Otakar Štembera, „Noví vysokoškoláci pochovali bohéma“, »Mladá fronta«, 1946.
5. března 1946, v týž den, kdy pražská UMPRUM získala statut vysoké školy, vyrazili studenti „roztančit ulice jadrným lidovým veselím“ za rakví posledního bohéma. „Nejkuriosnější pohřební průvod od nepaměti“ vyšel dopoledne ze školní budovy a pak se „zvolna šinul krok za krokem, když předem bezvadně zorganisovaná‚funebry wehicle police‛ zjednávala náležitý pořádek a se smrtelnou vážností nabádala přihlížející chodce k ztišení a slzám. Hned za ní auto s filmaři, jak už při každé honosné parádě musí být. […] Smuteční dechová hudba převážně a přetruchlivě vyhrávala do těžkého, vleklého kroku několika set účastníků pohřbu, který postupoval metr po metru nábřežím a nejživějšími třídami Prahy.“[1]
Proč se studenti rozhodli pohřbít právě bohéma? Podle dobového tisku prý „už delší čas pozorovali, že se bohémovi v nových poměrech u nás jaksi nechce dařit. Chudák, šel pořád dolů, vždyť na něm chtěli, aby také pracoval! Už mu zbyly jen cáry místo šatů a už ani k vínu se dostat nemohl, sotvaže jsme průmysl znárodnili, UNRRA dodala konservy, aby šmelináři v slzách vzpomínali někdejší doby svého eldoráda, a sotvaže jsme se rozhodli umění opravdu zapojit do hospodářského a politického života národa, dali mu zatím to nejnutnější, čeho je mu třeba. A tak smutná novina objevila se v pražském tisku: Bohém zemřel.“[2]
Lépe řečeno, měl zmizet ze scény stejně jako místa na okrajích společnosti. Budoucnost patřila homogenizovanému národnímu společenství, které se hned po válce začalo usilovně zbavovat všech cizorodých elementů – nejprve válečných zločinců, kolaborantů a německých obyvatel. Po nich přišli na řadu keťasové… a pak další podezřelá individua.
Filmová výroba, periodický tisk a velká část průmyslových podniků byla prohlášena za národní majetek; nic už nesmělo sloužit prospěchu jednotlivců, ale jen potřebám celku. Starý svět se ocitl v troskách a mezi sutinami se příliš nerozlišovalo. Bohém byl proto charakterizován jako „nevázaný a neukázněný chlapík, nezodpovědný a líný“ a zároveň „kýčař, hrdina, romantik i dekadent.“[3] V počínajícím zápase o lepší zítřky se ocitl v jedné řadě s mnoha dalšími přežitky, od protektorátních potápek až po šmelináře, „kteří tak i onak napomáhali neblahému zjevu bohéma a umožňovali mu život.“[4]
Protože by na každou pouť měla zůstat nějaká památka, požádali studenti Josefa Ladu, který kdysi ze studií na UMPRUM odešel a stal se „plnoprávným členem pražské bohémy“[5], aby jim nakreslil upomínkovou pohlednici. Umělec sice vyhověl, ale po svém: do rakve, u níž společně s opicí naříká tučná Buržoazie, neuložil „posledního bohéma“, ale „X. Y. Kyčaře“.
František Skála starší, režisér umprumáckého průvodu, si o dvacet let později na okraj reprodukce Ladovy kresby poznamenal: „Měl pravdu“.
Rozdíl mezi bohémem a kýčařem začal být důležitý po trpkých zkušenostech s tvrdým prosazováním socialistického realismu, který Skála (podobně jako celá řada jeho vrstevníků) považoval za akademickou manýru neschopnou zachytit pravdivý obraz moderního světa. Z jeho pohledu se realizace stalinistické propagandy chopili především kýčaři, vždy ochotní vyrábět to, co se právě žádá ‒ ať jsou jejich zákazníky soukromí podnikatelé nebo profesionální revolucionáři. Bohém oproti tomu ztělesňoval individualitu, schopnou vzpírat se konvencím. Jeho lehkovážným pohřbením se studenti UMPRUM přihlásili k ideálům racionalizace všech oblastí „životního provozu“; avšak způsob, jímž se projekt začal po únorových událostech roku 1948 uskutečňovat, přinesl velké části této generace zklamání.
[1] ČIHÁK, František, „Umřel bohém ‒ a mnoho smíchu bylo…“, »Květen« II, 1946, č. 12, s. 4.
[2] Tamtéž.
[3] kov [Karel Koval], „Mládež pohřbí posledního bohéma“, »Svobodné slovo« II, 1946, č. 53, s. 3.
[4] ČIHÁK, František, op. cit.
[5] ŠTECH, Václav Vilém, „Cesta národního umělce Josefa Lady“, »Svobodné slovo« III, 1947, č. 293, s. 1.