradoxních situací, jako bylo například dekorování nastoupené jednotky čertů válečnými kříži.

Miroslav Liďák na konci roku 1959 odešel z časopisu »ABC mladých techniků a přírodovědců«, aby se v novém týdeníku »Mladý svět« mohl naplno věnovat politické karikatuře. O této práci měl už dlouho docela přesnou představu. V jednom dopise z vojny se svěřil své přítelkyni z dětství, že jej nezajímají satirické nástěnky proti nešvarům ve výrobě, ale „zvláště ti velcí lajdáci“.[4] Kreslení karikatur považoval za službu veřejnosti, kterou byl ovšem ochotný plnit jen podle svého vlastního uvážení a svědomí: „Kdybych mohl kreslit zadarmo, bylo by to nejlepší […] nechci dělat na objednávku a podle příkazu.“[5]

Jako jeden z výtvarných redaktorů »Mladého světa« sice nemusel ilustrovat zadané náměty, ale vybírat si směl jen témata určovaná proměnlivou linií stranické politiky. K novinkám na stránkách československého tisku patřily tehdy karikatury sovětských politiků. Podstatnou část padesátých let byly totiž v domácích novinách a časopisech karikováni pouze američtí a západoevropští „váleční štváči“, zatímco portréty politiků východního bloku směly zprostředkovat výhradně fotografie nebo realistické kresby. Toto pravidlo prolomily až karikatury Nikity Chruščova. Liďák jej představil jako sebevědomého vůdce, který vykročil docela novým směrem. Jednou mu obul „sedmiletkové“ boty, v nichž doběhne Západ, jindy mu dal do ruky raketu, aby „dělovým servisem“ odpálil kosmickou loď až na Měsíc.

Takové kresby ovšem, stejně jako každá jiná veřejná komunikace, podléhaly předběžné cenzuře. Na obsah médií dohlíželi plnomocníci Hlavní správy tiskového dohledu a zadržovali texty, fotografie nebo kresby, které se dostaly do rozporu s takzvanými „obecnými zájmy“.

O nevyzpytatelnosti této kategorie a její fatální závislosti na sovětské politice svědčí aféra s jednou z Liďákových karikatur Nikity Chruščova. Došlo k ní na podzim roku 1960 během jednání Valného shromáždění OSN, při němž rozhovory o sovětských mírových návrzích uvázly na mrtvém bodě. Liďák neváhal a nakreslil Chruščova jako indiánského náčelníka, který nabízí dýmku míru ostatním představitelům světových velmocí – prezidentům Spojených států a Francie i britskému premiérovi. Eisenhower, de Gaulle a Macmillan však sedí stranou a vstřícné gesto ignorují. Kresbu nazval „Nekuřáci“ a předložil ji ke schválení šéfredaktorovi »Mladého světa«, který se po konzultaci s tiskovým oddělením ÚV KSČ rozhodl její zveřejnění odložit, dokud nebude oznámen oficiální výsledek jednání. Liďák si byl zřejmě jistý tím, že situaci odhadl správně, a přes zákaz „nadřízených orgánů“ odnesl karikaturu do redakce týdeníku »Tvorba«, kde jeho práce pravidelně otiskovali. Protože se výhrady redaktorů »Tvorby« netýkaly obsahu kresby, ale jen způsobu ztvárnění soudruha Chruščova, Liďák námitkám vyhověl a upravená kresba vyšla na titulní straně.

Odpověď na otázku, zda mohly být komentáře k domácí situaci pod dohledem cenzury něčím jiným než pouhou ilustrací tzv. nežádoucích jevů, jejichž rejstřík určovala ideologická objednávka, naznačuje Liďákova kolážovaná kresba „karikaTURISTA“. Představuje kreslíře, který sebral odvahu a pokusil se do tisku prosadit práci, kterou mu nikdo nezadal. Obcházel redaktory a šéfredaktory, vysedával na poradách, účastnil se konzultací a čekal na výsledky telefonátů se stranickými tajemníky. Je zřejmé, že nešlo o přímou konfrontaci s mocí, ale spíš o zdlouhavé a složité vyjednávání s kolegy. Díky tomu, že někteří z nich byli ochotni testovat pružnost skrytých pravidel žurnalistické praxe, pronikala během šedesátých let na stránky novin a časopisů polyfonie moderního vizuálního humoru, který kreslířům umožňoval ukazovat věci, o nichž nebylo snadné psát.

V jedné Liďákově karikatuře z roku 1963 postával „malý český člověk“ u podstavce monumentální Stalinovy sochy, za zády ukrýval kladívko a stále váhal: „mám … nemám…?“

Kresba sice vyšla více než čtvrt roku po demolici pražského pomníku, ale téma bylo až příliš živé. Právo na interpretaci a hodnocení minulosti si vyhrazovalo vedení komunistické strany a do této práce nesměl nikdo co mluvit, nejméně pak časopis, který strana prostřednictvím Československého svazu mládeže založila.

Na přelomu padesátých a šedesátých let patřil Miroslav Liďák k zakládajícím členům Polylegranu, sdružení kreslířů a karikaturistů »Mladého světa«, které vzniklo jako reakce na formální i obsahová klišé výrobní a komunální satiry. Když koncem roku 1963 připravovala skupina už třetí výstavu nazvanou „Polopatenty“, zvolila za společné téma vztah člověka a techniky. Kreslíři nešetřili kritikou důsledků poúnorové industrializace Československa a nic nenasvědčovalo tomu, že by vkládali naděje na změnu ve vědeckotechnický pokrok. V kresbách Vladimíra Jiránka proudily kolony automobilů pustinou, v níž přírodu nahradily monumentální obrazy krajiny; gigantické sálové počítače Vladimíra Renčína nebo Jaroslava Weigela přiváděly programátory k šílenství; startující kosmická raketa se v podání Karla Nepraše stala příhodným nástrojem k oběšení.

Liďák trval na tom, že na „Polopatentech“ nesmí chybět razantní politické karikatury, a několik takových prací přinesl. Největší zájem a kontroverze vyvolala koláž představující Švejka s dvoupramenným ocasem a  v charakteristickém postoji českého lva. Liďák jej umístil do štítu ve tvaru husitské pavézy a kolem přilepil zlacené lipové snítky podobné těm, které lemovaly státní znak na standartě prezidenta republiky.

Emblém původně navrhl pro divadelní hru Miroslava Skály, Vladimíra Fuxe a Vlastimila Pantůčka „Drak je drak, čili, kterak Žužličtí k rozumu přišli“. Během představení v pražském divadle Rokoko visela Liďákova dekorace nad hlavami členů národního výboru fiktivního městečka Žužlice, a když v jedné scéně Purkmistr pokáral Šmidru „aby nešvejkoval“, obecní policajt odpověděl, že „Švejk je náš národní hrdina“.

Znak se Švejkem zaujal diváky, návštěvníky výstavy Polylegranu i redaktory časopisu »Plamen«, v němž měla být koláž reprodukována. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k nějakým potížím, zvlášť když v »Rudém právu« vyšla příznivá recenze „Polopatentů“: „Je jen radostné, že tato výstava, tak výrazně angažovaná, má opět u publika neobyčejný úspěch a že návštěva síně v nedělním odpoledni poskytne nebývalý obrázek nekonečných front před každou zdařilou kresbou.“[8]

Ve stejné době projednávala ideologická komise ÚV KSČ stanovisko k poslání a stavu kulturních časopisů. Její závěry tvrdě kritizovaly vstřícnost některých redaktorů ke karikaturám, které byly označeny za „pochybné“. Výslovně byl zmíněn pokus redakce »Plamene« „otisknout Haďákovu ‚karikaturu‘, která hrubě znevažovala náš státní znak“.[9]

Ve chvíli, kdy zpráva stranických ideologů vyšla v novinách, byly už „Polopatenty“ reprízovány na dalších dvou místech; nejprve v Plzni a poté v Hradci Králové. V tamním Domě umělců byla 2. dubna 1964 Liďákova kresba „zajištěna“ a její autor byl ještě týž den odvezen přímo z redakce »Mladého světa« k výslechu do ruzyňské věznice. Vyšetřovatelé se zajímali nejen o „pravý smysl“ koláže se Švejkem, ale dotazovali se také na starší Liďákovy karikatury. Bezelstně se přitom srovnávali s protektorátní tajnou policí, když se kreslíře zeptali, co si myslí, že by mu asi tak udělali Němci, kdyby jim místo říšské orlice nakreslil Švejka?[10]

Ačkoliv »Rudé právo« původně psalo „jen“ o znevažování státního znaku, Liďák byl nakonec obžalován za hanobení republiky, což soudu umožnilo navrhnout vyšší trest. Karikaturista se hájil tím, že „chtěl satirickým projevem bojovat proti lhostejnosti, […] kterou řada lidí ve svém denním životě k našemu státu projevuje.“[11]

Hlavním argumentem obžaloby bylo tvrzení, že se už během pražské výstavy cítili někteří návštěvníci pohoršeni. V Hradci Králové se na stránkách návštěvní knihy údajně rozpoutala diskuse, v níž „slušní lidé kresbu odsuzovali a naopak někteří mladí lidé anonymními zápisy se současně zastávali kresby a dávali najevo své zaměření proti republice“. Proti tomu se ohradil Liďákův kolega Adolf Born, který jako jeden ze svědků ve své výpovědi uvedl, že se v průběhu výstavy proti koláži se Švejkem žádné námitky neozvaly. Sám si prý po skončení výstavy návštěvní knihu prohlédl, ale žádné stížnosti v ní neviděl: „alespoň to nebylo na listech, které jsem já četl.“[12]

Proti rozsudku, který kreslíře poslal na jeden rok do vězení, protestovala většina kolegů z Polylegranu, redakce časopisu »Plamen«, členové Svazu spisovatelů nebo divadelního souboru Rokoko. Spisovatel Karel Ptáčník ve svém posudku protestoval „proti jednání orgánů ministerstva vnitra, které nelze charakterizovat jinak, než jako zastrašování, porušující markantně socialistickou zákonnost“.

Pravděpodobně i v důsledku tlaku veřejného mínění změnil soud v odvolacím řízení původní rozhodnutí na podmíněný trest s dvouletou zkušební lhůtou. Redaktorka »Mladého světa« Ljuba Horáková uvádí jako jednu z možných příčin změny soudního rozhodnutí též osobní intervenci spisovatele a člena ideologické komise ÚV KSČ Jana Procházky u prezidenta Antonína Novotného.[15]

Okolnosti procesu, který skončil v roce 1968 Liďákovou rehabilitací, popsal pro »Časopis University Karlovy« student žurnalistiky Ivan Hanousek. Zeptal se tehdy také na to, co si autor „dvojocasého Švejka“ myslí o své práci s odstupem čtyř let:

[15] Ljuba Horáková, Háďák aneb Osud karikaturisty v Čechách. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 121.

V době soudního procesu, kdy nesměl publikovat, začal Liďák objevovat kouzlo nezáměrného slovního vtipu v nejrůznějších vyhláškách a oznámeních. Brzy poté, co vyzval čtenáře »Mladého světa«, aby sbírali a posílali do redakce prastaré i nejnovější úřední výkony v podobě tištěných nebo ručně psaných cedulí, se na poslední stránce časopisu začaly pod hlavičkou „Heslo týdne“ objevovat nechtěné dvojsmysly: „Do ZOO zvířatům vstup zakázán!“, „Přijmeme ženy k mytí nádobí a vrátného“, nezpochybnitelné pravdy typu „Upozorňujeme, že odcizení lžičky je krádež!“, ale často také pozoruhodné propagandistické konstrukty: „Kdo nedbá požární bezpečnosti v závodě, je škůdcem národa“ nebo veršované varování před všudypřítomnými špióny: „Nepřítel chodí v galoších, abys ho neslyšel, když někam přijde, předstírá, jakoby nepřišel, chtěl by jak pára proniknout, kamkoli v každé době a nemáš-li dosti bdělosti, zahnízdí se i v tobě!“ I celkem prostá oznámení, jako byla cedule s nápisem „Zde je dovoleno promítati pouze bezpečné filmy“, získávala docela nový význam.

Kresby a koláže, které sice byly považovány za „humoristické“, ačkoliv se vůbec nepokoušely vtipkovat, se už v první polovině šedesátých let začaly označovat akronymem KRH, aby se odlišil od starších ilustrovaných anekdot. Estetik a novinář Pavel Vavruch navrhl pro tento druh vizuálního humoru termín „výtvarná publicistika“.[16] Chtěl jím zdůraznit spřízněnost výtvarného komentáře „s tiskem a dalšími publikačními prostředky vizuálního charakteru“, a zároveň rozšířit příliš omezující médium kresby o běžně používané techniky koláže nebo fotomontáže.

Pro výtvarné publicisty přestávala být podstatná čistota grafické zkratky; na důležitosti naopak získávala slova, přesněji řečeno způsob jejich provázání s obrazem. Nešlo jim o vyloučení verbálního vtipu nebo jeho vstřebání do „magického světa čar“ stylově vytříbené kresby. Slova a obrazy začaly být chápány spíš jako „symbiotické protipóly“.

Ve zběžně naznačených kulisách nebo v letmých obrysech situací vystupovaly nové (a pro domácí publikum nezvyklé) charaktery, poučené kresbami naturalizovaného Američana Saula Steinberga. Liďák vycházel spíš z domácí tradice; těžil především z odkazu Františka Bidla, karikaturisty a souputníka meziválečné levicové avantgardy, který zemřel krátce po osvobození na následky věznění v terezínské pevnosti.

Na jaře 1968 se výtvarná publicistika zbavila předběžné cenzury. Když komunisté schválili v dubnu svůj akční program, slibovali v něm (mimo jiné) všem občanům svobodu projevu: „Pracujícím lidem, kterým už nediktuje třída vykořisťovatelů, nelze libovolným výkladem mocensky předepisovat, o čem smějí a o čem nesmějí být informováni, které své názory mohou a které nemohou veřejně vyslovit, kde se veřejné mínění může uplatnit a kde ne.“[19] Napříště už tedy neměli o povaze protispolečenského jednání svévolně rozhodovat neveřejné cenzurní instituce, ale pouze trestní zákon.

Bez dohledu cenzury dostali karikaturisté příležitost zachytit podobu konkrétních členů československé politické reprezentace. Nové možnosti je však poněkud zaskočily. Miroslav Liďák tuto situaci výstižně glosoval obrázkem, na kterém se kreslíř v rozpacích sklání nad prázdnou čtvrtkou. I když dobře ví, „že už se může“, přiznává, že má nacvičené pouze „fóry na de Gaulla“ a zatím jen sní o nové tváři československé politiky.

Už od ledna 1968 ji ztělesňoval první tajemník ÚV KSČ, usměvavý a nekonfliktní Alexandr Dubček. Zatímco v Liďákových kresbách působil sympatickým dojmem, podobně jako Chruščov v karikaturách z počátku šedesátých let, na většinu reformních politiků Pražského jara se kreslíř díval mnohem přísněji. Populárního „tribuna lidu“ Josefa Smrkovského zachytil v sérii pěti kreseb bezmála reportážního charakteru jako zamračeného a přísného muže při vystoupení ve Sjezdovém paláci 20. března 1968. Smrkovský tehdy hovořil o nevyhnutelnosti důkladné očisty a obrody komunistické politiky, ale zároveň trval na tom, že strana si bude své věci řešit sama. Liďák jeho výroky interpretoval jako pokračování dosavadní praxe, kdy si občan směl potají myslet své, ale zároveň musel poslouchat názory představitelů strany a vlády.

Miroslav Liďák, karikatury Josefa Smrkovského, kresba tuší, 1968, koláž, 940 × 160 mm, Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

Koncem března 1968 se dokonce i »Dikobraz« odhodlal uveřejnit karikatury komunistických politiků. Jaroslav Malák nakreslil pro „aprílové“ číslo satirického týdeníku portréty ministra národní obrany Bohumíra Lomského, předsedy Národního shromáždění Bohuslava Laštovičky, předsedy ideologické komise Jiřího Hendrycha a člena ÚV KSČ Martina Vaculíka. Kresby vznikly podle fotografií a redakce se konečně mohla pochlubit průlomem do „úzkostlivě střežené hradby osobní nedotknutelnosti a neodůvodněného božství“ vysokých stranických funkcionářů.

Nebudeme-li počítat kauzu z počátku padesátých let, kdy byl za údajné karikatury Klementa Gottwalda, členů jeho rodiny a blízkých spolupracovníků odsouzen kreslíř Josef Molín, nevyšla za dvě desetiletí v »Dikobrazu« žádná karikatura komunistického politika. Malákovy kresby ovšem byly jen mírně nadsazenými portréty, které doplňovaly neškodné průpovídky. Například Bohuslav Laštovička se veřejně „přiznával“ k tomu, že vždycky „dostával direktivy od soudruha Novotného“, což byla skutečnost, která sotva někoho překvapila. Antonín Novotný byl navíc už v lednu zbaven funkce prvního tajemníka strany a ještě předtím, než karikatury v »Dikobrazu« vyšly, přinucen odstoupit i z úřadu prezidenta.

Miroslav Liďák komentoval výběr karikovaných straníků jako bezvýznamné gesto, které vůbec nešlo k jádru věci. Karikatura podle něj stále mířila „jen tak nízko, jak se v dané chvíli smí: až po ředitele podniku? po generální? či už oborové? – a smím-li náhodou výš, musí to být úsměvné, asi jako ‚soudruhovi by se dalo ledacos vytknout, ale jinak to dělá dobře, konečně, kdo jsme bez chyb, že‘. Naše situace přímo vytváří půdu pro neplnoprávnou, služebnou karikaturu. Dikobraz […] vzal na vědomí změny posledních měsíců se značným zpožděním, dlouho váhal, až jednoho dne začali z redakce obíhat karikaturisty, asi takto: Tak kdo se teď může: Laštovička, Hendrych, Šimůnek, Lomský, Zavadil – no tak, soudruzi. Ale smysl karikatury není cizopasit na politických mrtvolách, karikaturista musí kreslit právě živé ministry, ty, kteří nemají odejít. Smysl karikatury je v porušování posvátných symbolů.“[20]

Demokratické principy, které se v první polovině roku 1968 šířily v médiích, začaly po srpnové okupaci opět mizet pod tlakem na osobní zodpovědnost vedoucích redaktorů i jednotlivých zaměstnanců za dodržování směrnic Husákova prosovětského vedení. V redakcích novin a časopisů brzy zůstali jen ti, kteří byli ochotni přizpůsobit se novým podmínkám.

Liďák nebyl za své politické kresby z období Pražského jara obžalován a trestně stíhán; s nástupem normalizace však přišly zákazy publikování. Když se pokusil na II. pražském salonu výtvarníků vystavit jednu ze svých starších „předsrpnových“ karikatur bývalého prvního tajemníka ÚV KSČ, představující Dubčeka ve zbojnickém úboru při junáckém skoku přes bombu s hořícím doutnákem, městská Kulturní správa nařídila kresbu odstranit a rozhodnutí zdůvodnila tím, že vystavování díla je v rozporu s kulturní politikou státu.[24]

Výběr z koláží, který byl pod názvem „Playmen“ už připravený do tisku, nikdy nevyšel. Z „objektivních příčin“ byla zastavena také výroba knížky „Kronika místodržení v Čechách“. Jiří Hochman, redaktor a komentátor týdeníku »Reportér«, v parodickém textu převlékl protagonisty Pražského jara do průhledného barokizujícího jinotaje a Miroslav Liďák vyprávění ilustroval portrétními karikaturami slezského pána Dubíka z Dubova nebo českého místodržícího Nowoty z Letnic a Příušnic.

[24] Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka, dopis tajemníka SČVU Dr. Jiřího Šetiny, Praha 1969.

„I když [Miroslav Liďák] nevypadal jako zdravý moravskoslezský vesnický kluk, jeho energetická bilance byla neuvěřitelná. Dokázal nejen nakreslit tisíce kreseb, každou několikrát, dokud se mu nezdála hotová, ale stihnul ještě přátelům a známým posílat stovky pohlednic, kreslených kartiček, koresponďáků a dopisů od shora dolů ilustrovaných. Bavil sám sebe i nás.

Chodíval na návštěvy s plnýma rukama. Kreslil na měchačky karikatury Vladimíra Iljiče, Josifa Vissarionoviče, strýčka Maa, zdobil je rudou mašličkou a roznášel to známým. Na každou láhev, kterou kdy přinesl, nakreslil novou vinětu, nebo tu původní doplnil případným textem. Když jednou někde likvidovali nějakou lékárnu, nakoupil spoustu krámů a donášel porculánové kelímky a krásné láhve s pozoruhodnými nápisy. Jednou přitáhl bytelný porculánový moždíř z první světové války i s tloukem a s nádherně vyvedeným nápisem ve zlatě – Durch Krieg zum Sieg –. Mirkova darovací posedlost nekončila ovšem v blízkém okolí. Nezastavila se ani před nedozírnou plochou Atlantického oceánu. Úplně stejný moždíř poslal kreslíři Svatoplukovi Pitrovi do New Yorku.

Mirek nebyl schopen žádných křiváren, kulišáren, zákulisních rejdů, postranních řečí a pomluv tak panoramaticky rozprostřených v středočeské kotlině. Nesnášel to. Říkal lidem do očí, co si o nich myslí a divil se, že někteří to nesnášejí. V době, kdy bylo kolem nás nastláno Lomikarů, Koniášů, jejich domovních důvěrníků a desítkářů [25], počínal si Mirek jako Jan Kozina Sladký, sedláci od Chlumce či Pavlata, co dal hlavu za Blata. Od počátku měl Mirek v rukou špatnou kartu a hrál proti soupeřům s falešnými esy v rukávech, ale hrál fér.

Když jsme v zoufalství nad letitou nemožností změnit Dikobraz k něčemu lepšímu založili Polylegran (skupinu vzájemně se podporujících karikaturistů), byl Mirek tím hybatelem a podněcovatelem všech možných akcí a výstav. Redigoval tehdy poslední stránku Mladého světa, a i když byl schopen pokreslit ji celou sám, dal nám ji k dispozici. Propagoval v Mladém světě nejen výstavy Polylegranu a kresby jeho členů, ale i začínající kreslíře, kteří nikde jinde nedostali příležitost. Dokázal se kvůli jedné kresbě, kterou chtěl mít na stránce, pohádat s celou redakcí, praštit dveřmi, odejít a zase se vrátit, aby všem vynadal. Bylo mu úplně jedno, jestli tu kresbu dělal sám, nebo někdo z nás.

Na dění v současnosti prý působí tlak minulosti a tah budoucnosti. Proti tak mocným silám se pochopitelně nic dělat nedá a nezbývá než složit ruce v klín a čekat, co z toho vyleze. Mirka nikdy tohle ani nenapadlo, žil naplno v současnosti a snad proto mu ti mnozí s rukama v klíně nerozuměli. Nechápali, o co mu vlastně běží. Proč ho ten zatuchlý klídek vyvádí z míry.

[25] Tzv. desítkáři dohlíželi na chování deseti rodin v nejbližším okolí a informovali uliční výbory o jejich loajalitě k režimu.

Na setkání s Haďákem v pražské vinárně U Piaristů na počátku sedmdesátých let vzpomíná Josef Vomáčka, který s nástupem normalizace musel odejít z pozice režiséra Československého rozhlasu.