Charakter 7

IVAN HANOUSEK, OD EXTRÉMU K E-GAGU

Ivan Hanousek (1942) je novinář, spisovatel, teoretik karikatury, organizátor soutěží kresleného humoru a zakladatel České unie karikaturistů. V první polovině šedesátých let uveřejňoval pod hlavičkou svého vydavatelství »Extrém« nejrůznější samizdatové tiskoviny, včetně stejnojmenného časopisu. Ve strojopisném „nepravidelníku“ »Daily pívo« publikoval básně pražských beatniků i vlastní texty, kresby a koláže. Poté, co se o jeho vydavatelskou činnost začala zajímat Státní bezpečnost, od další práce na samizdatech upustil. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl zaměstnán v redakci sportovního magazínu »Stadión«. Od roku 2003 sám připravuje a zdarma rozšiřuje elektronický měsíčník autorů a přátel české karikatury e-GAG.

Pavel Ryška

Charakter 7: volné pokračování série dokumentárních pořadů, které sledovaly proměny výrazných charakterů v konfrontaci s vývojem politických událostí a se změnami společenské praxe.

01 S EXTRÉMEM DO MLAĎÁKU

Hanouskovo zaujetí tvorbou časopisů začalo vystřihováním kreslených vtipů z novin a časopisů a jejich nalepováním na stránky školních sešitů. Nespokojil se ale jen s pečlivě uspořádanou sbírkou; už na jedenáctileté střední škole začal vydávat vlastní strojopisné časopisy. Přes tematickou různorodost měly všechny v titulu písmeno „x“, které se autorovi zdálo „pěkně mezinárodní a protistátní“. Asi nejdéle vydržel »Extrém«; v letech 1961‒1962 vyšlo deset nebo jedenáct čísel a jeden almanach. Dochovaly se však pouze dva exempláře, ostatní prý byly „rovným dílem ztraceny a ukradeny“.[1]

Samizdatové publikace rozšiřoval Hanousek hlavně v okruhu kamarádů a jejich známých, ale neváhal se svými časopisy zajít i do Panské ulice, kde v čísle 8 sídlila redakce týdeníku »Mladý svět«. Nejvíc ho zaujali Jaroslav Weigel, autor nezvyklé „polyekránové“ grafiky a Miroslav Liďák, který redigoval kreslený humor a krátce předtím vydal knížku vtipů beze slov »Malý katechismus«.

[1] HANOUSEK, Ivan, »Daily pívo« [samizdat], 1965, č. 2, s. 7.

Ivan Hanousek vzpomíná na vydávání samizdatových časopisů a na seznámení s Miroslavem Liďákem v redakci »Mladého světa«, Praha 19. prosince 2018.


 

Miroslav Liďák v redakci »Mladého světa«, druhá polovina šedesátých let.

02 AKCE TRPASLÍK

H. Scheurich, „Brotarbeit“, kresba z týdeníku »Mladý svět«, 1959.

V létě 1959 vyzval »Mladý svět« čtenáře k pronásledování a definitivnímu vyhubení trpaslíků. Prohlásil je za symbol „všeho, co se nám nelíbí, co nás zlobí, popouzí, co potřebuje vymést z našeho života, z našeho prostředí, z naší společnosti. […] Trpaslík je zkrátka kýč, nevkus, nevychovanost, výstřednost, duševní i fyzická lenost, nekulturnost… Trpaslíků je ještě dost a dost. My je chceme s vaší pomocí objevit, ukázat ostatním čtenářům, likvidovat.“[2]

Bojovná rétorika připomínala seriál „Výlet do džungle, která si říká umění“ uveřejňovaný na stránkách »Dikobrazu« v první polovině padesátých let. Redaktoři satirického týdeníku se tehdy ujali rolí rozhodčích ve věcech vkusu a pátrali po nejrůznějších pozůstatcích starého světa. Nespokojili se však jen s identifikací takzvaného braku, ale rovnou nabádali úřady k likvidaci podezřelých živností.

Také »Mladý svět« oceňoval jak fotografie a popisy nevkusných předmětů, tak i „každé odhalení toho, jenž namnoze z hodnotných surovin vyrábí trpaslíky“[3] Hubitelům trpaslíků nabízel za odměnu hodnotné knihy podepsané předními českými autory a vyšel jim rovněž vstříc sérií článků, v nichž uváděl konkrétní příklady kýče.

Poučení bylo možné čerpat i z knihy „Lidé a věci“, která vyšla v roce 1947. Solitér českého surrealismu Bohuslav Brouk v ní představil systematickou nauku o věcech a zároveň kritiku „neracionálního životního provozu“ vypracovanou v letech okupace. Zabýval se mimo jiné veřejným stravováním, reklamním průmyslem nebo dopravou, ale zvláštní pozornost věnoval příbytkům zamořeným veteší „representačních krámů“. Brouk, podobně jako řada dalších intelektuálů, předpokládal, že k vytvoření nové společnosti bude třeba „přímé pomoci zákonodárců“. Změny si nicméně představoval jako pozvolné omezování zbytečného komfortu, za nějž považoval například vlastnictví automobilu. I když hovořil o „boji“ za nový životní sloh, zdůrazňoval, že musí jít o proměnu nenásilnou a postupnou.[4]

Ani »Mladý svět« údajně neočekával, že čtenáři budou kýč jednomyslně odsuzovat a některé příspěvky „na obranu tzv. lehčího vkusu“ dokonce otiskl: „Nevím, proč by se menší děti nemohly mýt mýdlovou figurkou“, psala jedna čtenářka, „ať už je to Sněhurka či trpaslík.“[5] Další čtenář připouštěl, že některé věci jsou možná nevkusné, ale zároveň varoval, „aby se lidé nezačali bát všech ozdobených a ozdobných věcí.“[6] Zřejmě tím narážel na aktivity komunistických radikálů, kteří v poválečných letech tvrdě vystupovali proti nošení náušnic, prstenů nebo broží; považovali to nejen za projev měšťáctví, ale přímo za návrat k divošství neslučitelný s pokrokovým světonázorem.[7]

»Mladý svět« nakonec uznal, že administrativními zásahy proti kýči se nic nevyřeší a se vší opatrností vyslovil naději, že ve věcech vkusu bude možné najít společenský konsenzus: „Ze střetnutí názorů, z vysvětlování stanovisek, z potírání a z obhajoby dojdeme jistě k užitečným závěrům.“[8] V žádném případě to ale neznamenalo, že by připouštěl možnost souběžné existence různých stylů, a tím i rozmanitosti, která by mohla narušit zavedený pořádek.

K těm, kdo se tehdy trpaslíků zastali, patřil také Ivan Hanousek, který zorganizoval slavnostní odhalení trpaslíka na zahrádce rodinného domku ve Střešovicích. Pozval i redaktory »Mladého světa«, z nichž na místo dorazil pouze fotoreportér Leoš Nebor. Celou akci sice zdokumentoval, ale jeho snímky prý redakce odmítla zveřejnit.

Snímek z happeningu Slavnostní odhalení trpaslíka, foto: Leoš Nebor, 1961.

 

[2] „Ejhle trpaslík“, »Mladý svět« I, 1959, č. 23, s. 11.

[3] „Ejhle trpaslík“, »Mladý svět« I, 1959, č. 24, s. 8–9.

[4] BROUK, Bohuslav, »Lidé a věci«, Praha: Václav Petr, 1947.

[5] „Trpaslík! aneb ústup ze slávy.“, »Mladý svět« I, 1959, č. 29, s. 11.

[6] Tamtéž, s. 11.

[7] KOLMAN, Arnošt, »Zaslepená generace«, Brno: Host, 2005, s. 242.

[8] jk [Jan Kloboučník], „Jak poznáme trpaslíka“, »Mladý svět« I, 1959, č. 27, s. 11.

 

 

Ivan Hanousek vzpomíná na slavnostní odhalení zahradního trpaslíka, Praha 19. prosince 2018.

03 DAILY PÍVO

Ivan Hanousek, obálka samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

V roce 1965, po návratu z dvouleté základní vojenské služby, byl Ivan Hanousek přijat ke studiu na Fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. Znovu se pustil do vydávání svých publikací, ale celou záležitost tentokrát pojal velkoryse: založil samizdatové vydavatelství Extrém. V ediční řadě »Světové povídky« uveřejňoval vlastní texty i příspěvky svých přátel Jaroslava Zbyňka Karabce nebo Bohuslava Kandlera. Pod pseudonymem Adolf Šedivý také přeložil a vydal povídku „Vítr“ Raye Bradburyho. Poezii měla být věnována edice »Prašné cesty«. V roce 1965 v ní vyšel jediný svazek, sbírka básní Ivana Hanouska »Zapomínky«. Ukázky z ní přinesl nový Hanouskův časopis »Daliy pívo« (čti: daj-li pívo), který vznikal v hostinci Pod lanovkou na úpatí Petřína a v podtitulu uváděl, že je oficiálním orgánem tvůrčí skupiny „Žízeň 64“. Jejími členy (a spolupracovníky časopisu) byli Jaroslav Zbyněk Karabec, Lubor Dohnal, Jan Navrátil a František Kovařík.

Časopis měl formát A4 a používal ten nejběžnější kancelářský papír. Rozsah jednotlivých čísel kolísal mezi šestnácti až dvaadvaceti stranami sešitými ve hřbetu kovovými sponkami a přelepenými průhlednou lepicí páskou. Na rozdíl od většiny oficiálních a polooficiálních studentských časopisů se »Daily pívo« vyznačovalo nápaditou grafickou úpravou.  Promyšleně rozvržené texty vznikaly na mechanickém psacím stroji domácí značky Consul, což Hanousek v tiráži uváděl jako sazbu písmem Consul Monotype.

Rudou barvou tištěné úvodníky buď vyjadřovaly pochybnosti o smyslu úvodních textů nebo více než stokrát opakovaly jediné slovo: úvodem. Specifické možnosti psacího stroje se uplatnily i v Hanouskově „experimomentální poezii“. Ve srovnání se satirickým vyzněním typogramů, které Václav Havel uspořádal o rok dříve do sbírky „Antikódy“, byly Hanouskovy „textáze“ spíš dadaisticky hravé.

Hanousek ve svém časopise uveřejňoval také básně Vladimíry Čerepkové, Inky Machulkové nebo Václava Hraběte, který se 5. března 1965, krátce před vydáním prvního čísla »Daily píva«, nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým. Protějškem k tvorbě českých beatniků byla rubrika „Z jejich prvních řádků“ obsahující budovatelské verše Jiřího Havla nebo Pavla Kohouta z počátku padesátých let.

Texty v časopisech doprovázely kresby, dřevoryty a koláže; mimo Hanouska jimi do jednotlivých čísel přispěli Jan Vobr, Igor Luther nebo Elo Havetta. Svazečky obsahovaly také vlepované snímky Leoše Nebora a Ondřeje Neffa (Nefffoto). Se svým oblíbeným karikaturistou a přítelem Miroslavem Liďákem Hanousek při tvorbě »Daily píva« ani nepočítal; nejspíš proto, že Haďák, obžalovaný v roce 1964 z hanobení republiky a jejího představitele, měl po soudním procesu docela jiné starosti.

Hanouskovy časopisy existovaly vždy jen v jediném exempláři. Autor totiž počítal s tím, že pokud nebude vyrábět další kopie a svůj časopis bude bezúplatně šířit mezi spolužáky, kamarády a známými, kteří mu sešit hned po přečtení vrátí zpět, neporuší tím žádný zákon.

slider image 01 | 08

Ivan Hanousek, obálka prvního čísla samizdatového časopisu »Daily pívo« podepsaná Allenem Ginsbergem, 1965.

slider image 02 | 08

Ivan Hanousek, první číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 03 | 08

Ivan Hanousek, první číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 04 | 08

Ivan Hanousek, první číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 05 | 08

Ivan Hanousek, první číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 06 | 08

Ivan Hanousek, první číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 07 | 08

Ivan Hanousek, první číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 08 | 08

Ivan Hanousek, první číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

04 KONEC EXTRÉMU

Allen Ginsberg recituje „Howl“. Snímek Ondřeje Neffa ze samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

Ivan Hanousek vydával časopis »Daily pívo« jen krátce, v průběhu během března a dubna 1965. Bylo to v době, kdy v Praze pobýval americký básník Allen Ginsberg. Přiletěl už v polovině února, přímo z „ostrova svobody“, odkud byl vypovězen poté, co veřejně podpořil kubánské gaye a vyslovil se pro legalizaci marihuany. V Československu o tom ještě neměli tušení, a tak jej »Rudé práv« přivítalo jako pokrokového autora, který se seznámí „s naší skutečností a […] bude pokračovat ve svém výzkumu socialistického vesmíru cestou do Moskvy“.[9]

Během pražského pobytu Ginsberg navštěvoval nejrůznější kluby, recitoval verše a diskutoval se studenty. Přednášel mimo jiné na pražské filozofické fakultě, kde se podepsal na obálku prvního čísla »Daily pívo«. Další vydání Hanouskova časopisu přineslo „montáž otázek a odpovědí“ z besedy s Ginsbergem, který údajně prohlásil, že největším celosvětovým problémem je „tvrdost srdce a ztráta citu“ způsobená „technologickou centralizací“. Jako prostředek k nápravě pošramocených vztahů ordinoval častější milování: „Podstata moderního státu spočívá v tom, že lidi odděluje, že se lidé bojí vyjádřit svou lásku. Místo toho dává stát propagandu a hesla. Proti tomu se bráním tím, že se vracím k svému tělu jako ke kompasu, který se řídím. Sexualita je jedním ze základních kořenů vztahů mezi lidmi.“[10]

Vrcholem Ginsbergova pražského pobytu byla nepochybně jeho účast na studentských oslavách prvního máje. Průvod, který tehdy prošel Prahou, byl vysokoškolákům oficiálně povolen po devíti letech. Vedle schválených transparentů odsuzujících atomové zbraně, zahraniční politiku Spojených států amerických a německý revanšizmus se v něm objevil také alegorický vůz v podobě zdemolovaného autobusu taženého koňmi a opatřeného nápisem „Toto je československé hospodářství“[11].

Studenti nesli transparenty s texty „Co se v mládí naučíš, k stáru se učíš jinak“, „Za vyšší úroveň visokých škol“ a skandovali hesla „Byli jsme před pomníkem, budeme i po něm“ nebo „Kupředu, levá“, přičemž pochodovali pozpátku.

Během večerního programu v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka hrály bigbítové kapely, na pódiu se objevily „téměř nahé ženy“ a Ginsberg byl zvolen králem majálesu.

V dokumentu, který o prvním máji 1965 natočili studenti FAMU, byl průběh oslav charakterizován jako výraz studentského veselí, legrace a recese. Komunističtí ideologové však události vyhodnotili jako naprosté selhání stranických a svazáckých organizací a jejich reputaci se rozhodli napravit kampaní proti Ginsbergově „neskrývané sexuální zvrácenosti“. Akce vyvrcholila básníkovým vyhoštěním z republiky 7. května 1965.[12]

Během následných represí, namířených především proti studentům, byl zadržen a Státní bezpečností vyšetřován také Ivan Hanousek jako šéfredaktor samizdatového vydavatelství »Extrém«. Ačkoliv nebyl obviněn z žádného trestného činu, od další práce na svých časopisech nadobro upustil.

[9] -mv-, „Na besedě s Allenem Ginsbergem“, »Rudé právo« XLV, 1965, č. 61, s. 2.

[10] HANOUSEK, Ivan, „S Allenem Ginsbergem o všem možném“, »Daily pívo« [samizdat], 1965, č. 2, s. 8‒11.

[11] SVOBODA, Vladislav, „Retro vzpomínka – Majáles 1965“, [cit. 2018-12-25]. Dostupné z WWW: <http://vladislavsvoboda.blog.idnes.cz/c/402305/Retro-vzpominka-Majales-1965.html>.

[12] BLAŽEK, Petr, „Vyhoštění krále majálesu. Allen Ginsberg a Státní bezpečnost“, »Paměť a dějiny«, 2011, č. 2, s. 28–43.

 

 

Ivan Hanousek vzpomíná na vydávání samizdatového časopisu »Daily pívo«, Praha 19. prosince 2018.

slider image 01 | 16

Ivan Hanousek, druhé číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 02 | 16

Ivan Hanousek, druhé číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 03 | 16

Ivan Hanousek, druhé číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 04 | 16

Ivan Hanousek, druhé číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 05 | 16

Ivan Hanousek, druhé číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 06 | 16

Ivan Hanousek, druhé číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 07 | 16

Ivan Hanousek, druhé číslo samizdatového časopisu »Daily pívo«, 1965.

slider image 08 | 16

Ivan Hanousek, obálka třetího čísla samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 09 | 16

Ivan Hanousek, třetí číslo samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 10 | 16

Ivan Hanousek, Jak jsme odhalovali trpajzlíka!, třetí číslo samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 11 | 16

Ivan Hanousek, obálka čtrvtého čísla samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 12 | 16

Ivan Hanousek, čtrvté číslo samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 13 | 16

Ivan Hanousek, čtrvté číslo samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 14 | 16

Ivan Hanousek, čtrvté číslo samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 15 | 16

Ivan Hanousek, čtrvté číslo samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

slider image 16 | 16

Ivan Hanousek, čtrvté číslo samizdatového časopisu Daily pívo, 1965.

05 IDEÁLNÍ ČASOPIS

Na konci šedesátých let napsal Ivan Hanousek, student Fakulty sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, diplomovou práci o vývoji kresleného humoru v českých novinách a časopisech v letech 1958–1968. Místo obvyklého, ale už nevyhovujícího pojmu „kreslený vtip“, používal termín „výtvarná publicistika“, který o dva roky dříve navrhl estetik a novinář Pavel Vavruch[13], aby zdůraznil vzájemný vztah tisku s výtvarným komentářem a zároveň jej rozšířil o další výrazové prostředky. Poté, co rekapituloval uplynulých deset let obrazového humoru a satiry, označil Hanousek aktuální situaci za tristní; vinu dával »Dikobrazu«, který byl tehdy „monopolním humoristickým časopisem v českých zemích“.[14] Redaktorům mimo jiné vyčítal neschopnost podat ucelený obraz vývoje žánru: „O zmatku a nevzdělanosti redakce »Dikobrazu« […] svědčí i skutečnost, že zahraniční autoři nejsou uváděni pod kresbami svými jmény, ale pouze pod názvem časopisu, z kterého redakce kresbu přetiskla. Je s podivem, že právě »Dikobraz«, který by měl vědět ze styku s kreslíři, co si myslí o této situaci, a který by měl mít alespoň nějaké ponětí o největších autorech světového kresleného humoru, klidně otiskne třeba kresbu Bosca pod titulkem ‚ze zahraničního humoru‘, což je asi totéž, jako kdyby otiskla Výtvarná práce obraz Salvadora Dalího s textem ‚z francouzského malířství‘.“[15]

Hanouskova práce však nebyla jen průzkumem terénu a jeho kritickým zhodnocením. Autor na závěr představil svůj vlastní „model ideálního časopisu pro výtvarnou publicistiku“.[16] Koncipoval jej jako populárně-zábavný a zároveň odborný magazín s mezinárodním záběrem, který by rozsahem, kvalitou papíru a dokonalým tiskem podpořil význam výtvarné publicistiky, vytvářel poptávku po dalších kresbách a určoval nové trendy. V podrobném návrhu rozpracoval obsah magazínu včetně jednotlivých rubrik věnovaných významným i začínajícím autorům, recenzím publikací a výstav, anketám, čtenářským soutěžím, redakčním komentářům, polemikám nebo odborným studiím. Reklamy se měly v novém časopise uplatnit „jen tehdy, když by je podniky zadaly k provedení nejlepším autorům-humoristům soustředěným kolem časopisu. Byly by to tedy reklamy vtipné a na vysoké grafické úrovni.“[17]

V roce 1969 došlo k pokusu tyto plány realizovat. Oponentem Hanouskovy diplomové práce byl totiž Vladimír Jiránek, který návrh na vydávání nového magazínu představil v redakci týdeníku »Reportér«. Svaz českých novinářů, vydavatel oblíbeného periodika, projevil o vznik nového humoristického časopisu zájem a byl ochotný jej podpořit. Nadějně vypadalo jednání s ekonomem vydavatelství »Novinář« o formátu, rozsahu, tisku a redakci časopisu, který se měl jmenovat »Alibi«. Počítalo se s tím, že Ivan Hanousek bude redigovat výtvarný humor a Jiří Hochman, autor populárních satirických komentářů, se postará o texty. Z velkorysých plánů bohužel s nástupem normalizace sešlo. Dochoval se pouze špígl neboli zrcadlo sazby použité o dvacet let později pro měsíčník »Škrt«, [18] který byl jedním z neúspěšných pokusů o vydávání humoristického periodika v devadesátých letech.

Sen o vlastním časopise zaměřeném na kreslený humor si Ivan Hanousek splnil až s nástupem elektronického publikování a internetové distribuce. Od roku 2003 připravuje a zdarma rozšiřuje »e-GAG«, magazín s podtitulem „měsíčník autorů a přátel české karikatury“.

[13] VAVRUCH, Pavel, „Vztah obrazové a slovesné složky v současném českém kresleném vtipu“. Estetika IV, 1967, č. 2, s. 139.

[14] HANOUSEK, Ivan. »Výtvarná publicistika v českých novinách a časopisech v letech 1958–1968«

(Diplomová práce). Praha: Fakulta sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, 1969, s. 84.

[15] Tamtéž, s. 85

[16] Tamtéž, s. 94.

[17] Tamtéž, s. 99.

[18] HANOUSEK, Ivan, „Vstupní slovo pro 1. číslo humoristického časopisu ‚Alibi‘ (1969)“, »e -GAG« XVI [elektronický časopis], 2018, č. 12, s. 8–10.

06 O JEDNOM „SOUDU“

Časopis »Universita Karlova« z roku 1968.

V roce 1964 se Ivan Hanousek sice nemohl přímo zúčastnit procesu s karikaturistou Miroslavem Liďákem, protože byl sám nedlouho předtím odsouzen k výkonu vojenské služby, ale intenzivně se o průběh a následky celé kauzy zajímal. Když o čtyři roky později začal redigovat časopis »Universita Karlova«, publikoval v něm mimo jiné rozhovor s JUDr. Josefem Piskorou, který Haďáka u soudu obhajoval.

– Jak to vypadalo při hlavním líčení?

Konalo se na Praze 1. Co mě nejvíce překvapilo, byla veřejnost. Přišlo tam tolik lidí, publicisticky činných a veřejně známých, umělců, redaktorů… Všichni se chovali velmi ukázněně, správně reagovali, smáli se jen, když se staly nějaké trapné záležitosti. Obhajoba se dala docela slušně držet: jednak, že to byly jen prvky státního znaku (znak je chráněn zákonem správním s maximální pokutou 500 Kčs) a jednak, že nebylo prokázáno, že by úmyslem Liďáka bylo republiku hanobit. Aby delikt hanobení byl úmyslný, pachatel musel chtít hanobit republiku. Jinak to není trestný čin. A k soudu nepřišel jediný svědek, který by řekl: Liďák věděl, že to lze vykládat jako útok proti republice, říkal mi o tom, a přesto to publikoval. Navrhoval jsem proto, aby byl zproštěn viny. Soud však vynesl rozsudek, že je Miroslav Liďák vinen (§ 102) a dal mu jeden rok nepodmínečně.

– Soudu předsedal JUDr. Jaroslav Bárta. Soudil také mládež v tzv. „prvomájových procesech“, že?

Ano, to je on. Měli jsme spolu na začátku takovou malou nepříjemnost, nechtěl mě pustit do spisů. Během procesu jsem si také nechal zaprotokolovat jeho dva výroky, u nichž se mi zdálo, že jsou podjaty. Také jsem zde zažil něco, co se mi ještě nestalo. Někdo, soud, nebo prokurátor si asi nebyl moc jistý přesvědčivostí svého rozsudku – a tak si zavolal policejní asistenci.

– Nepůsobil na vás JUDr. Bárta dojmem, že je pod jistým nátlakem seshora?

Mohl bych uvádět jen domněnky. A ty nelze prokázat. Osobně si nedovedu představit, že by se soudce v podobném případě nešel nikam „radit“. Už jen proto, že na přelíčení seděl předseda Nejvyššího soudu, zástupce generální prokuratury, šéf kolegia vojenských soudců (!) a další…

Vzpomínám si také, že po rozsudku před soudem I. stupně poslalo ministerstvo spravedlnosti dopis Nejvyššímu soudu, ve kterém žádalo, aby zaujal stanovisko k argumentaci odvolání obžalovaného a výslovně, ačkoliv proces nebyl skončen a ovlivňování rozhodujících soudců bylo i tehdy nepřípustné (alespoň v teorii), uvádělo, že důvody odvolání nejsou správné. Nejvyšší soud měl podle ministerstva rozhodnout o některých otázkách odvolání bez obžalovaného, aniž měl možnost argumentace a obhajoby. Dnes již nevím, kdo přípis podepsal, ale pravděpodobně dr. Neuman nebo někdo z jeho náměstků.

A je tu ještě jedna věc. Na jednom z prvních listů spisů bylo stanovisko Generálního prokurátora z 1. 4. 1964 podepsané JUDr. Adamcem. Píše tam: „Vyšetřování je třeba zaměřit na náležité objasnění kolem návrhu a vypracování karikatury a jejího schválení redakční radou k otištění… Vzhledem k zásadní povaze této věci, pro případné posuzování podobných případů do budoucna, bude Generální prokurátor v průběhu jejího posuzování soustavně sledovat.“

– Ale to vypadá, jako by měl být Liďákův případ jakýmsi precedentem a zároveň strašákem pro ostatní?

Ve své praxi jsem zažil, když se dělaly recepty. Třeba při socializaci vesnice – jak odsuzovat kulaky. Když jsem tento přípis četl, říkal jsem si: ježišmarja, rozkulačování lidí, kteří dělají do kumštu!

– Jak soud odůvodnil rozsudek?

Asi takhle: Obžalovaný je zkušený a nepochybně schopný… Vzhledem k těmto… musel odhadnout (to je jakási konstrukce, neříkají jak a před kterým svědkem), co chtěl svými kresbami představit a docílit. Obžalovaný dobře věděl, že nejde o zamýšlený boj proti některým projevům lhostejnosti (na to nemají jediný důkaz), že musí dojít k vážnému znevážení státního znaku, k útoku na vlast, cit pracujících a generalizování nedostatků některých lidí na všechny…

– Působí to na mě spíš jako dedukce, než jako důkaz viny. Vy jste se pochopitelně odvolali.

U městského soudu byla úroveň o dvě třídy vyšší. Zde se nemohlo stát, aby politickému karikaturistovi někdo namítl: Vy byste byl tak pro „umění pro umění“. Taková věta svědčí, že člověk, který ji pronáší, nemá ponětí, oč jde. Městský soud za předsednictví JUDr. Hornofa zrušil rozsudek soudu I. stupně, ale pouze co do nepodmíněnosti trestu: jeden rok podmíněně na dva roky.

– Tento rozsudek tedy platí dodnes. Na nedávném mítinku mládeže se však JUDr. G. Husák zmínil nepříliš lichotivě o témž státním znaku. O jeho slovenské části dokonce řekl, že vypadá jako „zbojnická pečienka“.

Slyšel jsem ten výrok celý v rozhlase a samozřejmě mě napadla ta souvislost. Kdyby měl být uplatněn názor, že jakékoliv použití znaku je hanobením republiky a postačilo by k výkladu hanlivého vztahu k republice tolik důkazů jako proti M. Liďákovi, pak si říkám, že by byl doktor Husák asi v daleko těžší situaci. Mj. proto, že to neměl schválené od HSTD, a zatímco Liďák publikoval kresbu jen na výstavách, JUDr. Husák se vyjádřil asi před šestnáctitisícovým davem, nemluvě o rozhlasovém přenosu.“

– Budete dnes žádat o obnovu řízení?

Navrhoval jsem u obou soudů, aby byl Liďák zproštěn obžaloby, a jsem dodnes přesvědčen, že rozsudek je nesprávný. Myslím, že by se nemělo čekat až na iniciativu obžalovaného.

– Kde je dnes inkriminovaná kresba?

Rozsudek obsahoval výrok o propadnutí zaskleného obrazu. Vzala ho do úschovy prokuratura pro Prahu 1. Je možné, že tam ještě je.

– A kdybychom chtěli tuto kresbu otisknout?

Rozsudek, že vyobrazením byl spáchán trestný čin, platí dosud. Nebyl nikým zrušen. Takže by se redakce [»University Karlovy«] mohla dopustit téhož trestného činu, nebo schvalování trestného činu.[19]

 

Hanousek na závěr rozhovoru připomněl Liďákovo přání stát se v Čechách karikaturistou, který by mohl glosovat politické aktuality, aniž by podléhal stranickým direktivám. Článek uzavřel proroctvím, které se naplnilo počátkem normalizace: „Podle posledních kreseb, které Haďák publikoval […] se zdá, že je na nejlepší cestě dosáhnout svého cíle. Myslím si, že právě proto nebude ani v budoucnu jeho život bez problémů.“[20]

[19] HANOUSEK, Ivan, „Proces s Haďákem. O jednom „soudu“, »Universita Karlova XIV«, č. 16, s. 3, 7.

[20] Tamtéž, s. 7.

 

 

Ivan Hanousek vzpomíná na Pražské jaro a události po sovětské okupaci, Praha 19. prosince 2018.

07 O SPRÁVNOSTI ROZSUDKU JSME BYLI PLNĚ PŘESVĚDČENI

V roce 1965 začal vycházet časopis »Student«, který měl organizovat život studující mládeže podle pokynů svazáckého aparátu. Byl koncipován jako celostátní týdeník v naději, že jako takový bude podléhat cenzuře snadněji, než fakultní časopisy, publikované na jednotlivých školách.

O tři roky později, na jaře 1968, se situace změnila natolik, že »Student« mohl uveřejňovat reportáže, které se snažily rozkrýt zamlčovanou minulost. K takovým pokusům patří rozhovor Karla Šmída[21] se soudcem Jaroslavem Bártou.

– Ptáme se předsedy obvodního soudu Praha 1, Jaroslava Bárty. […] Soudil jste několik let účastníky výtržností z prvomájových večerů v Praze. Soudil jste také karikaturistu Liďáka. Chtěl bych se vás zeptat, zda se i nyní domníváte, že váš senát postupoval správně?

To není přesné. Nepředsedal jsem ve všech věcech, kde byla podána žaloba proti účastníkům událostí kolem 1. máje. Protože tyto se udály v obvodě Prahy 1, byli jsme pro rozhodování místně příslušní. Karikaturista Liďák byl souzen senátem, kterému jsem předsedal. […] K otázce, zda senát postupoval správně: Po procesní stránce bylo přísně dbáno zákona. O správnosti našeho rozhodnutí jsme byli plně přesvědčeni. Pokud můžeme vše hodnotit ve vztahu k současné situaci, je jisté, že v ústavě zakotvené právo svobody projevu, které by nebylo deformováno různými administrativními zásahy, nedošlo by asi k zákrokům proti účastníkům, pokud by vážným způsobem nenarušovali veřejný pořádek a nedopouštěli se jiného protispolečenského jednání.

– Domníváte se, že zákony, podle nichž jste soudil, odpovídají ústavě?

Tehdejšímu stavu v podstatě odpovídaly. Současný stav společenských vztahů vyžaduje podstatnou změnu i ústavy.

– Myslíte, že výše trestů, pokud se pamatuji, tak to šlo až do 18 měsíců nepodmíněně, odpovídala nebezpečnosti, o níž hovoříte?

Zase mohu mluvit jen za náš senát. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců byl uložen obžalovanému, který byl již dříve souzen, a vlastně šlo o recidivistu. Ostatním, kromě jednoho, byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody a v jednom případě bylo upuštěno od potrestání.

Není dost času vysvětlit pojem společenské nebezpečnosti. Jeho vysvětlování a používání je obtížné pro teoretiky i praktiky. Byli jsme přesvědčeni, že naše rozhodování je po právu.

V této souvislosti upozorňuji na nutnost požadavku skutečné soudcovské nezávislosti, aby nebyli voleni dosavadním způsobem a vlastně byli závislí na voličích a místních orgánech. Nejlépe by vyhovovalo jmenování presidentem republiky nebo volba Národním shromážděním a v zákoně ztráta způsobilosti výkonu funkce soudce byla taxativně uvedená.

Uvádím to do souvislosti s touto otázkou proto, že před konáním procesů dostali jsme dopisy, žádající přísný postih.

– Prý někteří soudci odmítli soudit výtržníky?

To není pravda. Tehdy to byla otázka organizačního rozdělení agendy závislé na časových možnostech jednotlivých soudců a také i na schopnostech.

– Zaujala mne ještě jedna věc: Do roku 1964 byli svědky takřka výhradně příslušníci VB.

Pokud v obžalobě byla některá jednání kvalifikována jako útoky na veřejné činitele, konkrétně na příslušníky Bezpečnosti, tak pochopitelně vystupovali jako svědci. Zároveň má soud povinnost je vyrozumět ve smyslu zákona jako poškozené.

– Sháněli jste i jiné svědky než příslušníky VB?

Svědky navrhuje obžaloba. V průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem mohou navrhnout svědky obžalovaní. Pokud si pamatuji, došlo-li k takovým návrhům, bylo jim v plném rozsahu vyhověno. Je pravda, že svědecké výpovědi nezaujatých svědků nejlépe vyhovují pro zjištění objektivní pravdy.

– Ale nezdálo se vám, že si výpovědi příslušníků VB byly velice podobné, jako by byly naučené?

Nezdálo. Chtěl bych uvést, že ve skupině, kterou soudil náš senát, nebyli příslušníci Bezpečnosti rozhodujícími svědky pro posouzení většiny obžalovaných.

– Domníváte se, že rozsudek, který váš senát učinil, byl správný?

Uvedl jsem, že o správnosti rozsudku jsme byli plně přesvědčeni. Vznikaly pouze pochybnosti o kvalifikaci trestného činu výtržnictví. Před podáním žaloby vydal Nejvyšší soud stanovisko k tomuto trestnému činu, ve kterém označuje pachatele trestného činu výtržnictví, účastníka „shromáždění“, při kterém byl vážně narušován veřejný pořádek apod. Teoreticky stanovisko nebylo zcela závazné, ale protože bylo vydáno před podáním obžalob s konkrétní formulací, stalo se pro praxi závazným. Domnívám se, že nebýt tohoto stanoviska, nebyli by někteří účastníci obžalováni z trestného činu výtržnictví.

Zdůrazňuji, že pro skutečnou nezávislost soudce nebylo třeba tak velké množství směrnic, stanovisek, rozborů a různých vyhodnocování nadřízených složek s častými direktivními závěry k rozhodování, které vedly k dezorientaci soudců. Soudce by se měl řídit jenom zákonem.

– Vy jste tedy museli poslechnout Nejvyšší soud?

Uvedl jsem, že stanovisko teoreticky nebylo závazné. Náš senát soudil již v době, kdy byl rozsudek proti prvé skupině obžalovaných projednáván v odvolacím řízení a odvolací senát se ztotožnil a vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu.

– Za některé obžalované byly dány společenské záruky, ale přesto byli odsouzeni bez přihlédnutí k nim.

Záruky, které byly podány za obžalované, které soudil náš senát, nebyly odmítnuty a bylo k nim přihlédnuto v rozhodování. V tomto procesu za některé obžalované vystupoval i společenský obhájce.

– Je trestné něco křičet?

Záleží, kdo křičí a co křičí. V našem trestním zákoně je několik ustanovení, podle kterých lze stíhat občany za verbální delikty. Jsou to například trestné činy pobuřování, hanobení republiky a jejích představitelů, útok na veřejné činitele a podobně.

– Vy jste také už tenkrát pochyboval o tom, zda stanovisko Nejvyššího soudu je správné, ale přesto jste soudil.

Myslím, že na tuto otázku jsem odpověděl v souvislosti s výkladem o závaznosti tohoto stanoviska. Poznamenávám, že někteří byli obžalováni i za jiné trestné činy, než trestný čin výtržnictví.

– Chtěl bych jenom vědět, zda vás někdo ovlivňoval, zda jste se nechal ovlivnit, nebo zda jste postupoval jen podle svého vlastního přesvědčení?

Neovlivňoval. Postupoval a rozhodoval jsem podle vlastního přesvědčení. Mírnější postih, který podle našeho názoru byl vyjádřen v rozsudku, byl výrazem i okolností, za kterých k událostem došlo, a pamatuji si, že celá záležitost se nemusela řešit trestním stíháním u některých obžalovaných. Shodně jsme hovořili o tom, že příčiny lze hledat v administrativních zásazích.

– Myslíte tedy, že rozsudky byly mírné?

Tzv. typické výtržníky odsuzujeme podstatně přísněji.

– Hodnocení společenské nebezpečnosti bylo tedy na vás. Kdyby došlo k něčemu podobnému nyní, postupoval byste stejně?

To není jednoduchá otázka. Dnes je také jiná situace. V dnešním obrodném procesu demokratizace stranického a společenského života by postupovala jinak i Bezpečnost. Jistě by se dal událostem volnější průběh. Je to pro obrodný proces příslovečné. Důkazem toho je, že organizovaná shromáždění mladých lidí nebyla za asistence bezpečnostních orgánů. Například shromáždění ve Slovanském domě, přestože tam byl omezen pořádek, před vchodem a v prostorách společenských místností nebyly zákroky orgánů Bezpečnosti.

– Vy jste také soudil výtvarníka Miroslava Liďáka za to, že vystavil toho svého Švejka, což bylo vykládáno, pokud se pamatuji, jako hanobení státního znaku a hanobení republiky a jejího představitele atd. Váš senát ho odsoudil na jeden rok nepodmíněně, vyšší instance pak změnila rozsudek na podmíněný…

Jak jsem v úvodu uvedl, předsedal jsem senátu, který projednával obžalobu proti výtvarníku Liďákovi pro trestný čin hanobení republiky. Kvalifikace a trest, který mu byl uložen, byl kolektivně v senátě rozhodnut. Jsem plně přesvědčen, že naše hodnocení bylo správné. Zhanobení státního znaku tak, jak se v konkrétním případě stalo, je málo hodnotit jako přestupek. Jde o symbol republiky, který v každém období společenského hnutí je nedotknutelným, posvátným výrazem samostatnosti a suverenity státu.

– Karikatura byla schválena pro výstavu Hlavní správou tiskového dohledu. Proč nebyli její pracovníci povoláni před soud?

Myslím, že nebyli navrženi obžalobou, ani obhajobou. Nebylo to pravděpodobně pro rozhodnutí potřeba. Pokud se v otázce myslí jako obžalovaní, není to věcí soudu, ale prokurátora.

– Myslíte si, že to, co Miroslav Liďák udělal, mohlo nějak ohrozit republiku?

Trestné činy proti republice jsou uvedeny v I. hlavě trestního zákona a jsou tam uvedeny od těch nejzávažnějších, jako je vlastizrada, až po méně závažné, jako je hanobení republiky, pro který byl obžalován Liďák. Tento rozdíl je také vyjádřen v podstatně rozdílné výši trestních sazeb.

– Vy si tedy myslíte, že za karikaturu určitého typu má jít člověk do žaláře?

Já už jsem svoje řekl. Také jsem uvedl, o jakou karikaturu šlo.

– Dostal jste nějaké pokyny v tomto procesu?

Nedostal. Kolem tohoto případu byla spousta rozruchu. Ze spisů například vyplynulo, že se projevil mezi umělci odpor k administrativním zásahům tiskového dozoru.

Obžalob pro trestný čin hanobení republiky jsme projednávali v minulosti větší množství a měli jsme tím dostatek zkušeností pro zjištění skutkového děje a právního posouzení. Pro ilustraci uvádím, že pro různorodou trestnou činnost je na zdejší soud podáváno větší množství obžalob v počtu asi proti 150 občanům měsíčně.

– Kdo, prosím vás, dával oznámení o těchto trestných činech?

Oznámení o trestných činech jsou podávána občany, organizacemi apod., obvykle každým, kdo zjistil, že došlo k trestnému činu. Soud neprojednává trestnou činnost z vlastní iniciativy, jedině na podkladě prokurátorem podané obžaloby.

– Miroslav Liďák šel před soud proto, že jeho karikatura měla vyjít v Plamenu a pozastavila ji HSTD. Dnes by ji těžko někdo pozastavoval…

Domnívám se, že by ji ani dnes nikdo neotiskl. V případě jejího vydání byl by autor nebo odpovědný redaktor asi stíhán.

– Co kdyby dnes někdo chtěl otisknout karikaturu na presidenta Antonína Novotného?

To záleží, o jakou karikaturu by šlo. Nepochybně by se vše hodnotilo jinak dnes, než před léty. Je to proto, že v současné době jeho vážnost je všeobecně oslabena.“[22]

[21] V polovině šedesátých let působil jako hlavní redaktor časopisu »Universita Karlova«.

[22] ŠMÍD, Karel, „Docela nedávno soudil prvomájové výtržníky a Haďáka“, »Student« IV, 1968, č. 18, s. 6.

08 IVAN HANOUSEK NEMŮŽE PŘIJÍT DOMŮ…

slider image

Miroslav Liďák, vzkaz pro Marii Hanouskovou, sedmdesátá léta.

V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Ivan Hanousek redaktorem sportovního magazínu »Stadión«. Ilustrace k fejetonům občas zadával také příteli Miroslavu Liďákovi, který v letech normalizace nesměl publikovat. Jeho kresby uveřejňoval pod cizím jménem a honoráře mu vyplácel prostřednictvím výtvarníků ochotných krýt režimu nepohodlného kolegu.

 

Ivan Hanousek vzpomíná na zakázky pro Miroslava Liďáka, Praha 19. prosince 2018.

09 Autoři projektu

Autor projektu: Pavel Ryška
Autor textů: Pavel Ryška
Koncept on-line výstavy: Pavel Ryška
Redakce textů a realizace: Lenka Střeláková
Publikováno: 18. 2. 2019