Petr Koudelka: Začínal jsem jako novinář v Mladém světě, v té době to byly špičkové noviny. Všichni tam byli uznávaní novináři a já jsem do toho celkem zapadl, protože předtím jsem dělal v Mladé frontě vedoucího zahraniční rubriky. Tam jsem nastoupil hned po vysoké škole a přežil tam i rok 1968. A díky určité shodě okolností jsem přežil i ty prověrky. Ale už jsem nechtěl zůstávat v Mladé frontě. Odešel jsem a oni byli rádi, že jsem odešel. Asi za půl roku na to jsem se stal redaktorem Mladého světa. A to tak, že Mladá fronta zastřešovala jak ten deník, kde jsem pracoval předtím, tak ten týdeník Mladý svět. Takže v Mladé frontě mě vedli jako revizionistu, který odešel z Mladé fronty. Oni potřebovali ty seznamy, aby měli ty černé ovce. A v Mladém světě mě vedli jako nástup nové vlny, která bude pokračovat dál. A pak jsem měl ještě velikou kliku v tom, – když už jsem takhle upřímný – že jsem prošel těmi prověrkami, jak jsem říkal. Ty prověrky řídil jeden člověk, který pracoval na ÚV KSČ, ale zároveň bydlel u nás v domě, takže jsme se dlouho znali. A on mi nepoložil tu zásadní kolosální otázku: „Souhlasíte se vstupem vojsk?“ takže jsem na to nemusel nic odpovědět a tím pádem mě pak převzali do toho Mladého světa. Začal jsem tam dělat nejdříve zahraničí a pak kulturu. Byla tam jedna zajímavá, taková výjimečná věc. Já jsem měl kliku na ty výjimečné situace. Šéfredaktorkou Mladého světa tehdy udělali Olgu Čermákovou. Byla to žena vysokého funkcionáře ÚV KSČ, který měl na starosti Federální úřad pro tisk a informace. Byl to vlastně nejvyšší cenzor v zemi. Tím pádem se ten Mladý svět udržel na takové dobré úrovni. Sice se tam tiskly i různé úlitby, všelijaké ty komentáře a sloupky a tak. Ale reportáže od novinářů jako Ruda Křesťan, Jirka Janoušek, Honza Dobiáš z toho dělaly dobré noviny, dalo by se říct, protože to lidi kupovali a četli i v těch 70. letech.
Ne, že bych se v tom Mladém světě necítil dobře, ale oni tam byli všichni takové osobnosti, každý si jel po svém. Byla tam atmosféra velké soutěživosti. Nechci říct, že by si podráželi nohy, ale prostě se hrozně chtěli prosadit. Já jsem neměl takovou povahu, z tohoto důvodu jsem šel do té televize. Ještě jsem měl takový podtext, že bych mohl začít psát, jelikož jsem psal hodně fejetony. Pořád mi někdo říkal „Napiš něco, piš něco pořádného, něco většího“. Když jsem přijel z nějaké reportáže a napsal jsem dvoustranu třeba o Maroku, tak mi redaktor Kantor z nakladatelství, které bylo na stejné chodbě, říkal „Napiš to jako román, nebo velkou povídku, novelu“. Měl jsem ambice dělat ještě něco jiného než tu novinařinu. Každý novinář chce napsat román, nebo se to alespoň často říká. Tak jsem si myslel, že by televize mohla být takový stupínek k něčemu většímu. Chtěl jsem se asi víc prosadit. Neměl jsem jiné důvody než takové osobní, by se dalo říct. Pamatuji se, že porady v Mladém světě byly hodně napjaté a vždycky šlo všechno ostře proti sobě. Cítil jsem potřebu někde v klidu na něčem pracovat. Televize mě k tomu docela dala šanci. Tam si nikdo nikoho v podstatě nevšímal. Scházeli jsme se na nějakých poradách, ale každý si sledoval to svoje. A zejména, když jsem si pak udělal tu linii, ty Kroky, no tak to už mi do toho nikdo nemluvil. Dělal jsem si sám sobě dramaturga, ale samozřejmě mi to chybělo, ten dramaturg by byl býval dobrý. Psal jsem si sám všechny scénáře. A pak jsem měl velikou kliku, že režisérem té první řady byl Vladimír Drha, což byl výborný kluk, který všem dával naprostou volnost. Když se ho někdo při natáčení zeptal „No a co mám teď dělat?“ tak on jako režisér říkal „Nějak to udělej a uvidíme“. On ty lidi uvolňoval a pozoroval, ale moc jim do toho nemluvil. Takže to byla další věc, že jsem měl pocit, že to můžu sám nějak organizovat. Někdy jsem měl dokonce pocit, že to i režíruju.