Charakter 5

MIROSLAV LIĎÁK, MALÍŘ NEPOKOJŮ

Miroslav Liďák (1934–1983) byl jediný český karikaturista odsouzený v šedesátých letech za politickou kresbu. Podle soudního rozhodnutí zhanobil státní znak a prezidenta republiky, když v roce 1964 veřejně vystavil koláž, v níž umístil Švejka v typickém postoji českého lva do štítu ve tvaru husitské pavézy, kterou lemovaly zlacené lipové ratolesti. Proces tehdy sledovali nejen novináři a umělci, ale také zástupce generální prokuratury „vzhledem k zásadní povaze věci pro případné posuzování podobných případů do budoucna“.

Pavel Ryška

Charakter 5: volné pokračování série dokumentárních pořadů, které sledovaly proměny výrazných charakterů v konfrontaci s vývojem politických událostí a se změnami společenské praxe.

01 HAĎÁKŮV KATECHISMUS

slider image

Miroslav Liďák, kresba z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

Miroslav Liďák absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou škole ve Zlíně a v Uherském Hradišti. Po dvouleté vojenské službě a neúspěšném pokusu o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění nastoupil v roce 1956 do nakladatelství Mladá fronta jako výtvarník časopisu »ABC mladých techniků a přírodovědců«. V redakci se spřátelil se spisovatelem na volné noze Pavlem Hanušem (1928–1991) a společně začali publikovat kreslený humor pod pseudonymem Haďák. Sérii vtipů, které pod názvem »Malý katechismus« uveřejňovaly v roce 1958 týdeníky »Dikobraz« a »Tvorba«, vydala Mladá fronta jako knížku „vtipů beze slov“.

Drobné album se na pultech knihkupectví objevilo v polovině roku 1959 a manifestačně se hlásilo k čistě obrazovému humoru, který se pod vlivem poválečné americké a západoevropské karikatury začal prosazovat v tehdejším Československu proti ilustrované výrobní a komunální satiře.

Hanuš s Liďákem považovali humor beze slov za projev „životního rytmu dnešního člověka“ a přirovnávali jej k jazzové improvizaci. Na rozdíl od ilustrovaných anekdot působil čistě obrazový humor „rychlostí elektrického výboje“; používal metafory jako poezie, konflikty jako drama a řazením překvapivých kontrastů připomínal filmovou montáž.[1]

I když v Haďákových vtipech z »Malého katechismu« účinkovali faráři, mniši, jeptišky, andělé a čerti, nešlo o proklamované zúčtování s „církevní morálkou a mentalitou“[2]. Oba autoři se v jednom rozhovoru svěřili, že na začátku celé série byla zábavná představa, „jak dva rozverní mnichové hrají cvrnkanou s kuličkami růžence“. Nešlo tedy o potřebu vypořádat se s dogmaty církve, která se stala terčem tvrdých represí už na počátku padesátých let, kdy byly násilně obsazovány a vyklízeny mužské i ženské kláštery. Liďákovi se spíš dobře kreslila řeholní roucha, ale také andělská křídla, rohaté hlavy a další výrazné i obecně známé rekvizity, které nabízely spoustu příležitostí k vymýšlení paradoxních situací, jako bylo například dekorování nastoupené jednotky čertů válečnými kříži.

Z hlediska dalšího Liďákova směřování patří k důležitým kresbám »Malého katechismu« obrázek jednoho příslušníka satanských pluků, který upadl do zajetí a pod dohledem uniformovaného anděla‒strážníka s pistolí po boku musí na transparent malovat nápis „Aleluja“. Taková situace není alegorickým obrazem triumfu Dobra nad Zlem. Liďák na andělskou řízu a ďáblův kabát nenapsal jména, která obvykle v politické satiře identifikovala zobrazené postavy. Nenabídl ani žádný jiný návod k jednoznačné interpretaci scény, ale nechal diváka, aby k ní zaujal své vlastní stanovisko. Nevíme, jestli autoři znali úvahy Charlese Baudelaira o satanské povaze lidského smíchu, který pramení z představ o vlastní nadřazenosti, ale nejspíš dobře věděli, že andělé se nesmějí, protože jejich práce je příliš vážná. Musí totiž dohlížet na poražené rebely a nutit je k bohulibé práci.

Ačkoliv se ideálem kresleného humoru stávaly „vtipy beze slov“, v kresbách z »Malého katechismu« byly texty ve formě nejrůznějších nápisů a návěstí. Liďákovi s Hanušem nešlo o jejich úplné vyloučení; slova se spíš měla stát organickou součástí obrazu a narušit tak dosavadní rozdělení rolí mezi ilustrativním obrazem a vysvětlujícím titulkem. „Beze slov“ tehdy znamenalo především bez verbálních vtipů vytištěných pod obrázkem.

Vtipy beze slov byly na přelomu padesátých a šedesátých let charakterizovány jako malířské léčky a hlavolamy. Podobně jako moderní básně měly čtenáře vést „k samostatnému pochopení vtipu, k zamyšlení nad ním, často i k dotvoření“.[3] Karikaturisté tím byli povýšeni nad rutinní ilustrátory satirických textů a čtenáři přestávali být považováni za pasivní adresáty jednoznačných sdělení. Otevřeně se jim přiznával podíl na (re)konstrukci významu kresleného vtipu, který se tak zároveň stával součástí světa, jehož smysl není jednou provždy daný a musí být stále znovu interpretován.

[1] Haďák, Malý katechismus. Praha: Mladá fronta, 1959, s. 1.

[2] Tamtéž.

[3] „Polylegran. Silvestrovská příloha pro ty, kteří neumějí číst“. Mladý svět I, 1959, č. 52, s. 10.

slider image 01 | 11

Obálka Haďákova »Malého katechismu« s bruselskou „polyekránovou“ úpravou Jaroslava Weigela. Mladá fronta, 1959.

slider image 02 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 03 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 04 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 05 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 06 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 07 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 08 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 09 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 10 | 11

Haďák, kreslený vtip z knihy »Malý katechismus«. Mladá fronta, 1959.

slider image 11 | 11

Miroslav Liďák, kresba z cyklu »Malý katechismus«, 180 × 140 mm, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

02 TROUFNOUT SI NA ADENAUERA NENÍ NIC TĚŽKÉHO…

slider image

Miroslav Liďák, karikatury Nikity Sergejeviče Chruščova (vlevo) a Konrada Adenauera, počátek 60. let.

Miroslav Liďák na konci roku 1959 odešel z časopisu »ABC mladých techniků a přírodovědců«, aby se v novém týdeníku »Mladý svět« mohl naplno věnovat politické karikatuře. O této práci měl už dlouho docela přesnou představu. V jednom dopise z vojny se svěřil své přítelkyni z dětství, že jej nezajímají satirické nástěnky proti nešvarům ve výrobě, ale „zvláště ti velcí lajdáci“.[4] Kreslení karikatur považoval za službu veřejnosti, kterou byl ovšem ochotný plnit jen podle svého vlastního uvážení a svědomí: „Kdybych mohl kreslit zadarmo, bylo by to nejlepší […] nechci dělat na objednávku a podle příkazu.“[5]

Jako jeden z výtvarných redaktorů »Mladého světa« sice nemusel ilustrovat zadané náměty, ale vybírat si směl jen témata určovaná proměnlivou linií stranické politiky. K novinkám na stránkách československého tisku patřily tehdy karikatury sovětských politiků. Podstatnou část padesátých let byly totiž v domácích novinách a časopisech karikováni pouze američtí a západoevropští „váleční štváči“, zatímco portréty politiků východního bloku směly zprostředkovat výhradně fotografie nebo realistické kresby. Toto pravidlo prolomily až karikatury Nikity Chruščova. Liďák jej představil jako sebevědomého vůdce, který vykročil docela novým směrem. Jednou mu obul „sedmiletkové“ boty, v nichž doběhne Západ, jindy mu dal do ruky raketu, aby „dělovým servisem“ odpálil kosmickou loď až na Měsíc.

Takové kresby ovšem, stejně jako každá jiná veřejná komunikace, podléhaly předběžné cenzuře. Na obsah médií dohlíželi plnomocníci Hlavní správy tiskového dohledu a zadržovali texty, fotografie nebo kresby, které se dostaly do rozporu s takzvanými „obecnými zájmy“.

O nevyzpytatelnosti této kategorie a její fatální závislosti na sovětské politice svědčí aféra s jednou z Liďákových karikatur Nikity Chruščova. Došlo k ní na podzim roku 1960 během jednání Valného shromáždění OSN, při němž rozhovory o sovětských mírových návrzích uvázly na mrtvém bodě. Liďák neváhal a nakreslil Chruščova jako indiánského náčelníka, který nabízí dýmku míru ostatním představitelům světových velmocí – prezidentům Spojených států a Francie i britskému premiérovi. Eisenhower, de Gaulle a Macmillan však sedí stranou a vstřícné gesto ignorují. Kresbu nazval „Nekuřáci“ a předložil ji ke schválení šéfredaktorovi »Mladého světa«, který se po konzultaci s tiskovým oddělením ÚV KSČ rozhodl její zveřejnění odložit, dokud nebude oznámen oficiální výsledek jednání. Liďák si byl zřejmě jistý tím, že situaci odhadl správně, a přes zákaz „nadřízených orgánů“ odnesl karikaturu do redakce týdeníku »Tvorba«, kde jeho práce pravidelně otiskovali. Protože se výhrady redaktorů »Tvorby« netýkaly obsahu kresby, ale jen způsobu ztvárnění soudruha Chruščova, Liďák námitkám vyhověl a upravená kresba vyšla na titulní straně.

Mezitím ale došlo k další rozmluvě mezi Chruščovem a Macmillanem, která byla oficiálně prohlášena za „plodnou“ a z Liďákových „Nekuřáků“ se tak stala politicky nežádoucí záležitost. Autor karikatury byl obviněn, že neuposlechl rozhodnutí kresbu nezveřejňovat, a Mladá fronta s ním rozvázala pracovní poměr. Z aparátu ÚV KSČ navíc vyšel zákaz uveřejňovat další Liďákovy příspěvky.

Když po několika měsících zákaz pominul, kreslíř se opět pustil do práce. K nejoblíbenějším terčům nejen československých karikaturistů patřil západoněmecký kancléř Konrad Adenauer, který hned ve svém prvním oficiálním projevu k parlamentu prohlásil, že Německo se už nebude vracet k nedávné minulosti. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let, krátce po vzniku Spolkové republiky Německo, bylo skutečně zrušeno velké množství trestů uložených bývalým nacistům v předchozích letech a v západní Evropě se začaly množit pokusy o rehabilitaci extrémní politické pravice. Karikaturisté sovětského bloku na to reagovali spojováním nacistické symboliky s Adenauerovým portrétem.

Po deseti letech sice nevybíravost útoků nepolevovala, ale změnil se jejich styl. Podobně jako malíři a sochaři „krotké generace“ navazovali na odkaz meziválečného moderního umění, vraceli se karikaturisté na konci padesátých let ke grafickým zkratkám a výrazně stylizovaným tvarům. Hledali působivé výtvarné symboly, ale začali také opět používat fotografie. Není možné prokázat, zda takové práce vznikaly na objednávku, nebo z přesvědčení samotných autorů. Jisté je, že představovaly relativně snadné výdělky. Krátce poté, co Konrad Adenauer z úřadu kancléře na podzim roku 1963 odstoupil, nakreslil Liďák do »Mladého světa“ smuteční oznámení, v němž se jako zástupce českých kreslířů loučil „s dlouholetým živitelem“.

Liďák ale také nahlas říkal, že předseda západoněmecké vlády představuje až příliš snadný terč: „Musíme umět útočit nejen na Západ,“ prohlásil v rozhovoru pro »Tvorbu« v roce 1961. „Troufnout si na Adenauera není nic mimořádně těžkého, […] ale troufněme si také sami na sebe“.[6]

[4] Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka, dopis Libuši Bartlové, 1954.

[5] Tamtéž.

[6] Miroslav Liďák, „Karikatura z profilu a ze strany“, Rozhovor s Miroslavem Liďákem a Pavlem Hanušem. Zaznamenal J. Nový. Tvorba XXVI, 1961, č. 51, s. 1235.

slider image 01 | 05

Miroslav Liďák, „Sedmimílové boty“, karikatura Nikity Chruščova z týdeníku »Tvorba«, 1958.

slider image 02 | 05

Miroslav Liďák, karikatura Nikity Chruščova z týdeníku »Mladý svět«, 1960.

slider image 03 | 05

Miroslav Liďák, „Nekuřáci“, (Nikita S. Chruščov, Dwight D. Eisenhower, Charles de Gaulle a Harold Macmillan), karikatura na titulní straně týdeníku »Tvorba«, 1960.

slider image 04 | 05

Miroslav Liďák, „Pan Macmillan na sále – aneb co dělá z lidí alkohol“, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1960.

slider image 05 | 05

Miroslav Liďák, „Rozloučení čs. karikaturistů s dlouholetým živitelem“, karikatura Konrada Adenauera z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

03 KARIKATURISTIKA

slider image

Miroslav Liďák, „karikaTURISTA“, 1963, kresba tuší, koláž, 580 × 470 mm,
Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

Odpověď na otázku, zda mohly být komentáře k domácí situaci pod dohledem cenzury něčím jiným než pouhou ilustrací tzv. nežádoucích jevů, jejichž rejstřík určovala ideologická objednávka, naznačuje Liďákova kolážovaná kresba „karikaTURISTA“. Představuje kreslíře, který sebral odvahu a pokusil se do tisku prosadit práci, kterou mu nikdo nezadal. Obcházel redaktory a šéfredaktory, vysedával na poradách, účastnil se konzultací a čekal na výsledky telefonátů se stranickými tajemníky. Je zřejmé, že nešlo o přímou konfrontaci s mocí, ale spíš o zdlouhavé a složité vyjednávání s kolegy. Díky tomu, že někteří z nich byli ochotni testovat pružnost skrytých pravidel žurnalistické praxe, pronikala během šedesátých let na stránky novin a časopisů polyfonie moderního vizuálního humoru, který kreslířům umožňoval ukazovat věci, o nichž nebylo snadné psát.

V jedné Liďákově karikatuře z roku 1963 postával „malý český člověk“ u podstavce monumentální Stalinovy sochy, za zády ukrýval kladívko a stále váhal: „mám … nemám…?“

Kresba sice vyšla více než čtvrt roku po demolici pražského pomníku, ale téma bylo až příliš živé. Právo na interpretaci a hodnocení minulosti si vyhrazovalo vedení komunistické strany a do této práce nesměl nikdo co mluvit, nejméně pak časopis, který strana prostřednictvím Československého svazu mládeže založila.

Ideologové opakovaně redaktorům »Mladého světa« vytýkali, že píšou o životě mládeže jednostranně, znevažují funkcionáře ČSM a projevují tendence „k laciné senzaci a únikovosti“ tím, že před zprávami ze sovětské kultury dávají přednost zájmu o západní populární hudbu nebo filmové novinky. Vyhrožovali personálními změnami, jestliže se tento trend nezmění a pozornost novinářů se nezaměří na pracovní výchovu mládeže a na výrobní problematiku. Kritizovali nejen reportáže a fejetony, ale také kreslené vtipy, jmenovitě Liďákovu karikaturu „Pracující – základ naší společnosti“, která představovala mohutného dělníka, jemuž seděl na ramenou zástup úředníků. „Co to říká?“ – položil si nad touto kresbou otázku člen ÚV KSČ Jiří Lukáš, a také si sám správně odpověděl: „Jeden u nás dělá, deset se jich fláká.“ [7] Za přímý útok na vnitřní záležitosti strany považoval Liďákovy „pomníky“, například torzo státníka, jemuž z ramen trčel šroub, na nějž se dá podle potřeby nasadit jakákoliv hlava. Prohlášení dalšího ze stranických ideologů, že „kresba nesmí být hádankou“ a není možné jejím prostřednictvím „znevažovat stranický boj proti kultu osobnosti“, jen potvrzuje, že Liďákovy karikatury byly dostatečně sdělné, aniž by autora bylo možné jednoduše chytit za slovo.

[7] Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka, referát IV. sjezdu ČSM Československého svazu mládeže v dubnu 1963.

slider image 01 | 13

Miroslav Liďák, „Malý český člověk“, 1963, kolorovaná kresba tuší, 420 × 600 mm, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

slider image 02 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 03 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 04 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 05 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 06 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 07 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 08 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 09 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 10 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 11 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 12 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

slider image 13 | 13

Miroslav Liďák, karikatura z týdeníku »Mladý svět«, 1963.

04 ŠVEJK JE NÁŠ NÁRODNÍ HRDINA

slider image

Miroslav Liďák, koláž se Švejkem ve státním znaku ČSSR, fotografie nedochovaného originálu ze soudního spisu, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

Na přelomu padesátých a šedesátých let patřil Miroslav Liďák k zakládajícím členům Polylegranu, sdružení kreslířů a karikaturistů »Mladého světa«, které vzniklo jako reakce na formální i obsahová klišé výrobní a komunální satiry. Když koncem roku 1963 připravovala skupina už třetí výstavu nazvanou „Polopatenty“, zvolila za společné téma vztah člověka a techniky. Kreslíři nešetřili kritikou důsledků poúnorové industrializace Československa a nic nenasvědčovalo tomu, že by vkládali naděje na změnu ve vědeckotechnický pokrok. V kresbách Vladimíra Jiránka proudily kolony automobilů pustinou, v níž přírodu nahradily monumentální obrazy krajiny; gigantické sálové počítače Vladimíra Renčína nebo Jaroslava Weigela přiváděly programátory k šílenství; startující kosmická raketa se v podání Karla Nepraše stala příhodným nástrojem k oběšení.

Liďák trval na tom, že na „Polopatentech“ nesmí chybět razantní politické karikatury, a několik takových prací přinesl. Největší zájem a kontroverze vyvolala koláž představující Švejka s dvoupramenným ocasem a  v charakteristickém postoji českého lva. Liďák jej umístil do štítu ve tvaru husitské pavézy a kolem přilepil zlacené lipové snítky podobné těm, které lemovaly státní znak na standartě prezidenta republiky.

Emblém původně navrhl pro divadelní hru Miroslava Skály, Vladimíra Fuxe a Vlastimila Pantůčka „Drak je drak, čili, kterak Žužličtí k rozumu přišli“. Během představení v pražském divadle Rokoko visela Liďákova dekorace nad hlavami členů národního výboru fiktivního městečka Žužlice, a když v jedné scéně Purkmistr pokáral Šmidru „aby nešvejkoval“, obecní policajt odpověděl, že „Švejk je náš národní hrdina“.

Znak se Švejkem zaujal diváky, návštěvníky výstavy Polylegranu i redaktory časopisu »Plamen«, v němž měla být koláž reprodukována. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k nějakým potížím, zvlášť když v »Rudém právu« vyšla příznivá recenze „Polopatentů“: „Je jen radostné, že tato výstava, tak výrazně angažovaná, má opět u publika neobyčejný úspěch a že návštěva síně v nedělním odpoledni poskytne nebývalý obrázek nekonečných front před každou zdařilou kresbou.“[8]

Ve stejné době projednávala ideologická komise ÚV KSČ stanovisko k poslání a stavu kulturních časopisů. Její závěry tvrdě kritizovaly vstřícnost některých redaktorů ke karikaturám, které byly označeny za „pochybné“. Výslovně byl zmíněn pokus redakce »Plamene« „otisknout Haďákovu ‚karikaturu‘, která hrubě znevažovala náš státní znak“.[9]

Ve chvíli, kdy zpráva stranických ideologů vyšla v novinách, byly už „Polopatenty“ reprízovány na dalších dvou místech; nejprve v Plzni a poté v Hradci Králové. V tamním Domě umělců byla 2. dubna 1964 Liďákova kresba „zajištěna“ a její autor byl ještě týž den odvezen přímo z redakce »Mladého světa« k výslechu do ruzyňské věznice. Vyšetřovatelé se zajímali nejen o „pravý smysl“ koláže se Švejkem, ale dotazovali se také na starší Liďákovy karikatury. Bezelstně se přitom srovnávali s protektorátní tajnou policí, když se kreslíře zeptali, co si myslí, že by mu asi tak udělali Němci, kdyby jim místo říšské orlice nakreslil Švejka?[10]

Ačkoliv »Rudé právo« původně psalo „jen“ o znevažování státního znaku, Liďák byl nakonec obžalován za hanobení republiky, což soudu umožnilo navrhnout vyšší trest. Karikaturista se hájil tím, že „chtěl satirickým projevem bojovat proti lhostejnosti, […] kterou řada lidí ve svém denním životě k našemu státu projevuje.“[11]

Hlavním argumentem obžaloby bylo tvrzení, že se už během pražské výstavy cítili někteří návštěvníci pohoršeni. V Hradci Králové se na stránkách návštěvní knihy údajně rozpoutala diskuse, v níž „slušní lidé kresbu odsuzovali a naopak někteří mladí lidé anonymními zápisy se současně zastávali kresby a dávali najevo své zaměření proti republice“. Proti tomu se ohradil Liďákův kolega Adolf Born, který jako jeden ze svědků ve své výpovědi uvedl, že se v průběhu výstavy proti koláži se Švejkem žádné námitky neozvaly. Sám si prý po skončení výstavy návštěvní knihu prohlédl, ale žádné stížnosti v ní neviděl: „alespoň to nebylo na listech, které jsem já četl.“[12]

Z dochovaného přepisu návštěvní knihy nicméně vyplývá, že v ní rozhořčené zápisy skutečně byly: „S kým jdete, páni umělci? S kontrarevolucí? Styďte se za takové umění“ nebo „Kdo dal Haďákovi právo urážet státní znak?“. Nejdelší zápis provedl Miloš Procházka z Městského národního výboru v Hradci Králové: „Pozorně jsem si prohlédl výstavu. Mám dojem, že některé exponáty vytvořili lidé, kteří nemají se soc. kulturou nic společného, a myslím si, že nemají nic společného ani se socialismem. Je zarážející, že si mohou tito lidé, využívajíc široké demokratičnosti, dovolit štvát proti zřízení a mládeži předkládat veřejně pornografii. Co tomu říkají kompetentní orgánové krajského národního výboru?“ Bezprostředně pod tímto obviněním z pornografie, které patrně naráželo na „erotické“ koláže Bohumila Štěpána, následovalo doporučení: „Soudruhu Procházko, procházejte se více po výstavách!“. Z dalších zápisů je zřejmé, že návštěvníkům výstavy neuniklo ani odstranění Liďákova Švejka: „Jsem pobouřen. Kde jsou expozice [!] ještě nedávno vystavené? Kdo mrzačí tuto velmi dobrou a vtipnou výstavu?“ Odpověď „Přece Mě.NV. Hradec Králové!“[13] byla v podstatě správná; na popud místních komunistických funkcionářů karikaturu zabavily orgány ministerstva vnitra. Příkaz k trestnímu stíhání výtvarníka však údajně vyšel přímo od Antonína Novotného.[14]

Význam procesu dokládá skutečnost, že v soudní síni byli během hlavního přelíčení přítomni nejen novináři a umělci, ale také zástupce generální prokuratury, který jednání sledoval „vzhledem k zásadní povaze věci pro případné posuzování podobných případů do budoucna“.

Také Liďákův obhájce JUDr. Josef Piskora ve své závěrečné řeči soudruhy soudce upozornil, že jejich rozhodnutí bude mít vliv nejen na obžalovaného, ale „i na to, co v budoucnu v oblasti kulturní tvorby bude považováno za trestný čin a kdo bude stíhán.“ Poukazoval rovněž na skutečnost, že Hlavní správa tiskového dohledu, která výstavu kontrolovala podle libreta, katalogu výstavy i jako celek v době, kdy už byla instalována, se zveřejněním inkriminované koláže souhlasila.

Soud však námitky ignoroval a odsoudil Liďáka k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku nepodmíněně. Rozhodnutí odůvodnil vysokou společenskou nebezpečností činu, jímž karikaturista údajně „hrubě urazil vlastenecké cítění celé řady občanů a na druhé straně svojí kresbou povzbudil jedince, kteří nemají dobrý poměr k socialistickému zřízení“.

[8] Jiří Šmíd, „Výstava plná úsměvů“. Rudé právo XLIV, 1964, č. 35, s. 3.

[9] „Poslání a stav kulturních časopisů. Stanovisko Ústředního výboru KSČ (projednané 17. února ideologickou komisí ÚV KSČ a 24. března předsednictvem ÚV KSČ)“. Rudé právo XLIV, 1964, č. 93, s. 3–4.

[10] Haďák [Miroslav Liďák], „Družeskij šarž“ (Přátelská karikatura). Literární listy I, 1968, č. 10, s. 7.

[11] Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka, Obžaloba, strojopis, 3 strany, Praha 1964.

[12] Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka, Závěrečná řeč obhájce JUDr. Josefa Piskory, strojopis, 16 stran, s. 3, 1964.

[13] Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka, Výstava Polylegranu v Hradci Králové, Výběr ze zápisů, strojopis, 29. 3. 1964.

[14] Karel Kaplan, Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956–1968. Společnost a moc. Praha: Barrister & Principal, 2008, s. 358 a 410.

05 ROZSUDEK. JMÉNEM REPUBLIKY!

slider image

Miroslav Liďák při práci v redakci »Mladého světa«, šedesátá léta, foto: Bohumír Šroufek, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

„Obvodní soud pro Prahu 1, odd. 3, rozhodl v senátě složeném z předsedy promovaného právníka Jaroslava Bárty a soudců Růženy Pospíšilové a Rudolfa Huňky, takto:

Obžalovaný Miroslav Liďák […] je vinen, že v roce 1963 v Praze nakreslil a pak v roce 1964 v Praze, v Plzni a v Hradci Králové veřejně vystavil kresbu znázorňující postavu Švejka v charakteristickém postoji lva ve státním znaku ČSSR, umístěného v husitské paveze, zespoda lemované zlatými lípovými ratolestmi a tak zhanobil státní znak ČSSR v takové míře, že to bylo odsuzováno mnohými přítomnými návštěvníky výstav. V dubnu 1964 v Praze dal autorský souhlas k otištění této kresby v časopise Plamen, tedy veřejně hanobil republiku, čímž spáchal trestný čin hanobení republiky a jejího představitele podle § 102 tr.z. a odsuzuje se podle § 102 tr.z. k trestu odnětí svobody na dobu 1 (jednoho) roku. Tento trest je nepodmíněný.

Pro rozlišení, zda jednání je přestupkem, proviněním či trestným činem, je rozhodující stupeň společenské nebezpečnosti. Soud došel k závěru, že stupeň nebezpečnosti pro společnost má takovou intensitu, že je nutné posuzovat tuto činnost jako trestný čin. Státní znak je symbolem státu, republiky a jeho znevážení na veřejnosti, jak bylo uvedeno, není nic jiného, než hanobení republiky ve smyslu § 102 tr.z. Je to prokázané svědeckými výpověďmi F. Lippa, A. Ševčíka, Fr. Samce, J. Sýkory, J. Třísky, Fr. Krupky a J. Šteffla, kteří shodně uvádějí, že byli rozhořčeni kresbou. Svědek Sýkora, který je ředitelem školy uvedl, že ve škole vštěpuje žákům úctu k symbolu státu – ke státnímu znaku.

Jednání obžalovaného bylo též odsouzeno zápisy v návštěvní knize z výstavy instalované v Hradci Králové. Mimo odsuzující zápisy byly tam i takové, ze kterých je zřejmé, že kresba povzbudila některé jedince proti socialistickému zřízení. Svědek Jaroš, kulturní pracovník z Hradce Králové, který hovořil v rozhlasové relaci 2. 4. 1964 o výstavě, podrobil mimo jiné kresbu ostré kritice a byl hluboce kresbou pobouřen a subjektivně vykládal obsah kresby ještě závažnějším způsobem, než je předmět obžaloby. Při hlavním líčení uvedl, že tak schopný kreslíř, jakým je obžalovaný, nepochybně musel vědět, jaký bude mít dopad jeho kresba na účastníky výstavy.

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není jen vysoký, významem chráněného zájmu, který je zájmem republiky a jeho ochrana podle ustanovení § 102 tr. zák., ale i následky způsobené jednáním obžalovaného. Bylo již vpředu uvedeno, že výstavy navštívilo tisíce občanů a hlavně mladých lidí. Celá řada občanů byla pobouřena uveřejněnou kresbou. Jen včasným zásahem nedošlo ještě k závažnějším následkům. Způsob, jakým byla spáchána trestná činnost, dokazuje, že jde o rafinované a zakryté jednání, které narušilo zájem republiky. Jde o projev ve výtvarné tvorbě, které nemá místo v socialistické kultuře a je v příkrém rozporu s jejím posláním. Obžalovanému polehčovalo, že před spáchaným trestným činem vedl řádný život pracujícího člověka. Je velmi kladně hodnocen ve své výtvarné činnosti. V místě bydliště nebylo proti němu shledáno závad. Tato polehčující okolnost v žádném případě nemůže snížit vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Obraz, který byl zajištěn a vzat do úschovy u obvodní prokuratury pro Prahu 1 soud prohlásil za propadnutý ve smyslu § 55 odst. 1/ písm. a/ tr. z., neboť jde o věc, které bylo užito k spáchání trestného činu.“

Rozsudek 3 T 97/64, Praha 1964, Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka.

Proti rozsudku, který kreslíře poslal na jeden rok do vězení, protestovala většina kolegů z Polylegranu, redakce časopisu »Plamen«, členové Svazu spisovatelů nebo divadelního souboru Rokoko. Spisovatel Karel Ptáčník ve svém posudku protestoval „proti jednání orgánů ministerstva vnitra, které nelze charakterizovat jinak, než jako zastrašování, porušující markantně socialistickou zákonnost“.

Pravděpodobně i v důsledku tlaku veřejného mínění změnil soud v odvolacím řízení původní rozhodnutí na podmíněný trest s dvouletou zkušební lhůtou. Redaktorka »Mladého světa« Ljuba Horáková uvádí jako jednu z možných příčin změny soudního rozhodnutí též osobní intervenci spisovatele a člena ideologické komise ÚV KSČ Jana Procházky u prezidenta Antonína Novotného.[15]

Okolnosti procesu, který skončil v roce 1968 Liďákovou rehabilitací, popsal pro »Časopis University Karlovy« student žurnalistiky Ivan Hanousek. Zeptal se tehdy také na to, co si autor „dvojocasého Švejka“ myslí o své práci s odstupem čtyř let:

[15] Ljuba Horáková, Háďák aneb Osud karikaturisty v Čechách. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 121.

Výstřižek z článku Ivana Hanouska „Proces s Haďákem“, »UK. Časopis university Karlovy«, roč. XIV, č. 16, 3. května 1968.

06 PLAYMEN

slider image

Miroslav Liďák, koláž z týdeníku »Mladý svět«, 1965.

V době soudního procesu, kdy nesměl publikovat, začal Liďák objevovat kouzlo nezáměrného slovního vtipu v nejrůznějších vyhláškách a oznámeních. Brzy poté, co vyzval čtenáře »Mladého světa«, aby sbírali a posílali do redakce prastaré i nejnovější úřední výkony v podobě tištěných nebo ručně psaných cedulí, se na poslední stránce časopisu začaly pod hlavičkou „Heslo týdne“ objevovat nechtěné dvojsmysly: „Do ZOO zvířatům vstup zakázán!“, „Přijmeme ženy k mytí nádobí a vrátného“, nezpochybnitelné pravdy typu „Upozorňujeme, že odcizení lžičky je krádež!“, ale často také pozoruhodné propagandistické konstrukty: „Kdo nedbá požární bezpečnosti v závodě, je škůdcem národa“ nebo veršované varování před všudypřítomnými špióny: „Nepřítel chodí v galoších, abys ho neslyšel, když někam přijde, předstírá, jakoby nepřišel, chtěl by jak pára proniknout, kamkoli v každé době a nemáš-li dosti bdělosti, zahnízdí se i v tobě!“ I celkem prostá oznámení, jako byla cedule s nápisem „Zde je dovoleno promítati pouze bezpečné filmy“, získávala docela nový význam.

Po zkušenostech s bezděčným humorem starých i novějších úředních vyhlášek a oznámení vzal v roce 1966 Liďák slova na milost a začal společně s Pavlem Hanušem vymýšlet texty, které v bublinách doplňoval do fotografií nebo reprodukcí vystřižených z nejrůznějších časopisů. Někdy chtěly být Haďákovy nové vtipy ze série „Playmen“ prostě jen zábavné; většinou ale dělaly ezopské narážky na stav hospodářství, následky kultu osobnosti nebo pokrytectví politiků.

slider image 01 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1966.

slider image 02 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1966.

slider image 03 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 04 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 05 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 06 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 07 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 08 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 09 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 10 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 11 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 12 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 13 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 14 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 15 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 16 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

slider image 17 | 17

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1967.

07 VÝTVARNÝ PUBLICISTA

slider image

Miroslav Liďák, „Problém odcizení“, kresba z týdeníku »Mladý svět«, 1964.

Kresby a koláže, které sice byly považovány za „humoristické“, ačkoliv se vůbec nepokoušely vtipkovat, se už v první polovině šedesátých let začaly označovat akronymem KRH, aby se odlišil od starších ilustrovaných anekdot. Estetik a novinář Pavel Vavruch navrhl pro tento druh vizuálního humoru termín „výtvarná publicistika“.[16] Chtěl jím zdůraznit spřízněnost výtvarného komentáře „s tiskem a dalšími publikačními prostředky vizuálního charakteru“, a zároveň rozšířit příliš omezující médium kresby o běžně používané techniky koláže nebo fotomontáže.

Pro výtvarné publicisty přestávala být podstatná čistota grafické zkratky; na důležitosti naopak získávala slova, přesněji řečeno způsob jejich provázání s obrazem. Nešlo jim o vyloučení verbálního vtipu nebo jeho vstřebání do „magického světa čar“ stylově vytříbené kresby. Slova a obrazy začaly být chápány spíš jako „symbiotické protipóly“.

Ve zběžně naznačených kulisách nebo v letmých obrysech situací vystupovaly nové (a pro domácí publikum nezvyklé) charaktery, poučené kresbami naturalizovaného Američana Saula Steinberga. Liďák vycházel spíš z domácí tradice; těžil především z odkazu Františka Bidla, karikaturisty a souputníka meziválečné levicové avantgardy, který zemřel krátce po osvobození na následky věznění v terezínské pevnosti.

Liďákovi bezradní občané, jejichž „každodenní trapná ‚uklouznutí po banánové slupce‘ určovala nevyzpytatelně zlomyslná síla kdesi v pozadí“,[17] patřili mezi abstrahovanými bytostmi a symbolickými figurami českého KRHu k nejkrevnatějším charakterům. Jedna z Haďákových typických kreseb představovala člověka, kterému několik rukou v klotových rukávech bezostyšně prohledává kapsy. Karikatura nazvaná „Problém odcizení“ propojila ve zkratce komplexní problematiku alienace moderního člověka s okrádáním občana; ačkoliv neukázala víc než anonymní prsty skryté a temné moci, Vladimír Jiránek zdůrazňoval, že scény, které jeho kolega kreslí, nejsou pouhým „jevištěm, zameteným pro okouzlující hru s artefakty“, ale obrazem reálného světa, v němž jde o „poctivou osobní strkanici o smysl občanského bytí“.[18]

[16] Pavel Vavruch, „Vztah obrazové a slovesné složky v současném českém kresleném vtipu“. Estetika IV, 1967, č. 2, s. 139.

[17] Vladimír Jiránek, „Haďák. Karikatury“ [katalogový list]. Lipnice nad Sázavou, 1966.

[18] Tamtéž.

slider image 01 | 08

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1968.

slider image 02 | 08

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1968.

slider image 03 | 08

Miroslav Liďák, „Vždy s lidem. Návrh na politický plakát“, kresba a koláž z týdeníku »Mladý svět«, 1968.

slider image 04 | 08

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1968.

slider image 05 | 08

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1968.

slider image 06 | 08

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, »Mladý svět«, 1968.

slider image 07 | 08

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, konec šedesátých let, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

slider image 08 | 08

Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, konec šedesátých let, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

08 PRAŽSKÉ JARO, LÉTO A PODZIM

slider image

Miroslav Liďák, karikatury pro »Literární listy« (vlevo) a »Listy« z roku 1968.

Na jaře 1968 se výtvarná publicistika zbavila předběžné cenzury. Když komunisté schválili v dubnu svůj akční program, slibovali v něm (mimo jiné) všem občanům svobodu projevu: „Pracujícím lidem, kterým už nediktuje třída vykořisťovatelů, nelze libovolným výkladem mocensky předepisovat, o čem smějí a o čem nesmějí být informováni, které své názory mohou a které nemohou veřejně vyslovit, kde se veřejné mínění může uplatnit a kde ne.“[19] Napříště už tedy neměli o povaze protispolečenského jednání svévolně rozhodovat neveřejné cenzurní instituce, ale pouze trestní zákon.

Bez dohledu cenzury dostali karikaturisté příležitost zachytit podobu konkrétních členů československé politické reprezentace. Nové možnosti je však poněkud zaskočily. Miroslav Liďák tuto situaci výstižně glosoval obrázkem, na kterém se kreslíř v rozpacích sklání nad prázdnou čtvrtkou. I když dobře ví, „že už se může“, přiznává, že má nacvičené pouze „fóry na de Gaulla“ a zatím jen sní o nové tváři československé politiky.

Už od ledna 1968 ji ztělesňoval první tajemník ÚV KSČ, usměvavý a nekonfliktní Alexandr Dubček. Zatímco v Liďákových kresbách působil sympatickým dojmem, podobně jako Chruščov v karikaturách z počátku šedesátých let, na většinu reformních politiků Pražského jara se kreslíř díval mnohem přísněji. Populárního „tribuna lidu“ Josefa Smrkovského zachytil v sérii pěti kreseb bezmála reportážního charakteru jako zamračeného a přísného muže při vystoupení ve Sjezdovém paláci 20. března 1968. Smrkovský tehdy hovořil o nevyhnutelnosti důkladné očisty a obrody komunistické politiky, ale zároveň trval na tom, že strana si bude své věci řešit sama. Liďák jeho výroky interpretoval jako pokračování dosavadní praxe, kdy si občan směl potají myslet své, ale zároveň musel poslouchat názory představitelů strany a vlády.

Miroslav Liďák, karikatury Josefa Smrkovského, kresba tuší, 1968, koláž, 940 × 160 mm, Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

 

Koncem března 1968 se dokonce i »Dikobraz« odhodlal uveřejnit karikatury komunistických politiků. Jaroslav Malák nakreslil pro „aprílové“ číslo satirického týdeníku portréty ministra národní obrany Bohumíra Lomského, předsedy Národního shromáždění Bohuslava Laštovičky, předsedy ideologické komise Jiřího Hendrycha a člena ÚV KSČ Martina Vaculíka. Kresby vznikly podle fotografií a redakce se konečně mohla pochlubit průlomem do „úzkostlivě střežené hradby osobní nedotknutelnosti a neodůvodněného božství“ vysokých stranických funkcionářů.

Nebudeme-li počítat kauzu z počátku padesátých let, kdy byl za údajné karikatury Klementa Gottwalda, členů jeho rodiny a blízkých spolupracovníků odsouzen kreslíř Josef Molín, nevyšla za dvě desetiletí v »Dikobrazu« žádná karikatura komunistického politika. Malákovy kresby ovšem byly jen mírně nadsazenými portréty, které doplňovaly neškodné průpovídky. Například Bohuslav Laštovička se veřejně „přiznával“ k tomu, že vždycky „dostával direktivy od soudruha Novotného“, což byla skutečnost, která sotva někoho překvapila. Antonín Novotný byl navíc už v lednu zbaven funkce prvního tajemníka strany a ještě předtím, než karikatury v »Dikobrazu« vyšly, přinucen odstoupit i z úřadu prezidenta.

Miroslav Liďák komentoval výběr karikovaných straníků jako bezvýznamné gesto, které vůbec nešlo k jádru věci. Karikatura podle něj stále mířila „jen tak nízko, jak se v dané chvíli smí: až po ředitele podniku? po generální? či už oborové? – a smím-li náhodou výš, musí to být úsměvné, asi jako ‚soudruhovi by se dalo ledacos vytknout, ale jinak to dělá dobře, konečně, kdo jsme bez chyb, že‘. Naše situace přímo vytváří půdu pro neplnoprávnou, služebnou karikaturu. Dikobraz […] vzal na vědomí změny posledních měsíců se značným zpožděním, dlouho váhal, až jednoho dne začali z redakce obíhat karikaturisty, asi takto: Tak kdo se teď může: Laštovička, Hendrych, Šimůnek, Lomský, Zavadil – no tak, soudruzi. Ale smysl karikatury není cizopasit na politických mrtvolách, karikaturista musí kreslit právě živé ministry, ty, kteří nemají odejít. Smysl karikatury je v porušování posvátných symbolů.“[20]

Někteří z nových reprezentantů státní moci měli za sebou velmi dlouhé a spletité kariéry ve službách komunistické strany. Například Josef Smrkovský byl zatčen, vyšetřován a odsouzen v době procesu s Rudolfem Slánským a ve vězení pak strávil čtyři roky. Poté, co byl v roce 1963 rehabilitován, vypracoval se v reformním hnutí až na předsedu Národního shromáždění. Už od počátku roku 1968 řečnil na nejrůznějších „setkáních s lidem“, a vysvětloval stanoviska strany. I když hovořil otevřeněji než jeho předchůdci, byl také osudově spojen s moskevským centrem, které nakonec rozhodlo o dalším vývoji takzvaného obrodného procesu.

Liďák sledoval cesty politické reprezentace do Moskvy s velkou nedůvěrou. Když se z jedné takové návštěvy vrátil Josef Smrkovský a prohlásil, že při setkání se sovětskými soudruhy došlo k užitečné výměně názorů, karikaturista jej převlékl do kabátu sovětského revolučního vojáka a na hlavu mu nasadil špičatou čepici s pěticípou hvězdou. Ministr nicméně za tuto karikaturu na kreslíře nepoštval tajnou policii; odpověděl vtipným gestem a výtvarníkovi poslal láhev gruzínského koňaku.[21]

Ačkoliv se předběžná politická cenzura už neprováděla, komunisté měli velký vliv na personální obsazení redakcí a kontrolovali jejich hospodářskou činnost. Veřejně se mluvilo o nutnosti otevřené informovanosti, ale ani většina reformistů nebyla ochotná o vnitrostranických záležitostech diskutovat. A jak se ukázalo na konci července při setkání ústředních výborů KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou, v mezinárodních jednáních měli rozhodující slovo sovětští soudruzi. Když se jim nepodařilo utajit místo schůzky, vymínili si, že novináři nebudou mít možnost sledovat průběh rokování. Média tak opět dostávala jen kusé informace a především direktivní požadavky „vystupovat pozitivně, zdůrazňovat neustále význam přátelství se Sovětským svazem, […] zastavit všechny karikatury.“[22]

O to, aby se v tisku neobjevovaly kresby, které by mohly popudit sovětské soudruhy, se měli postarat zodpovědní redaktoři. Když Liďák na konci července 1968 přinesl do redakce „Literárních listů“ karikatury Leonida Brežněva, údajně se nad nimi nejprve s Pavlem Kohoutem „strašně nasmáli“. Pak ale Kohout prohlásil, že je smích přešel, protože si uvědomili, „že dotyční státníci nemají smysl pro humor. Dostali jsme záchvat zodpovědnosti. Měli jsme pocit, že by se to mělo tisknout jindy, ale styděli jsme se to Haďákovi říct. Tu řekl Haďák, že se nám to stydí říct, ale že by se to mělo tisknout jindy. Všem se nám ulevilo.“[23]

Karikatura sovětského vůdce se do tisku nakonec přece jen dostala. Brežněv v úloze Svatého Floriana, patrona hasičů lil z vědra vodu na dům, označený nápisem ČSSR. Před domem stál miniaturní Dubček a v bublině znělo jeho marné volání: „…dyť nehoří!“.

V té době už byla zveřejněna výzva „Dva tisíce slov“, která v závěru vyslovila obavy z velkého vlivu konzervativních funkcionářů KSČ, disponujících značnými mocenskými prostředky, a upozorňovala na nebezpečí zahraniční vojenské intervence. Liďák patřil k prvním signatářům manifestu a jedna jeho karikatura také text doprovázela. Představovala Alexandra Dubčeka, který v lékařském plášti znalecky prohlížel těhotnou ženu s frygickou čapkou a oznamoval, že „Pokud nenastanú komplikácie, malo by to byť v deviatom mesiaci donosené.“ Černé orámování kresby bylo zřejmě jen čistě grafickým prvkem, ale s odstupem času působí jako smuteční oznámení. Předvídavá byla také další Liďákova kresba, uveřejněná v polovině července. Z okénka nákladního automobilu s poznávací značkou Made in Czechoslovakia se na místě spolujezdce vykláněl ministr obrany Martin Dzúr a hlásil: „Zprava dobrý!“, jenže řidič Alexander Dubček viděl situaci z jiné perspektivy a oznamoval: „Zleva tanky!“.

V noci z 20. na 21. srpna bylo Československo obsazeno spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy. Krátce poté okupanti zatkli šest členů vlády, které dopravili do Kremlu, kde byli později, společně s ostatními představiteli ČSSR, nuceni podepsat Moskevský protokol. V dokumentu se mimo jiné zavázali k tomu, že komunistická strana prostřednictvím nových zákonů a dalších opatření znovu ovládne veškerá média.

[19] Akční program Komunistické strany Československa přijatý na plenárním zasedání ÚV KSČ dne 5. dubna 1968. Praha: Svoboda, 1968, s. 23.

[20] jpš [Jiří Pištora], „Dvě stránky pro Haďáka“. Sešity pro literaturu a diskusi III, 1968, č. 23, s. 34–35.

[21] Ljuba Horáková, Háďák aneb Osud karikaturisty v Čechách. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 8.

[22] Národní archiv, Archiv Syndikátu novinářů, Praha, Zasadanie Ústredia novinárov ČSSR v Bratislave 3. srpna 1968, s. 14.

[23] Pavel Kohout, „Jak se posílalo poselství“. Literární listy I, 1968, č. 23, s. 7.

slider image 01 | 05

Miroslav Liďák, karikatura Antonína Novotného z týdeníku »Mladý svět«, 1968.

slider image 02 | 05

Miroslav Liďák, „Bylo to prospěšné. Vyměnili jsme si názory…“, karikatura Josefa Smrkovského, 1968, kresba tuší, 420 × 600 mm, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

slider image 03 | 05

Miroslav Liďák, „Nuuúú … Podíváme se na ty specifické bábovičky.“ Duch J. V. Stalina jako hrozba pro alternativní modely socialismu v Československu, v Jugoslávii a v Rumunsku. Karikatury J. V. Stalina, A. Dubčeka, J. B. Tita a N. Ceaușesca z týdeníku »Mladý svět«, 1968.

slider image 04 | 05

Miroslav Liďák, karikatura Leonida Iljiče Brežněva, »Literární listy«, 1968.

slider image 05 | 05

Miroslav Liďák, „Zprava dobrý! / Zleva tanky!“, karikatury Alexandra Dubčeka a Martina Dzúra, 1968, kresba tuší, koláž, 410 × 500 mm, Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

09 V ROZPORU S KULTURNÍ POLITIKOU STÁTU

slider image

Miroslav Liďák, karikatura J. V. Stalina, ilustrace ke knize Jiřího Hochmana „Kronika místodržení v Čechách“, »Reportérova ročenka«, 1968.

Demokratické principy, které se v první polovině roku 1968 šířily v médiích, začaly po srpnové okupaci opět mizet pod tlakem na osobní zodpovědnost vedoucích redaktorů i jednotlivých zaměstnanců za dodržování směrnic Husákova prosovětského vedení. V redakcích novin a časopisů brzy zůstali jen ti, kteří byli ochotni přizpůsobit se novým podmínkám.

Liďák nebyl za své politické kresby z období Pražského jara obžalován a trestně stíhán; s nástupem normalizace však přišly zákazy publikování. Když se pokusil na II. pražském salonu výtvarníků vystavit jednu ze svých starších „předsrpnových“ karikatur bývalého prvního tajemníka ÚV KSČ, představující Dubčeka ve zbojnickém úboru při junáckém skoku přes bombu s hořícím doutnákem, městská Kulturní správa nařídila kresbu odstranit a rozhodnutí zdůvodnila tím, že vystavování díla je v rozporu s kulturní politikou státu.[24]

Výběr z koláží, který byl pod názvem „Playmen“ už připravený do tisku, nikdy nevyšel. Z „objektivních příčin“ byla zastavena také výroba knížky „Kronika místodržení v Čechách“. Jiří Hochman, redaktor a komentátor týdeníku »Reportér«, v parodickém textu převlékl protagonisty Pražského jara do průhledného barokizujícího jinotaje a Miroslav Liďák vyprávění ilustroval portrétními karikaturami slezského pána Dubíka z Dubova nebo českého místodržícího Nowoty z Letnic a Příušnic.

[24] Muzeum Novojičínska, p.o. – Muzeum ve Frenštátě p. R., pozůstalost Miroslava Liďáka, dopis tajemníka SČVU Dr. Jiřího Šetiny, Praha 1969.

V říjnu 1969 Liďák přišel o práci externího redaktora »Mladého světa« a byl také vyloučen ze Svazu novinářů. Na živobytí si vydělával příležitostnými grafickými pracemi a kreslením titulků pro Krátký film. Autor, který své práce považoval za hotové teprve mezi novinovými sloupci, se nikdy nedokázal vyrovnat s tím, že přišel o možnost publikovat. Touha vidět své kresby se signaturou Haďák opět na stránkách novin a časopisů, přivedla někdejší hvězdu politické karikatury v roce 1977 k podpisu provolání „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, které dnes známe jako tzv. Antichartu. Manifestace loajality novému režimu však na jeho situaci v podstatě nic nezměnila.

Miroslav Liďák, karikatury Alexandra Dubčeka (vlevo) a Antonína Novotného, ilustrace ke knize Jiřího Hochmana „Kronika místodržení v Čechách“, »Reportérova ročenka«, 1968.

10 CHODÍVAL NA NÁVŠTĚVY S PLNÝMA RUKAMA

„I když [Miroslav Liďák] nevypadal jako zdravý moravskoslezský vesnický kluk, jeho energetická bilance byla neuvěřitelná. Dokázal nejen nakreslit tisíce kreseb, každou několikrát, dokud se mu nezdála hotová, ale stihnul ještě přátelům a známým posílat stovky pohlednic, kreslených kartiček, koresponďáků a dopisů od shora dolů ilustrovaných. Bavil sám sebe i nás.

Chodíval na návštěvy s plnýma rukama. Kreslil na měchačky karikatury Vladimíra Iljiče, Josifa Vissarionoviče, strýčka Maa, zdobil je rudou mašličkou a roznášel to známým. Na každou láhev, kterou kdy přinesl, nakreslil novou vinětu, nebo tu původní doplnil případným textem. Když jednou někde likvidovali nějakou lékárnu, nakoupil spoustu krámů a donášel porculánové kelímky a krásné láhve s pozoruhodnými nápisy. Jednou přitáhl bytelný porculánový moždíř z první světové války i s tloukem a s nádherně vyvedeným nápisem ve zlatě – Durch Krieg zum Sieg –. Mirkova darovací posedlost nekončila ovšem v blízkém okolí. Nezastavila se ani před nedozírnou plochou Atlantického oceánu. Úplně stejný moždíř poslal kreslíři Svatoplukovi Pitrovi do New Yorku.

Mirek nebyl schopen žádných křiváren, kulišáren, zákulisních rejdů, postranních řečí a pomluv tak panoramaticky rozprostřených v středočeské kotlině. Nesnášel to. Říkal lidem do očí, co si o nich myslí a divil se, že někteří to nesnášejí. V době, kdy bylo kolem nás nastláno Lomikarů, Koniášů, jejich domovních důvěrníků a desítkářů [25], počínal si Mirek jako Jan Kozina Sladký, sedláci od Chlumce či Pavlata, co dal hlavu za Blata. Od počátku měl Mirek v rukou špatnou kartu a hrál proti soupeřům s falešnými esy v rukávech, ale hrál fér.

Když jsme v zoufalství nad letitou nemožností změnit Dikobraz k něčemu lepšímu založili Polylegran (skupinu vzájemně se podporujících karikaturistů), byl Mirek tím hybatelem a podněcovatelem všech možných akcí a výstav. Redigoval tehdy poslední stránku Mladého světa, a i když byl schopen pokreslit ji celou sám, dal nám ji k dispozici. Propagoval v Mladém světě nejen výstavy Polylegranu a kresby jeho členů, ale i začínající kreslíře, kteří nikde jinde nedostali příležitost. Dokázal se kvůli jedné kresbě, kterou chtěl mít na stránce, pohádat s celou redakcí, praštit dveřmi, odejít a zase se vrátit, aby všem vynadal. Bylo mu úplně jedno, jestli tu kresbu dělal sám, nebo někdo z nás.

Na dění v současnosti prý působí tlak minulosti a tah budoucnosti. Proti tak mocným silám se pochopitelně nic dělat nedá a nezbývá než složit ruce v klín a čekat, co z toho vyleze. Mirka nikdy tohle ani nenapadlo, žil naplno v současnosti a snad proto mu ti mnozí s rukama v klíně nerozuměli. Nechápali, o co mu vlastně běží. Proč ho ten zatuchlý klídek vyvádí z míry.

 

[25] Tzv. desítkáři dohlíželi na chování deseti rodin v nejbližším okolí a informovali uliční výbory o jejich loajalitě k režimu.

Chystali jsme výstavu Polylegranu a Mirek k nám přišel se skizou Švejka ve státním znaku. Měl to na kousku užmoulanýho papírku s textem – To chce klid –. Ptal se, jestli to má udělat. Tehdy se v Rudém právu vyskytnul článek, který ta kresba téměř ilustrovala. Řekl jsem mu, že je to buďto na státní cenu, nebo na doživotí, ovšem že to, co mu dají, si nebude vybírat on. To určí jiní. Vždycky šlo o to, z jakých pozic se na to bude někdo dívat. Mirek pokýval smutně hlavou, ptal se už v redakci a řekli mu jinými slovy totéž. Nakreslil to a byla to kresba roku. Byl za ni také přesně odměněn – jedním rokem nepodmíněně, a když se odvolal, dali mu rok s podmínkou na roky dva. Přijel k nám tehdy po soudu na chatu a vykládal, jak ho vyšetřovatel v Ruzyni potěšil při jedné pauze na kávu s cigaretkou. Rozhodovali se tehdy, která kresba z výstavy má šanci na větší trest. Oběšenec na špičce hvězdy od Jiřího Jiráska, nebo Mirkův Švejk. Uznali nakonec, že hanobení státního znaku bude před veřejností vypadat podstatně lépe. ‚Jirka Jirásek měl smůlu,ʻ řekl Mirek. ‚Švejk je národní symbol a jeho hanobení pomocí státního znaku se musí trestat! To se holt nedá nic dělat.ʻ

‚Haďák míří a trefuje!ʻ napsal tehdy jeden divák do knihy návštěv na výstavě Polylegranu. A Mirkovi šlo vždycky především o tu domácí vysokou. Kreslí nomenklaturního kádra u talíře se soustem na vidličce a připisuje text ‚Naše mládež je v podstatě dobrá, ochutnejte!ʻ

[Miroslav Liďák nebyl na začátku normalizace] odsouzen žádným soudem k žádnému trestu, ale všude se vědělo, že jeho jméno je na indexu. Údajně žádná taková listina neexistovala, ale všichni ji respektovali. Poptávali jsme se po redakcích a nakladatelstvích po nějaké práci pro něj a pak jsem mu od těch slušnějších vyřizoval, že by se něco našlo, kdyby to nedělal pod svým jménem. Když se vyřádil a uklidnil, vyřídil jsem mu od těch druhých, méně slušných, že by měl změnit rukopis, aby se nepoznalo, kdo to kreslil.

Nechtěl, aby na něj lidi zapomněli. Psával ještě víc dopisů, rozesílal dolarovky s reklamou na grafické práce všeho druhu, kreslil historická autíčka na střenky nožů. Psával titulky a dělal pro Krátký film a stěžoval si: ‚Kdybych zapích důchodkyni v parku a sebral ji portmonku, dostal bych deset let. Polovičku by mi odpustili za vzorný chování a při trošce štěstí bych byl za tři roky doma!ʻ

Pátral a poptával se, který soudruh mu to způsobil, chtěl vědět, kdo ho má ve své moci, má-li vůbec jméno, a chystal pro něj spravedlivý trest. Ptal jsem se, co s tím ubohým soudruhem provede, jak krutě s ním naloží? ‚Až tohle jednou skončí,ʻ řekl Mirek, ‚poručím celý hospodě pití a jak to začnou roznášet, ukážu prstem na toho dobráka a přede všema řeknu, tomuhle ne, pane vrchní! Ten už mi vypil moře krve.ʻ“

Jaroslav Malák
(strojopisný text zahajovací řeči u příležitosti výstavy Miroslava Liďáka v Trojanovicích, 1992.)

11 PODOMNÍ PRODEJCE

Na setkání s Haďákem v pražské vinárně U Piaristů na počátku sedmdesátých let vzpomíná Josef Vomáčka, který s nástupem normalizace musel odejít z pozice režiséra Československého rozhlasu.

Rozhovor s Josefem Vomáčkou, Praha 2018.


 

12 JSEM JEŠTĚ FURT MALÍŘ NEPOKOJŮ

Od roku 1979 byl Miroslav Liďák po resekci žaludku a transplantaci kůže na pravé noze dlouhodobě hospitalizován. Napsal tehdy velké množství dopisů a korespondenci udržoval i s přítelem Svatoplukem Pitrou, který v roce 1963 emigroval z Československa do Kanady a od poloviny šedesátých let žil v New Yorku.

„Nejvíc by se mi líbilo nedělat už nic do smrti a jenom číst, co jsem ještě nepřečetl, chodit do kina Ponrepo na starý filmy a teď přemejšlím, jakou další radost bych přidal, ale nevím. Chlast to už není, to nemám moc rád, ženský, no dobře, ale kdo je má pořád balamutit a potom se jich zbavovat, je to moc pracný. Na žrádlo mám zkaženej žaludek. Pořídit si kocoura? No, já mám kočky rád, ale to zvíře by se mnou nemělo život, vždyť se někdy toulám jako ten kocour, a abych si pořizoval kvůli tomu kocourovi opatrovatelku, to mi připadá moc přepychový. Zvíře ve velkém městě je chudák, – my jsme měli doma vždycky zvířata, kočky, psy ~ na vesnici i na malém městě, ale to bylo v přízemí, kde kočka oknem vodešla jako ten montér na montáž, a taky se vrátila kdy libo, jenomže – když jsem v 5. patře, ulice frekventovaná, lidi jsou kurvy a zvířata zabíjej? A kdo by tomu chudákovi dal nažrat, když jdu na montáž já? A vrátím se s natrženým uchem za 3 dny? Musí to počkat, až úplně zestárnu, nikam nebudu chodit, pořídím si kocoura a řezanku, a budeme tam chodit srát voba. Až se uklidním nad tím světem tak, že budu voči vyvalovat jenom při této činnosti. […]
Přemýšlel jsem o přízvisku pro sebe, ale doposud jsem ještě furt, i když to teď nedělám, malíř nepokojů.“

 

Miroslav Liďák
(z dopisu Svatopluku Pitrovi do New Yorku, 21. 8. 1975.)

13 Autoři projektu

Autor projektu: Pavel Ryška
Autor textů: Pavel Ryška
Koncept on-line výstavy: Pavel Ryška
Redakce textů a realizace: Lenka Střeláková
Publikováno: 10. 10. 2018