Výstavy

Všeříkající název výstavy – Být tam – odkazuje na frázi „to bys tam musel být“, jíž se mluvčí snaží zahrát do autu špatně přijatou historku nebo jí označuje nepochopení, přičemž samotné „být tam“ pak označuje okamžik pochopení, nebo ironicky nepochopení (jako v eponymním snímku a románu Jerzyho Kosinkého, jehož tématem je právě pochopení nepochopením nebo spíš to, že člověk „je tam” právě proto, že tam vůbec není). Nicméně pořád zůstává otázkou, kdo nebo co je „tam”? A kde je vlastně „tam”? Je to tady? Nebo někde jinde? A kdy je „tam”? Je to minulost? Přítomnost? Budoucnost? Není snad navzdory sebevědomé jistotě tohoto obrazu jeho podstatou nepřítomnost?

Tato výstava je tedy o nepřítomnosti, o zmeškání, o „nebytí tam“. Má fungovat jako konceptuální ne-prostor, v němž jednotlivá díla ukazují tím nebo oním způsobem od sebe do jiného místa nebo jiného času. Výstava se nese v duchu romantického pojetí „tam“, přičemž neodvratně ukazuje, jak staromódní je takové pojetí, ale nebojí se navrhnout k němu alternativu. Přes všechnu svou odtrženost až nepřítomnost jsou všechna díla velmi provokativní a schopná dráždit představivost, což je nakonec i smysl „tam“. Pokud sama neobsahují příslib dobrodružství a štěstí, jejž původně „tam“ nabízelo, pak jej s chutí a neskrývaným sarkasmem parodují.
Asi nejlepším místem, kde s „tam“ začít, je minulost. Nejvíce historizujícím dílem výstavy je dílo v Paříži žijícího umělce Etienna Chambauda Exposition d’une machine à voyager dans le temps (Výstava stroje času, 2005) , které je neodmyslitelně spjato s dobou koloniální expanze, vědeckých objevů a je doprovázejícího dobrodružného života (jako např. v dílech J. Verna) a které vyzařuje přežitého ducha 19. století, v němž koncept „neznáma“ a „tam“ vznikl, jsa samozřejmě spíše živnou půdou pro představivost než konkrétním místem. Pokud jde o vlastní dílo, jedná se o několik nosníků, které označují zónu určenou pro přistání stroje času, který už možná dávno přistál i odletěl. Tato zóna však zdaleka není prázdná, neboť potenciálně neustále přetéká nesčetnými směry. Její (ne)okázalost je přímo závislá na představivosti pozorovatele.

„Tady“ se tak trochu mění v „tam“ v díle Alexandra Gutkeho, Švéda žijícího v Malmö, nazvaném Caracas 1966–2000 z roku 2000. Jedná se o videoprojekci malého rozsahu, která sestává z pohlednice z roku 1966 zachycující hlavní město Venezuely Caracas, na niž jsou superponovány záběry oblohy v Malmö, které Gutke pořídil v roce 2000 z okna svého studia. Můžeme tak vidět mraky plující po obloze nad statickým zmenšeným Caracasem. Caracas 1966–2000 je kompaktní ukázkou vizuální poezie, která nejen spojuje dvě vzdálená města, ale také oživuje minulost přítomností a je tedy alegorickou reflexí mechanismu „tam“.

Byť je dílo Mandly Reuter a Alexandra Wolffa Invitation (2005) zasazeno více do současnosti a evropského prostoru, nemění to nic na jeho evokativnosti. Tito dva umělci si původně ve Varšavě pronajali jednopokojový byt na dobu šesti měsíců, vybavili jej pro jednu osobu, udělali 400 kopií klíčů a rozdali je umělcům, profesionálům a přátelům po celém světě. Divák má k dispozici originál klíčů a svou představivost, aby mohl přemýšlet nad všemi možnými průběhy a větvením příběhu tohoto jiného místa a času.

Pokud se v díle Reuter a Wolffa minulost rozkládá do tisíce směrů v jejich potenciálně komediálním místě dobrodružství, hlouposti, lásky a rozzuření, pak v díle Jonathana Monka Meeting #151, The Sydney Harbour Bridge Sydney Australia November 20th 2027 je budoucnost slisována do jednoho místa a času. Dílo zachycuje schůzku mezi umělcem a kýmkoli, kdo je ochoten jeho dílo koupit, a samozřejmě také všechny zvědavé kolemjdoucí, kteří se rozhodnou schůzce přihlížet. Přirozeně není jisté, že k setkání opravdu dojde, a pokud dojde, co přesně se během něj stane. Přesné vymezení místa a času pomocí jazyka dělá z Monkova Meetingu vše, jen ne ono magické „tam“, a de facto tak přemísťuje divákovu mysl do takové budoucnosti, která je jeho přesným opakem.

Stylovým returnem vrací míč zpátky do přítomnosti svým dílem Forever Young z roku 2005 Ariel Schlesinger. Forever Young zobrazuje špinavý popelník na podstavci, v jehož středu leží žhnoucí hromádka popela, která přitahuje divákovu pozornost a strhuje do bezprostřední minulosti. Je mementem a svědectvím myšlení, komunity (možná se v blízkosti cigarety odehrávala diskuze) a samoty (možná byla ta cigareta vykouřena v naprostém tichu). Forever Young odkazuje na sentimentální touhu neustále pobývat v „přítomnosti“, která je odsouzena stát se jen nostalgickým „tam“.

Otázky komunity a účasti na ní ožívají v lyricky nádherné meditaci na téma vyloučení Around z roku 2005 od Ully von Brandenburg. Tento 16mm film zachycuje skupinu osob stojících bok po boku v kruhu, zády ke kameře a se skrytými tvářemi na větrné a opuštěné městské ulici. Když kolem nich začne kamera kroužit, začnou se i ony synchronizovaně otáčet tak, aby kamera nikdy nezachytila jejich tajemství, a aby ony i to, co skrývají, zůstalo i nadále skryto před vnějším světem. Atmosféra soudržnosti a kolegiality v divákovi vzbuzuje neodbytnou touhu pohlédnout jim do tváře a podílet se na jejich světě, který je ostře oddělen od našeho. Tím se Around stává metaforou pro „tam“, které souvisí více s lidmi než s místem a časem, ačkoli od místa a času není úplně oddělitelné.

Spectacle # 3 z roku 2009 od Niny Beier je fotografickým dokumentem o soše, která již neexistuje. Jakmile ji divák na fotografii zhlédnul, byla zničena, a jediné, co po ní zbylo, je toto zachycení místa a času, do kterých se již nelze vrátit. Spectacle # 3 je metaforou pozorování, obzvláště pozorování umění, a klade závažné otázky: kdo je subjektem této fotografie? Zničená socha? Nebo onen divák? Není tato fotografie typickým mise-en-abyme, při jehož pozorování se pozorovatel identifikuje s pozorovatelem uvnitř daného díla? Nejsme tedy přemístěni do jiného místa a času?

Námět identifikace a záměny subjektů se objevuje i v díle Elizabeth McAlpine The Film Footage Missed by a Viewer Through Blinking While Watching The Feature Film Don’t Look Now z roku 2003. Tato rychlá montáž je koncentrací absence a promeškání. Zachycuje přesně to, co praví její název, ovšem s tím, že divák má privilegium vidět vše, co původní divák neviděl. Tím se divákovi nabízí dočasné prolomení původního děje, které by snad mohlo nahradit to, co původní divák neviděl, a tím symbolicky propojit dva odlišné časoprostory, ale nakonec se geografické a časové rozdíly ukážou být příliš veliké.

Tam, kde McAlpin používá kinematografické prostředky k prolomení dichotomie „tady a tam“ a vytváří místo nich jednu paradoxní realitu, používá ve svém díle Alice Doesn’t Live Here Anymore Marlo Pascal tytéž prostředky ke zmatení toho, co je „tady“, a přeneseně i toho, co je „tam“. Marlo Pascal vzal název slavného filmu Martina Scorseseho, napsal ho na kus papíru a přibil na dveře galerie, čímž spouští komedii pochybností a zmatení. Příchozí napřed zaujme povědomost této fráze („Neviděl jsem tohle už někdy? Není to film?“) a následně si není jistý, zda se tato informace vztahuje k filmu nebo je to reálné, věcné sdělení. Pokud je to reálné sdělení, kdo je Alice? Byla tady vůbec někdy? Kam odešla? Kdo toto sdělení napsal? A komu je určeno? V tomto případě totiž „tam“ předpokládá subjekt, který ve skutečnosti neexistuje a jehož imaginární odchod má za následek zmatení i toho, co je „tady“.

Posledním kusem je Untitled (2007) od Matta Sheridana Smithe. Můžeme je považovat za poctu a elegii na „tam“. Sestává z jednačtyřiceti váz (jedna za každý den výstavy), do kterých se postupně vkládají kytice, opět jedna za každý den výstavy, přičemž staré jsou ponechány postupnému přirozenému úhynu. V každém okamžiku trvání tohoto díla je tak divák vždy nutně „tam“, vždy dílo částečně promeškává, ať už jeho začátek, střed anebo konec, protože dílo v jeho celosti nelze spatřit. Untitled tak ukazuje, že je fyzicky nemožné opravdu „být tam“.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)