Pohyblivý obraz instituce

Každá instituce vytváří vlastní obraz složený z oficiálních zpráv, neveřejných dokumentů, soukromých projevů a skrytého jednání. Ve druhé polovině 70. let byl program československé televize stále pod dohledem normalizačního aparátu. I když byla tato organizace řízená centrálně a despoticky, zůstávali její zaměstnanci v zásadě nezávislí. Obraz normalizované instituce se mohl alespoň na chvíli měnit. V jednotlivých kapitolách, které budou postupně přibývat, se představí tvůrci televizní kulturní revue Kroky.

Jiří Havlíček

01 Druhý program

V roce 1970 začala Československá televize vysílat druhý program. Bylo to o pět let později, než se původně plánovalo. V pořadu s názvem „Odnes’ to všechno čas?“, který se vysílal v roce 1968 k patnáctému výročí televize, je použitá ukázka rozhovoru z roku 1961 s tehdejším ředitelem československé televize Adolfem Hradeckým. Na černobílém rozmazaném záznamu vysílání vidíme dvě postavy stojící u architektonického modelu televizního areálu na Kavčích horách. Soudruh inženýr Palička diváky ujišťuje, že velikost navržené budovy je dostačující i pro chystané rozšířené vysílání druhého programu, které se podle slov ředitele Hradeckého spustí nejpozději do konce roku 1965. Původní zvuková stopa jejich rozhovoru se náhle ztiší a hlas komentátora vážně pronese: „Ani architekt, ani tehdejší ředitel televize, ti které vidíte s nadšením hovořit o nadějných vyhlídkách, nemohou za to, že dnes, v roce 1968, jejich optimismus působí tak trapně. Oni o výstavbě televize nerozhodovali.“ Podobná kritika, která v roce 1968 čím dál častěji zaznívala z televizní obrazovky, byla před několika lety nemožná.

26. června 1968 došlo ke zrušení cenzury. Po srpnové okupaci ruskými vojsky, tedy za necelé dva měsíce, ale došlo k jejímu opětovnému zavedení. Z dnešního pohledu se zdá, že média byla pro tehdejší společenskou změnu naprosto zásadní. To, co se objevilo na televizní obrazovce, mělo obrovský politický dopad. Ředitel československé televize Jiří Pelikán si v jednom novinovém rozhovoru na začátku roku 1967 postěžoval, že „každé slovo řečené z obrazovky je považováno za oficiální názor, a to televizním publicistům svazuje ruce.“ Zároveň dodal, že „televize především potřebuje prostor na omyl a osobnosti, které by byly schopny jasně formulovat svůj názor.“ Takový názor byl v naprostém rozporu s politikou jedné strany a vadil jak domácím konzervativním komunistům, tak především sovětskému vedení. Podle záznamu telefonického rozhovoru z 13. srpna, týden před invazí vojsk varšavské smlouvy, naléhal Brežněv na Dubčeka: „Sašo, i my jsme vás tehdy upozorňovali, že pravičáci neustoupí ze svých pozic a že to samozřejmě nelze provést během dvou tří dnů. Ale uběhlo už mnohem více času než dva tři dny a úspěch vaší práce závisí na tom, jak rozhodná opatření přijmete pro zavedení pořádku v orgánech masové informace. (…) Vždyť jsme se konkrétně dohodli, pokud jde o roli Pelikána v této záležitosti, i na tom, že Pelikána je nutno odvolat. To je první krok k zavedení pořádku v orgánech masové informace.“ Krátce po invazi, na podzim 1968, došlo k odvolání Jiřího Pelikána. Během následujícího roku začalo předsednictvo UV KSČ rušit časopisy, které nejvíce podporovaly reformní snahy pražského jara. Televizi ani rozhlas zrušit nešlo. Po krátkém přechodném období byl v roce 1969 jmenován nový ředitel československé televize Jan Zelenka. V roce 1970 následovaly prověrky a čistky. Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky československé televize byla přejmenována na Hlavní redakci propagandy a dokumentaristiky.

V neděli 24. října 1976 od osmi hodin večer vysílala československá televize italský film Krátká dovolená režiséra Vittoria De Sici z roku 1973. Snímek, plný sociálně kritických narážek, vypráví emancipační příběh hlavní hrdinky Clary. Přibližně uprostřed filmu je scéna, ve které skupina žen v sanatoriu společně sleduje televizi. Na obrazovce právě začíná publicistický pořad s názvem Tribuna politica. Starší bohatá pacientka, která si pobyt sama platí, se zvedne a přepne na hudební program. Mladší žena, která je v sanatoriu díky zdravotnímu pojištění, se ohradí: „Mám právo se dívat na co chci!“ a přepne program zpět na politickou debatu. Starší žena se znovu zvedne a se slovy: „Většina chce poslouchat písničky!“ přepne televizi opět na hudební vysílání. Následuje dialog, který ve zkratce ilustruje základní rozdíl mezi sociálně demokratickým viděním světa a populismem.
Mladší žena: „Menšina má taky svoje práva!“
Starší žena: „Kup si vlastní televizi.“
Mladší žena: „Nemám na to peníze!“
Starší žena: „To je tvůj problém. Každý svého štěstí strůjce.“

Když televizní divák po několika minutách přepnul na druhý program, mohl ve večerních Zprávách sledovat strnulého moderátora, jak předčítá výsledky sobotních voleb: „Předsednictvo ÚV KSČ projednalo výsledky všeobecných voleb do zastupitelských orgánů všech stupňů. Vysoce ocenilo přípravu voleb a jejich demokratický a důstojný průběh. Voleb se zúčastnilo 99,7 % registrovaných voličů. Pro kandidáty Národní fronty hlasovalo 99,97 % voličů.“ Podle těchto výsledků by se zdálo, že v normalizovaném socialistickém Československu žádná menšina neexistovala. Vládnoucí komunistická strana se občanům snažila namluvit, že celou společnost tvoří pouze jednomyslná většina.

slider image

Po filmu Krátká dovolená se na obrazovce objevil první díl kulturního pořadu Kroky s podtitulem „televizní kulturní revue s tvůrci, osobnostmi kultury, diváky, čtenáři, posluchači a jednou rodinou.“ Do úvodních jednoduchých titulků na černém pozadí se ozvala téměř avantgardní klavírní etuda. Následovala improvizovaná anketa na petřínské rozhledně. Černobílá dynamická kamera sleduje jednotlivé tváře nebo rychle přechází na okolní detaily. Mladá žena s dítětem v náručí se snaží odpovědět na otázku, jaký byl její největší kulturní zážitek v poslední době. Nejdříve redaktorovi podá nemluvně a po chvíli váhání se přeřekne, když místo názvu divadelního představení Car Fjodor, řekne Car Igor a vzápětí se opraví. Jeden z dotazovaných doporučuje nový Bergmanův film Scény z manželského života a turecký nezávislý snímek Autobus. Před rozhovorem s operním zpěvákem Ivo Žídkem zní píseň Any Place I Hang My Hat Is Home od Barbary Streisand. Následuje titulek „O čem se mluví“ a rozhovor o americkém filmu Čelisti, který se právě promítá v pražských kinech. Filmové postupy, témata rozhovorů i lidé před kamerou připomínají spíš uvolněné reportáže a dokumenty z konce šedesátých let, než televizní produkci druhé poloviny sedmdesátých let. Na pořadu se jako scénárista podílel novinář a spisovatel Petr Koudelka.

slider image



Rozhovor se scénáristou pořadu Kroky, Jiřím Koudelkou (2019)

Petr Koudelka: Začínal jsem jako novinář v Mladém světě, v té době to byly špičkové noviny. Všichni tam byli uznávaní novináři a já jsem do toho celkem zapadl, protože předtím jsem dělal v Mladé frontě vedoucího zahraniční rubriky. Tam jsem nastoupil hned po vysoké škole a přežil tam i rok 1968. A díky určité shodě okolností jsem přežil i ty prověrky. Ale už jsem nechtěl zůstávat v Mladé frontě. Odešel jsem a oni byli rádi, že jsem odešel. Asi za půl roku na to jsem se stal redaktorem Mladého světa. A to tak, že Mladá fronta zastřešovala jak ten deník, kde jsem pracoval předtím, tak ten týdeník Mladý svět. Takže v Mladé frontě mě vedli jako revizionistu, který odešel z Mladé fronty. Oni potřebovali ty seznamy, aby měli ty černé ovce. A v Mladém světě mě vedli jako nástup nové vlny, která bude pokračovat dál. A pak jsem měl ještě velikou kliku v tom, – když už jsem takhle upřímný – že jsem prošel těmi prověrkami, jak jsem říkal. Ty prověrky řídil jeden člověk, který pracoval na ÚV KSČ, ale zároveň bydlel u nás v domě, takže jsme se dlouho znali. A on mi nepoložil tu zásadní kolosální otázku: „Souhlasíte se vstupem vojsk?“ takže jsem na to nemusel nic odpovědět a tím pádem mě pak převzali do toho Mladého světa. Začal jsem tam dělat nejdříve zahraničí a pak kulturu. Byla tam jedna zajímavá, taková výjimečná věc. Já jsem měl kliku na ty výjimečné situace. Šéfredaktorkou Mladého světa tehdy udělali Olgu Čermákovou. Byla to žena vysokého funkcionáře ÚV KSČ, který měl na starosti Federální úřad pro tisk a informace. Byl to vlastně nejvyšší cenzor v zemi. Tím pádem se ten Mladý svět udržel na takové dobré úrovni. Sice se tam tiskly i různé úlitby, všelijaké ty komentáře a sloupky a tak. Ale reportáže od novinářů jako Ruda Křesťan, Jirka Janoušek, Honza Dobiáš z toho dělaly dobré noviny, dalo by se říct, protože to lidi kupovali a četli i v těch 70. letech.

Ne, že bych se v tom Mladém světě necítil dobře, ale oni tam byli všichni takové osobnosti, každý si jel po svém. Byla tam atmosféra velké soutěživosti. Nechci říct, že by si podráželi nohy, ale prostě se hrozně chtěli prosadit. Já jsem neměl takovou povahu, z tohoto důvodu jsem šel do té televize. Ještě jsem měl takový podtext, že bych mohl začít psát, jelikož jsem psal hodně fejetony. Pořád mi někdo říkal „Napiš něco, piš něco pořádného, něco většího“. Když jsem přijel z nějaké reportáže a napsal jsem dvoustranu třeba o Maroku, tak mi redaktor Kantor z nakladatelství, které bylo na stejné chodbě, říkal „Napiš to jako román, nebo velkou povídku, novelu“. Měl jsem ambice dělat ještě něco jiného než tu novinařinu. Každý novinář chce napsat román, nebo se to alespoň často říká. Tak jsem si myslel, že by televize mohla být takový stupínek k něčemu většímu. Chtěl jsem se asi víc prosadit. Neměl jsem jiné důvody než takové osobní, by se dalo říct. Pamatuji se, že porady v Mladém světě byly hodně napjaté a vždycky šlo všechno ostře proti sobě. Cítil jsem potřebu někde v klidu na něčem pracovat. Televize mě k tomu docela dala šanci. Tam si nikdo nikoho v podstatě nevšímal. Scházeli jsme se na nějakých poradách, ale každý si sledoval to svoje. A zejména, když jsem si pak udělal tu linii, ty Kroky, no tak to už mi do toho nikdo nemluvil. Dělal jsem si sám sobě dramaturga, ale samozřejmě mi to chybělo, ten dramaturg by byl býval dobrý. Psal jsem si sám všechny scénáře. A pak jsem měl velikou kliku, že režisérem té první řady byl Vladimír Drha, což byl výborný kluk, který všem dával naprostou volnost. Když se ho někdo při natáčení zeptal „No a co mám teď dělat?“ tak on jako režisér říkal „Nějak to udělej a uvidíme“. On ty lidi uvolňoval a pozoroval, ale moc jim do toho nemluvil. Takže to byla další věc, že jsem měl pocit, že to můžu sám nějak organizovat. Někdy jsem měl dokonce pocit, že to i režíruju.

01 Neprakta, Humor a televize, 1975
02 Milan Český, Příjem druhého televizního programu, 1970
03 Krátká dovolená, režie Vittorio De Sica, 1973
04 Rudé právo, 25.10. 1976
05 Kroky, vysíláno 24.10. 1976
06 Kroky, vysíláno 24.10. 1976

Autor projektu: Jiří Havlíček
Redakce textů a realizace: Janek Rous
Publikováno: 15. 2. 2019