Výstavy

Dnešní fotografové, kteří chtějí pracovat klasickým způsobem a přitom originálně, jsou postaveni před hustou a spletitou tradici, která často až krutě odráží každý pokus o tematické či výrazové novátorství. Jedním z rafinovaných způsobů jak tuto tíhu tradice obejít, je její přiznání a rozvedení pomocí jemné persifláže a rozvážného dávkování.

Lukáš Kubec (*1979) absolvoval bakalářské studium fotografie v ateliéru Pavla Baňky na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Jeho tvorba se od začátku točila kolem dvou hlavních témat: přírody a nevinnosti. Ať už šlo o dynamicky introspektivní portréty předškolních dětí, o suchá zátiší (v podstatě ale portréty) pokojových květin nebo o snímky z šumavského arboreta, vždy se pracovalo s jemnou ironií a nepatřičností. Od jednoznačného vlivu Jasanského a Poláka (a potažmo i třeba ironizujícího Eda Ruschy či teoretizujícího Jeffa Walla) se Kubec překvapivě někdy přiklání i k druhému pólu: k pompéznosti a zemitosti Bratrstva či dokonce realisticky krajinářské opojnosti Zdenka Feyfara. To vše ve své poslední tvorbě podtrhuje i využítím velkého formátu, dávajícího fotografii obřadnost a až magickou autenticitu. Jeho fotografie jsou často ovlivněny konceptuálním pojetím fotografie jako zdánlivě bezpříznakové evidence, stejně silný je však vliv romantismu a melancholické tradice české fotografie. Důležitým prvkem jeho černobílých i barevných snímků je však především promyšlený fotografický styl, který se i přes nezbytnou ironii snaží hledat doposud neotřelou estetiku fotografické krásy. Jak sám říká: „Mám pocit, že jsem se tím posledním krajinářstvím osvobodil od fotografie. Vždycky to vyfotím jen tak, jak to je.“

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)