Na jaře 1968 se výtvarná publicistika zbavila předběžné cenzury. Když komunisté schválili v dubnu svůj akční program, slibovali v něm (mimo jiné) všem občanům svobodu projevu: „Pracujícím lidem, kterým už nediktuje třída vykořisťovatelů, nelze libovolným výkladem mocensky předepisovat, o čem smějí a o čem nesmějí být informováni, které své názory mohou a které nemohou veřejně vyslovit, kde se veřejné mínění může uplatnit a kde ne.“[19] Napříště už tedy neměli o povaze protispolečenského jednání svévolně rozhodovat neveřejné cenzurní instituce, ale pouze trestní zákon.
Bez dohledu cenzury dostali karikaturisté příležitost zachytit podobu konkrétních členů československé politické reprezentace. Nové možnosti je však poněkud zaskočily. Miroslav Liďák tuto situaci výstižně glosoval obrázkem, na kterém se kreslíř v rozpacích sklání nad prázdnou čtvrtkou. I když dobře ví, „že už se může“, přiznává, že má nacvičené pouze „fóry na de Gaulla“ a zatím jen sní o nové tváři československé politiky.
Už od ledna 1968 ji ztělesňoval první tajemník ÚV KSČ, usměvavý a nekonfliktní Alexandr Dubček. Zatímco v Liďákových kresbách působil sympatickým dojmem, podobně jako Chruščov v karikaturách z počátku šedesátých let, na většinu reformních politiků Pražského jara se kreslíř díval mnohem přísněji. Populárního „tribuna lidu“ Josefa Smrkovského zachytil v sérii pěti kreseb bezmála reportážního charakteru jako zamračeného a přísného muže při vystoupení ve Sjezdovém paláci 20. března 1968. Smrkovský tehdy hovořil o nevyhnutelnosti důkladné očisty a obrody komunistické politiky, ale zároveň trval na tom, že strana si bude své věci řešit sama. Liďák jeho výroky interpretoval jako pokračování dosavadní praxe, kdy si občan směl potají myslet své, ale zároveň musel poslouchat názory představitelů strany a vlády.
Miroslav Liďák, karikatury Josefa Smrkovského, kresba tuší, 1968, koláž, 940 × 160 mm, Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.
Koncem března 1968 se dokonce i »Dikobraz« odhodlal uveřejnit karikatury komunistických politiků. Jaroslav Malák nakreslil pro „aprílové“ číslo satirického týdeníku portréty ministra národní obrany Bohumíra Lomského, předsedy Národního shromáždění Bohuslava Laštovičky, předsedy ideologické komise Jiřího Hendrycha a člena ÚV KSČ Martina Vaculíka. Kresby vznikly podle fotografií a redakce se konečně mohla pochlubit průlomem do „úzkostlivě střežené hradby osobní nedotknutelnosti a neodůvodněného božství“ vysokých stranických funkcionářů.
Nebudeme-li počítat kauzu z počátku padesátých let, kdy byl za údajné karikatury Klementa Gottwalda, členů jeho rodiny a blízkých spolupracovníků odsouzen kreslíř Josef Molín, nevyšla za dvě desetiletí v »Dikobrazu« žádná karikatura komunistického politika. Malákovy kresby ovšem byly jen mírně nadsazenými portréty, které doplňovaly neškodné průpovídky. Například Bohuslav Laštovička se veřejně „přiznával“ k tomu, že vždycky „dostával direktivy od soudruha Novotného“, což byla skutečnost, která sotva někoho překvapila. Antonín Novotný byl navíc už v lednu zbaven funkce prvního tajemníka strany a ještě předtím, než karikatury v »Dikobrazu« vyšly, přinucen odstoupit i z úřadu prezidenta.
Miroslav Liďák komentoval výběr karikovaných straníků jako bezvýznamné gesto, které vůbec nešlo k jádru věci. Karikatura podle něj stále mířila „jen tak nízko, jak se v dané chvíli smí: až po ředitele podniku? po generální? či už oborové? – a smím-li náhodou výš, musí to být úsměvné, asi jako ‚soudruhovi by se dalo ledacos vytknout, ale jinak to dělá dobře, konečně, kdo jsme bez chyb, že‘. Naše situace přímo vytváří půdu pro neplnoprávnou, služebnou karikaturu. Dikobraz […] vzal na vědomí změny posledních měsíců se značným zpožděním, dlouho váhal, až jednoho dne začali z redakce obíhat karikaturisty, asi takto: Tak kdo se teď může: Laštovička, Hendrych, Šimůnek, Lomský, Zavadil – no tak, soudruzi. Ale smysl karikatury není cizopasit na politických mrtvolách, karikaturista musí kreslit právě živé ministry, ty, kteří nemají odejít. Smysl karikatury je v porušování posvátných symbolů.“[20]
Někteří z nových reprezentantů státní moci měli za sebou velmi dlouhé a spletité kariéry ve službách komunistické strany. Například Josef Smrkovský byl zatčen, vyšetřován a odsouzen v době procesu s Rudolfem Slánským a ve vězení pak strávil čtyři roky. Poté, co byl v roce 1963 rehabilitován, vypracoval se v reformním hnutí až na předsedu Národního shromáždění. Už od počátku roku 1968 řečnil na nejrůznějších „setkáních s lidem“, a vysvětloval stanoviska strany. I když hovořil otevřeněji než jeho předchůdci, byl také osudově spojen s moskevským centrem, které nakonec rozhodlo o dalším vývoji takzvaného obrodného procesu.
Liďák sledoval cesty politické reprezentace do Moskvy s velkou nedůvěrou. Když se z jedné takové návštěvy vrátil Josef Smrkovský a prohlásil, že při setkání se sovětskými soudruhy došlo k užitečné výměně názorů, karikaturista jej převlékl do kabátu sovětského revolučního vojáka a na hlavu mu nasadil špičatou čepici s pěticípou hvězdou. Ministr nicméně za tuto karikaturu na kreslíře nepoštval tajnou policii; odpověděl vtipným gestem a výtvarníkovi poslal láhev gruzínského koňaku.[21]
Ačkoliv se předběžná politická cenzura už neprováděla, komunisté měli velký vliv na personální obsazení redakcí a kontrolovali jejich hospodářskou činnost. Veřejně se mluvilo o nutnosti otevřené informovanosti, ale ani většina reformistů nebyla ochotná o vnitrostranických záležitostech diskutovat. A jak se ukázalo na konci července při setkání ústředních výborů KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou, v mezinárodních jednáních měli rozhodující slovo sovětští soudruzi. Když se jim nepodařilo utajit místo schůzky, vymínili si, že novináři nebudou mít možnost sledovat průběh rokování. Média tak opět dostávala jen kusé informace a především direktivní požadavky „vystupovat pozitivně, zdůrazňovat neustále význam přátelství se Sovětským svazem, […] zastavit všechny karikatury.“[22]
O to, aby se v tisku neobjevovaly kresby, které by mohly popudit sovětské soudruhy, se měli postarat zodpovědní redaktoři. Když Liďák na konci července 1968 přinesl do redakce „Literárních listů“ karikatury Leonida Brežněva, údajně se nad nimi nejprve s Pavlem Kohoutem „strašně nasmáli“. Pak ale Kohout prohlásil, že je smích přešel, protože si uvědomili, „že dotyční státníci nemají smysl pro humor. Dostali jsme záchvat zodpovědnosti. Měli jsme pocit, že by se to mělo tisknout jindy, ale styděli jsme se to Haďákovi říct. Tu řekl Haďák, že se nám to stydí říct, ale že by se to mělo tisknout jindy. Všem se nám ulevilo.“[23]
Karikatura sovětského vůdce se do tisku nakonec přece jen dostala. Brežněv v úloze Svatého Floriana, patrona hasičů lil z vědra vodu na dům, označený nápisem ČSSR. Před domem stál miniaturní Dubček a v bublině znělo jeho marné volání: „…dyť nehoří!“.
V té době už byla zveřejněna výzva „Dva tisíce slov“, která v závěru vyslovila obavy z velkého vlivu konzervativních funkcionářů KSČ, disponujících značnými mocenskými prostředky, a upozorňovala na nebezpečí zahraniční vojenské intervence. Liďák patřil k prvním signatářům manifestu a jedna jeho karikatura také text doprovázela. Představovala Alexandra Dubčeka, který v lékařském plášti znalecky prohlížel těhotnou ženu s frygickou čapkou a oznamoval, že „Pokud nenastanú komplikácie, malo by to byť v deviatom mesiaci donosené.“ Černé orámování kresby bylo zřejmě jen čistě grafickým prvkem, ale s odstupem času působí jako smuteční oznámení. Předvídavá byla také další Liďákova kresba, uveřejněná v polovině července. Z okénka nákladního automobilu s poznávací značkou Made in Czechoslovakia se na místě spolujezdce vykláněl ministr obrany Martin Dzúr a hlásil: „Zprava dobrý!“, jenže řidič Alexander Dubček viděl situaci z jiné perspektivy a oznamoval: „Zleva tanky!“.
V noci z 20. na 21. srpna bylo Československo obsazeno spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy. Krátce poté okupanti zatkli šest členů vlády, které dopravili do Kremlu, kde byli později, společně s ostatními představiteli ČSSR, nuceni podepsat Moskevský protokol. V dokumentu se mimo jiné zavázali k tomu, že komunistická strana prostřednictvím nových zákonů a dalších opatření znovu ovládne veškerá média.
[19] Akční program Komunistické strany Československa přijatý na plenárním zasedání ÚV KSČ dne 5. dubna 1968. Praha: Svoboda, 1968, s. 23.
[20] jpš [Jiří Pištora], „Dvě stránky pro Haďáka“. Sešity pro literaturu a diskusi III, 1968, č. 23, s. 34–35.
[21] Ljuba Horáková, Háďák aneb Osud karikaturisty v Čechách. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 8.
[22] Národní archiv, Archiv Syndikátu novinářů, Praha, Zasadanie Ústredia novinárov ČSSR v Bratislave 3. srpna 1968, s. 14.
[23] Pavel Kohout, „Jak se posílalo poselství“. Literární listy I, 1968, č. 23, s. 7.