The New Dictionary of Old Ideas

Střední Evropa formována mezi Východem a Západem v průběhu staletí vícekrát změnila své geografické i politické rozměry. Sympozium reaguje na současnou kulturní a politickou situaci, vzestup nacionalistické politiky, populismu, euroskepticismu a protiimigračních postojů, z perspektivy současného umění a teorie. Tuto tendenci lze pozorovat nejen lokálně, ale i v celé Evropě. Důraz je položen na interdisciplinární výměnu názorů diskutovaných ve skupině historiků umění, sociologů, filozofů a teoretiků umění.

Sympozium je výsledkem celoročního projektu The New Dictionary of Old Ideas pražské Meetfactory.

The New Dictionary of Old Ideas je projekt sítě nezávislých kulturních institucí ve střední a východní Evropě. Platforma, kterou chceme vytvořit, je založena na kulturní výměně a na intenzivním výzkumu společné identity prostřednictvím vizuální kultury, teorie umění, historie a politiky střední Evropy jako fascinujícího fenoménu. Vycházejíce z našich zkušeností s kulturní mobilitou jsme pro tento rezidenční projekt vytvořili slovník teoretických pojmů, který má sloužit jako pomocný nástroj k dalšímu výzkumu.

Retroutopie vs. spekulativní fikce
Koncept retroutopie poprvé představil Boris Buden (s odkazem na Inke Arns), který tvrdí, že stejně jako mýty předmoderny, kterou následně nahradila, se nyní utopie zaměřuje na minulost. Ne však proto, aby ji zachovala, ale aby zůstala co nejvěrnější jejímu příslibu osvobození. Buden nenaznačuje, že dosáhnout lepšího světa bylo možné pouze v minulosti, ale že zlepšovat ho bez ohledu na minulost zkrátka nelze. Retroutopismus se k minulosti obrací pouze za účelem převést její nenaplněné ideály do budoucnosti.

Mizérie dohánění
Pojmy „revoluce”, „sametová revoluce” a „transformace” jsou stále diskutabilní. Zároveň ale skutečně zahrnují různé způsoby, kterými jednotlivé země hodnotí svou komunistickou minulost a hledají cestu zpoza železné opony.
Vytoužený Západ ohromil zanedbaný Východ dominancí VHS kazet, padělků bot, levných solárií a podnikatelů v odrbaných ponožkách. Jednalo se o exotický mix devadesátých let, který svou neonovou zelení zaplavil post-komunistickou šeď nových demokracií.

Společný úkol!
„Východ” se „Západem” nesdílí ani minulost ani přítomnost. Oba tyto světy se ale jistě potkají v budoucnosti. Ve svém textu EAST! („VÝCHOD!”) to prohlašuje Rastko Močnik. Přestože je Východ se Západem často ve střetu zejména v dobách nestability způsobené politickými turbulencemi, hranice mezi nimi se v nás vytrácí. Onen společný úkol pak odkazuje na lepší budoucnost, která se těmto tendencím vzepře a, namísto aby představovala určitou ideologii, odkazuje na experimenty se strategií paměti.

Politické praktiky a kultura
V čase národních obrození ve střední Evropě bylo umění využívané, ale i vědomě vytvářené umělci k podpoře národní myšlenky a umožnilo tak jednotlivcům identifikovat se prostřednictvím kultury s formujícím se národem. Druhá vlna strategického užití umění k propagaci národní ideje se objevila spolu s nově vzniklými národy po první světové válce v důsledku versailleského mírového systému. Později v období totality byl vztah umělců ke státním nebo veřejným institucím považován za pochybný. Jakých politických praktik se v takzvaném regionu střední Evropy můžeme dopátrat a jak tyto praktiky ovlivnily kulturu, respektive uměleckou praxi?

Paradox identity
Střední Evropa měla v různých dobách různé zeměpisné, ale i geopolitické dimenze. Ze zeměpisného hlediska šlo o skutečně „elastický region”, který se někdy zvětšoval a jindy zase zmenšoval v závislosti na aktuální politické situaci. Žádný z pojmů, kterým tuto oblast označujeme, není neutrální. Jsou ovlivněny politickými a historickými konotacemi a zahrnují v sobě různorodá evropská území – Mitteleuropa, střední Evropa, střední a východní Evropa apod. Je střední Evropa skutečnost, utopie, pouhá myšlenka nebo chiméra? Debaty o povaze a existenci či neexistenci střední Evropy se ve vlnách objevuje už od sedmdesátých let 20. století a doposud se tento problém nepodařilo uspokojivě vyřešit, ani uzavřít. Její neuchopitelnost je tak možná jejím nejtypičtějším rysem.

Solidarita vs. Jednota
Naše jednota je vyšší formou individuality! Skrze tento termín se snažíme prověřit, jak model jednoty ztělesňuje potřeby kolektivity v postsovětských demokraciích a přemýšlet o tom, proč je stále silně přítomen ve středoevropském kontextu. Vychází ze základní potřeby sebeobrany vyjádřené rčením „spojeni stojíme, rozděleni padneme“ (anglicky „united we stand, divided we fall”), nebo se nejedná o nic jiného, než jen o propagandistický slogan, přízrak, který pronásleduje totalitní ideologie? Přirozeným doplňkem protiváhy k jednotě se stává solidarita – termín, který strhl velkou pozornost kvůli polskému opozičnímu hnutí v roce 1980. I když nám jednota dává ideální status v idealistické sociální stratifikaci – všichni jsou si rovni – solidarita odpovídá na otázku: co když jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější? Solidarita je tedy způsob, jak se daná země vyrovnává se sociálními rozmanitostmi a zpracovává sociální spravedlnost.

01 Milena Bartlová - No Identities, No Art, No Future

At the moment, we have to finally face the radical threat there may soon be no future for the world as we have known it due to the climate breakdown. In Central Europe and elsewhere, national identities resurface and are being manipulated by authoritarian politicians in order to offer a false comfort for the insecure masses. Art and its history have been intimately interconnected with national identities for long. Have art and art history anything to offer at the time of the most profound crisis that has ever confronted humanity?

Milena Bartlová (CZ), Academy of Art, Architecture and Design in Prague

02 Boris Buden - Short Life of Post-Communism

The time has come for an honest diagnosis: the epochal process of the so-called post-communist transition to democracy that was initiated immediately after the collapse of the communist regimes in Eastern Europe has failed. In fact, its very historical teleology—a quasi self-evident belief that the Western-type liberal democracy in harmony with the neo-liberal global capitalism is the only option on our historical horizon—has collapsed. We no longer live after the collapse of communism, but rather after the collapse of post-communism. What went wrong?

Boris Buden (HR)

03 Jan Sowa - Populism or Capitalist De-modernization in the Age of Perverse Decolonization.

Liberal optimism of widespread progress and modernization that shaped the mainstream of public debate and intellectual life in the decades following the fall of the Berlin Wall has been put under serious doubts by the recent populist uprisings and related political developments. Democracy and human rights seem in to be in retreat and as the cases of United States, Poland or Brazil have demonstrated, free markets do enjoy the prospect of right-wing authoritarianism quite a lot. Central-Eastern Europe offers some interesting insights into this new condition of global political mind as a lot of current social and political phenomena occurred there earlier and with a bigger force than they do now in the better developed countries in the core of the capitalist world-system. As a matter of fact, the general pattern of universal history put forward by the so called modernization theory in the second half of 20th century – between Lerner and Fukuyama – has been not only disproved, but even reversed by the contemporary social and political developments that can be labelled as de-modernization: it is the periphery that shows the future of the centre, not the other way around. And it is not a bright future. What seemed to be a progressive decolonization of the (semi)peripheries a couple of decades ago gave way to a bizarre perversion in which the critical and progressive conceptual framework of dignity and diversity has been captured to justify obscurantist and reactionary agenda. This troubling turn of events forces us to rethink and redefine anew the old ideas of modernization, progress and emancipation and to re-examine the link between capitalism and socio-cultural modernity.

Jan Sowa (PL), Academy of Fine Arts Warsaw and Biennale Warszawa

04 Katarzyna Murawska-Muthesius - Mapmaking as Image-making: The Case of East Central Europe

There is no point to reaffirm yet again that maps are the instruments of power, and that space is not given but produced. Over the recent decades, those once ground-breaking claims of the critical cartography, which drew on Foucault’s discourse analysis and Derrida’s deconstruction, have already gained the status of the established truths. They are both contested and supplemented today by the new post-constructivist approaches to the map, which redefine it as a process rather than a product, contingent, corporeal and performative. The theoretical discourse about cartography, however, has seldom focused on the eastern peripheries of Europe, where the map, both as a tool of power-knowledge and a script of resistance, constitutes an intrinsic component of the region’s identity. Not only does it precede the territory, but it is routinely chosen as the area’s ‘ur-metaphor’. The post-WWI launch of the first ‘cartographic mandate’ of the region identified the area with a bunch of the ‘small states of Europe’, drawn by ‘the mapmakers of Versailles’ on the bodies of the collapsed empires. The subsequent arbitrary gesture of reshaping the map of Europe in Yalta, conjured up both the territory behind the Iron Curtain and a whole range of competing geographical metaphors, from the ‘Communist Bloc’ to the ‘Kidnapped West’. Even if not preceded by the map, the ‘Fall of the Wall’, an instant metaphor in its own right, was hastily followed by the influx of new maps and atlases, redefining the boundaries and the physical make-up of the eastern periphery of Europe that has emerged from behind the debris. Regardless of the attempts to move beyond the map when rethinking East Central European area studies, the map is here to stay, and it is in need of critical interrogation. The intermediality of the cartographic language, utilising both text and image, makes it particularly open to the interdisciplinary inquiry from social sciences and humanities. One of the less explored avenues of further research is offered by visual studies. If the map precedes the territory, is it the image which precedes the map?

Katarzyna Murawska-Muthesius (PL), Birkbeck University of London

05 Keti Chukhrov - The Ruptures and Continuities between Avant-garde and Contemporaneity

The avant-gardes – both first and second – brought art to its zero condition, to its sublation. This self-destructive zeal re-instituted art practice as a conceptual work of mind, but also as a radical and revolutionary modes of socialisation. Contemporary art as the Institute of global contemporaneity hijacked the narratives and lexicons of revolutionary emancipation from both avant-gardes. However, it had to integrate them in various forms of neoliberal globalisation while speaking the language of revolutionary emancipation. This paradigm seems to have collapsed with the election of Donald Trump and the rise of numerous conservative governments all over the world. This deflates both the heritage of emancipation after 1968, as well as the narratives of the avant-garde(s), and raises the following questions: what was irreversibly unmonetisable in the avant-garde? Was the avant-garde a form of radical enlightenment or counter-enlightenment? Can global art’s quasi-avant-garde social engagement be treated as progressive, and if not, why?

Keti Chukhrov (RU), National Research University Higher School of Economics, Moscow