V roce 1965 začal vycházet časopis »Student«, který měl organizovat život studující mládeže podle pokynů svazáckého aparátu. Byl koncipován jako celostátní týdeník v naději, že jako takový bude podléhat cenzuře snadněji, než fakultní časopisy, publikované na jednotlivých školách.
O tři roky později, na jaře 1968, se situace změnila natolik, že »Student« mohl uveřejňovat reportáže, které se snažily rozkrýt zamlčovanou minulost. K takovým pokusům patří rozhovor Karla Šmída[21] se soudcem Jaroslavem Bártou.
– Ptáme se předsedy obvodního soudu Praha 1, Jaroslava Bárty. […] Soudil jste několik let účastníky výtržností z prvomájových večerů v Praze. Soudil jste také karikaturistu Liďáka. Chtěl bych se vás zeptat, zda se i nyní domníváte, že váš senát postupoval správně?
To není přesné. Nepředsedal jsem ve všech věcech, kde byla podána žaloba proti účastníkům událostí kolem 1. máje. Protože tyto se udály v obvodě Prahy 1, byli jsme pro rozhodování místně příslušní. Karikaturista Liďák byl souzen senátem, kterému jsem předsedal. […] K otázce, zda senát postupoval správně: Po procesní stránce bylo přísně dbáno zákona. O správnosti našeho rozhodnutí jsme byli plně přesvědčeni. Pokud můžeme vše hodnotit ve vztahu k současné situaci, je jisté, že v ústavě zakotvené právo svobody projevu, které by nebylo deformováno různými administrativními zásahy, nedošlo by asi k zákrokům proti účastníkům, pokud by vážným způsobem nenarušovali veřejný pořádek a nedopouštěli se jiného protispolečenského jednání.
– Domníváte se, že zákony, podle nichž jste soudil, odpovídají ústavě?
Tehdejšímu stavu v podstatě odpovídaly. Současný stav společenských vztahů vyžaduje podstatnou změnu i ústavy.
– Myslíte, že výše trestů, pokud se pamatuji, tak to šlo až do 18 měsíců nepodmíněně, odpovídala nebezpečnosti, o níž hovoříte?
Zase mohu mluvit jen za náš senát. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců byl uložen obžalovanému, který byl již dříve souzen, a vlastně šlo o recidivistu. Ostatním, kromě jednoho, byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody a v jednom případě bylo upuštěno od potrestání.
Není dost času vysvětlit pojem společenské nebezpečnosti. Jeho vysvětlování a používání je obtížné pro teoretiky i praktiky. Byli jsme přesvědčeni, že naše rozhodování je po právu.
V této souvislosti upozorňuji na nutnost požadavku skutečné soudcovské nezávislosti, aby nebyli voleni dosavadním způsobem a vlastně byli závislí na voličích a místních orgánech. Nejlépe by vyhovovalo jmenování presidentem republiky nebo volba Národním shromážděním a v zákoně ztráta způsobilosti výkonu funkce soudce byla taxativně uvedená.
Uvádím to do souvislosti s touto otázkou proto, že před konáním procesů dostali jsme dopisy, žádající přísný postih.
– Prý někteří soudci odmítli soudit výtržníky?
To není pravda. Tehdy to byla otázka organizačního rozdělení agendy závislé na časových možnostech jednotlivých soudců a také i na schopnostech.
– Zaujala mne ještě jedna věc: Do roku 1964 byli svědky takřka výhradně příslušníci VB.
Pokud v obžalobě byla některá jednání kvalifikována jako útoky na veřejné činitele, konkrétně na příslušníky Bezpečnosti, tak pochopitelně vystupovali jako svědci. Zároveň má soud povinnost je vyrozumět ve smyslu zákona jako poškozené.
– Sháněli jste i jiné svědky než příslušníky VB?
Svědky navrhuje obžaloba. V průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem mohou navrhnout svědky obžalovaní. Pokud si pamatuji, došlo-li k takovým návrhům, bylo jim v plném rozsahu vyhověno. Je pravda, že svědecké výpovědi nezaujatých svědků nejlépe vyhovují pro zjištění objektivní pravdy.
– Ale nezdálo se vám, že si výpovědi příslušníků VB byly velice podobné, jako by byly naučené?
Nezdálo. Chtěl bych uvést, že ve skupině, kterou soudil náš senát, nebyli příslušníci Bezpečnosti rozhodujícími svědky pro posouzení většiny obžalovaných.
– Domníváte se, že rozsudek, který váš senát učinil, byl správný?
Uvedl jsem, že o správnosti rozsudku jsme byli plně přesvědčeni. Vznikaly pouze pochybnosti o kvalifikaci trestného činu výtržnictví. Před podáním žaloby vydal Nejvyšší soud stanovisko k tomuto trestnému činu, ve kterém označuje pachatele trestného činu výtržnictví, účastníka „shromáždění“, při kterém byl vážně narušován veřejný pořádek apod. Teoreticky stanovisko nebylo zcela závazné, ale protože bylo vydáno před podáním obžalob s konkrétní formulací, stalo se pro praxi závazným. Domnívám se, že nebýt tohoto stanoviska, nebyli by někteří účastníci obžalováni z trestného činu výtržnictví.
Zdůrazňuji, že pro skutečnou nezávislost soudce nebylo třeba tak velké množství směrnic, stanovisek, rozborů a různých vyhodnocování nadřízených složek s častými direktivními závěry k rozhodování, které vedly k dezorientaci soudců. Soudce by se měl řídit jenom zákonem.
– Vy jste tedy museli poslechnout Nejvyšší soud?
Uvedl jsem, že stanovisko teoreticky nebylo závazné. Náš senát soudil již v době, kdy byl rozsudek proti prvé skupině obžalovaných projednáván v odvolacím řízení a odvolací senát se ztotožnil a vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu.
– Za některé obžalované byly dány společenské záruky, ale přesto byli odsouzeni bez přihlédnutí k nim.
Záruky, které byly podány za obžalované, které soudil náš senát, nebyly odmítnuty a bylo k nim přihlédnuto v rozhodování. V tomto procesu za některé obžalované vystupoval i společenský obhájce.
– Je trestné něco křičet?
Záleží, kdo křičí a co křičí. V našem trestním zákoně je několik ustanovení, podle kterých lze stíhat občany za verbální delikty. Jsou to například trestné činy pobuřování, hanobení republiky a jejích představitelů, útok na veřejné činitele a podobně.
– Vy jste také už tenkrát pochyboval o tom, zda stanovisko Nejvyššího soudu je správné, ale přesto jste soudil.
Myslím, že na tuto otázku jsem odpověděl v souvislosti s výkladem o závaznosti tohoto stanoviska. Poznamenávám, že někteří byli obžalováni i za jiné trestné činy, než trestný čin výtržnictví.
– Chtěl bych jenom vědět, zda vás někdo ovlivňoval, zda jste se nechal ovlivnit, nebo zda jste postupoval jen podle svého vlastního přesvědčení?
Neovlivňoval. Postupoval a rozhodoval jsem podle vlastního přesvědčení. Mírnější postih, který podle našeho názoru byl vyjádřen v rozsudku, byl výrazem i okolností, za kterých k událostem došlo, a pamatuji si, že celá záležitost se nemusela řešit trestním stíháním u některých obžalovaných. Shodně jsme hovořili o tom, že příčiny lze hledat v administrativních zásazích.
– Myslíte tedy, že rozsudky byly mírné?
Tzv. typické výtržníky odsuzujeme podstatně přísněji.
– Hodnocení společenské nebezpečnosti bylo tedy na vás. Kdyby došlo k něčemu podobnému nyní, postupoval byste stejně?
To není jednoduchá otázka. Dnes je také jiná situace. V dnešním obrodném procesu demokratizace stranického a společenského života by postupovala jinak i Bezpečnost. Jistě by se dal událostem volnější průběh. Je to pro obrodný proces příslovečné. Důkazem toho je, že organizovaná shromáždění mladých lidí nebyla za asistence bezpečnostních orgánů. Například shromáždění ve Slovanském domě, přestože tam byl omezen pořádek, před vchodem a v prostorách společenských místností nebyly zákroky orgánů Bezpečnosti.
– Vy jste také soudil výtvarníka Miroslava Liďáka za to, že vystavil toho svého Švejka, což bylo vykládáno, pokud se pamatuji, jako hanobení státního znaku a hanobení republiky a jejího představitele atd. Váš senát ho odsoudil na jeden rok nepodmíněně, vyšší instance pak změnila rozsudek na podmíněný…
Jak jsem v úvodu uvedl, předsedal jsem senátu, který projednával obžalobu proti výtvarníku Liďákovi pro trestný čin hanobení republiky. Kvalifikace a trest, který mu byl uložen, byl kolektivně v senátě rozhodnut. Jsem plně přesvědčen, že naše hodnocení bylo správné. Zhanobení státního znaku tak, jak se v konkrétním případě stalo, je málo hodnotit jako přestupek. Jde o symbol republiky, který v každém období společenského hnutí je nedotknutelným, posvátným výrazem samostatnosti a suverenity státu.
– Karikatura byla schválena pro výstavu Hlavní správou tiskového dohledu. Proč nebyli její pracovníci povoláni před soud?
Myslím, že nebyli navrženi obžalobou, ani obhajobou. Nebylo to pravděpodobně pro rozhodnutí potřeba. Pokud se v otázce myslí jako obžalovaní, není to věcí soudu, ale prokurátora.
– Myslíte si, že to, co Miroslav Liďák udělal, mohlo nějak ohrozit republiku?
Trestné činy proti republice jsou uvedeny v I. hlavě trestního zákona a jsou tam uvedeny od těch nejzávažnějších, jako je vlastizrada, až po méně závažné, jako je hanobení republiky, pro který byl obžalován Liďák. Tento rozdíl je také vyjádřen v podstatně rozdílné výši trestních sazeb.
– Vy si tedy myslíte, že za karikaturu určitého typu má jít člověk do žaláře?
Já už jsem svoje řekl. Také jsem uvedl, o jakou karikaturu šlo.
– Dostal jste nějaké pokyny v tomto procesu?
Nedostal. Kolem tohoto případu byla spousta rozruchu. Ze spisů například vyplynulo, že se projevil mezi umělci odpor k administrativním zásahům tiskového dozoru.
Obžalob pro trestný čin hanobení republiky jsme projednávali v minulosti větší množství a měli jsme tím dostatek zkušeností pro zjištění skutkového děje a právního posouzení. Pro ilustraci uvádím, že pro různorodou trestnou činnost je na zdejší soud podáváno větší množství obžalob v počtu asi proti 150 občanům měsíčně.
– Kdo, prosím vás, dával oznámení o těchto trestných činech?
Oznámení o trestných činech jsou podávána občany, organizacemi apod., obvykle každým, kdo zjistil, že došlo k trestnému činu. Soud neprojednává trestnou činnost z vlastní iniciativy, jedině na podkladě prokurátorem podané obžaloby.
– Miroslav Liďák šel před soud proto, že jeho karikatura měla vyjít v Plamenu a pozastavila ji HSTD. Dnes by ji těžko někdo pozastavoval…
Domnívám se, že by ji ani dnes nikdo neotiskl. V případě jejího vydání byl by autor nebo odpovědný redaktor asi stíhán.
– Co kdyby dnes někdo chtěl otisknout karikaturu na presidenta Antonína Novotného?
To záleží, o jakou karikaturu by šlo. Nepochybně by se vše hodnotilo jinak dnes, než před léty. Je to proto, že v současné době jeho vážnost je všeobecně oslabena.“[22]
[21] V polovině šedesátých let působil jako hlavní redaktor časopisu »Universita Karlova«.
[22] ŠMÍD, Karel, „Docela nedávno soudil prvomájové výtržníky a Haďáka“, »Student« IV, 1968, č. 18, s. 6.
