Privatizační umělec Pudil

Podobně jako v jiných sektorech ekonomického a společenského života je i na kulturním poli patrné oslabování veřejných a neziskových institucí a naopak rostoucí vliv soukromých aktérů, kteří postupně privatizují a přivlastňují ochabující funkce státu. Do veřejného prostoru vstupují soukromí investoři s tím, že hodlají pozvednout kulturu, zakládají velkorysá kulturní centra, rozsáhlé sbírky uměleckých děl a honosné výstavní síně. Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění. Dnes klidně sedí se založenýma rukama ve střežených vilách obklopení krásným designem a chtějí se bavit o umění. Považují problematické kapitoly ze své osobní historie za uzavřené. Tvrdí při tom, že před deseti lety byla „jiná doba“ a chtějí dnes ze své nadřazené mocenské pozice kultivovat okolí. Bylo by velkým selháním nekriticky přijmout jejich vyprávění a nechat je, ať sami vybírají slovník i témata rozhovoru. Měli bychom naopak nahlas mluvit a psát o všem, co chtějí zamlčet. Umění se nevznáší ve vzduchoprázdnu mimo ekonomické a politické vztahy, je naopak pevně vetknuté do neoliberálního řádu. Podnikání Petra Pudila se podepsalo na devastaci životního prostředí, zanechalo obrovskou uhlíkovou stopu a dodnes na něj všichni doplácíme s každým účtem za elektřinu. Jak se ze severočeského lignitu spáleného v elektrárnách za emisí oxidu uhličitého stane privátní muzeum v centru Prahy? Jak se z umění privatizace a spekulace stane výtvarné umění? Na místě je také otázka, jestli zakládání soukromých nadací a obchodování s uměleckými díly neslouží k praní špinavých peněz nebo daňovým únikům.

V novém cyklu autora Václava Drozda analyzujeme ekonomické a vlivové pozadí velkých soukromých podporovatelů současného umění a jeho institucí.

01 Plíživá demolice a pochybné penězovody

Začněme bližším pohledem na projekt soukromé galerie Kunsthalle Praha, který vzniká v (či spíše na místě) objektu bývalé Zengerovy trafostanice na Klárově. „Misí Kunsthalle Praha je přispět k hlubšímu porozumění českému a mezinárodnímu umění 20. a 21. století a oslovit živým aktuálním programem nejširší veřejnost,“ píše se na stránkách připravované výstavní síně. Koncem minulého roku se do památkově chráněné budovy postavené na počátku 30. let podle projektu architekta Kvasničky zakously bagry a velkou část z ní strhly. Necitlivá „plíživá demolice“ hodnotné budovy si vysloužila kritiku historiků architektury. Z projektu od ateliéru Schindler Seko je patrné, že dojde k vybourání interiérů, celkovému navýšení budovy a zastavění terasy. Podle Anny Kusákové z Klubu za starou Prahu toho po dokončení přestavby z chráněné hodnotné budovy příliš nezbude a zásah má za cíl maximálně vytěžit lukrativní pozemek v centru metropole. Není tedy zřejmé, jak může Kunsthalle přispět k pochopení moderního umění, když sama vzniká na ruinách významné modernistické památky.
Za pozornost stojí také podivná historie akciové společnosti Property Klárov, která budovu vlastní a od roku 2007 byla vedená pod názvem Marvikven. Společnost tehdy založila firma Braxton Invest, která podle Transparency International figuruje v kauze Panama Papers a je spojená s českou pobočkou právnické kanceláře Mossack Fonseca. Braxton Invest byla jednou ze dvou hlavních firem, které sloužily k zakrytí přesunů peněz ve velkých korupčních kauzách i k daňovým únikům. V roce 2008 do firmy Marvikven vstoupil architekt Martin Rajniš, který později připravil návrh na zbudování hotelu v budově bývalé Zengrovy trafostanice. Firma tehdy disponovala pouze základním kapitálem 2 miliony korun, který do ní vložila společnost Braxton Invest a hospodařila se ztrátou. V roce 2011 se v účetnictví firmy objevilo víc něž 58 milionů korun v podobě krátkodobé půjčky, ale společnost dál vykazovala ztrátu. Z auditorské zprávy z následujícího roku už je patrné, že byla společnost založená za účelem vlastnictví a provozování budovy na Klárově. Na nákup objektu si společnost půjčila 28 milionů od spřízněných osob a dalších 40 milionů si půjčila od ukrajinské banky Privat. Tato banka nejméně deset let sloužila až do jejího znárodnění v roce 2016 pro masivní praní špinavých peněz a podvody. 95 procent korporátních půjček poskytnutých bankou měli čerpat majitelé banky nebo jejich společníci, což připomíná případy tunelování českých firem, jako byla MUS. Záměr architekta Rajniše vybudovat na Klárově hotel za peníze z velmi pochybných zdrojů zřejmě nevyšel, firma Marvikven změnila název na dnešní Property Klárov a jejím statutárním ředitelem se stal Michal Drmola, který má na starost realitní projekty ve firmě BPD, se kterou se seznámíme vzápětí. Víc než 75 milionů korun firmě zapůjčila nadace The Pudil Family Foundation, která nad ní tak převzala kontrolu a zahájila přípravu vybudování výstavní síně. Podle zprávy auditora však skončilo hospodaření firma Property Klárov opět v záporných číslech, takže i přes změnu majitele jí hrozí insolvence.

02 Tunelem až do galerie

Manželé Pudilovi nadaci založili v květnu 2014 a do začátku do ní vložili půl milionu korun. O rok později darovali nadaci svou sbírku 104 obrazů, kreseb a grafik, jejíž Martin Kodl jakožto znalec odhadl na víc než 238 milionů korun. V souboru najdeme mimo jiné díla Maxe Ernsta, Toyen, Josefa Čapka nebo Emila Filly. Ve stejném roce jmenovali zakladatelé rodinné nadace známého galeristu, sběratele a autora posudku Martina Kodla do dozorčí rady a s ním také Radka Pokorného, který má na starost developerské projekty investiční společnosti BPD partners, kterou vlastní Petr Pudil spolu s Vasilem Bobelou a Janem Dobrovským. Dalším členem dozorčí rady se stal Martin Houda, který spravuje prostředky BPD.
Právě Pudil s Bobelou patří mezi vítěze divoké privatizace Mostecké uhelné (MUS), která představuje jeden z nejspletitějších případů tunelování během ekonomické transformace. Ve velké zkratce je možné říct, že se skupině manažerů v čele s Antonínem Koláčkem podařilo využít právního vakua a zmatku během ekonomické transformace, aby za peníze státního podniku Mostecké uhelné nakoupili podíly v samotné firmě a převzali nad ní kontrolu. Stát při nevýhodném prodeji přišel asi o 3,3 miliardy korun. Podařilo se jim ukrást jednu ze dvou největších uhelných firem za peníze vyvedené z firmy samotné prostřednictvím „skořápkových“ firem v zahraničí. Podle švýcarského soudu se při tom dopustili podvodu, praní špinavých peněz a porušení povinnosti při správě cizího majetku, za což byl Koláček jako hlava celé skupiny odsouzen na 52 měsíců vězení.
Vasil Bobela začal v 90. letech v povrchových dolech jako zeměměřič a postupně se propracoval až do vrcholového managementu MUS, Petr Pudil podle serveru motejlekskocdopole.cz nastoupil do MUS v roce 1998. Pudil měl do privatizace přivést také zbrojaře Pavla Muselu, který měl údajně rozdělovat úplatky politikům ČSSD za vlády Miloše Zemana. Musela v roce 2008 za podivných okolností „spadl“ z posedu a ztratil paměť, jeho bratr Karel Musela pak zastřelil dva obchodní společníky, které podezíral ze zosnování pokusu o vraždu svého sourozence. V roce 2004 koupili v důlní společnosti 40 procentní podíly Antonín Koláček a Luboš Měkota, Pudil s Bobelou pořídili desetiprocentní podíly za 650 milionů korun půjčených od ČSOB. Právě v této bance tehdy pracoval jako poradce další z členů dozorčí rady MUS Jan Dobrovský, který se na prodeji důlní společnosti podílel spolu s Pudilem a Bobelou. Společnost nevlastnili přímo, ale prostřednictvím takzvaných antšaltů, zvláštních forem právnické osoby registrovaných v Lichtenštejnsku. Ve stejné době se o případ začala zajímat švýcarská policie, což údajně Koláčka s Měkotou přimělo k tomu, aby převedli za nezveřejněnou sumu dalších 30 procent podílů na Pudila s Bobelou. Tím ovládli polovinu důlní společnosti, kterou pojmenovali Czech Coal. Pudil i Bobela sice patřili k blízkým spolupracovníkům odsouzeného Koláčka, na prodeji společnosti vydělali miliardy, ale dokázali překvapivě vyváznout bez obvinění. V roce 2010 zaplatil Pavel Tykač za polovinu bývalé Mostecké uhelné, tehdy už vedené jako Czech Coal, deset miliard korun. Tyto peníze dnes tvoří základ majetku investiční společnosti BPD partners pojmenované podle zakladatelů Bobely, Pudila a Dobrovského.

03 Na Kunsthalle doplácíme všichni

O mimořádné obchodnické hbitosti a také o velmi dobrých politických konexích Pudila s Bobelou svědčí také skutečnost, že v roce 2007 založili firmu REN power, se kterou začali masivně investovat do solárních elektráren. Stojí za zmínku, že ve stejném roce se Petr Pudil stal prezidentem Evropské asociace uhelného průmyslu Euracoal, což je nejvýznamnější lobbistická organizace zastupující zájmy evropských uhelných těžařů. „Společně s Evropskou komisí se musíme dále zabývat zejména umožněním přístupu k zásobám domácího uhlí,“ tehdy komentoval Pudil cíl svého působení v Eurocoalu. Měl tím na mysli zejména prolomení územních limitů těžby uhlí v severních Čechách, které snižovaly potenciální zisky jeho Mostecké uhelné a dodnes brání zbourání Horního Jiřetína nebo Černic. Pudil se souběžně stal hlavním evropským mluvčím zájmů nejšpinavějšího uhelného energetického byznysu, ale zároveň s kolegy začínal ve velkém investovat do obnovitelných zdrojů. Právě toto období bylo z hlediska investic do solární energetiky takřka zázračné a slibovalo mimořádné zisky. V roce 2005 totiž vláda Jiřího Paroubka přijala zákon o podpoře výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, který provozovatelům fotovoltaiky garantoval velmi štědrou výkupní cenu s fixací na 20 let. Poslankyně ČSSD Iva Šedivá na poslední chvíli prosadila přílepek k zákonu, podle kterého mohl Energetický regulační úřad (ERÚ) výkupní cenu elektřiny snižovat meziročně maximálně o pět procent.
V roce 2008 se na trh dostaly levné čínské fotovoltaické moduly, což výrazně snížilo náklady na výrobu solární energie. Stát kvůli špatné legislativě nemohl reagovat na vývoj na trhu snížením výkupní ceny, čímž se solární byznys stal zlatým dolem zejména pro investory, kteří podobný vývoj očekávali. Výkupní cena vyskočila ze šesti korun na třináct, což překvapilo snad všechny kromě těch, kteří už své elektrárny měli postavené. Mezi ně patřil také Vasil Bobela s Petrem Pudilem, kteří tak za peníze všech odběratelů elektřiny dále rozmnožili peníze vyvedené z Mostecké uhelné (Czech Coal). Přílepek poslankyně Ivy Šedivé a záměrná či nezáměrná neschopnost dalších politiků nás vyjde na stovky miliard, které platíme do kapes malé skupiny dobře informovaných podnikatelů napojených na politiky. Platíme také vysokou cenu tím, že obnovitelné zdroje energie mají na dlouhou dobu mezi lidmi zkaženou pověst, protože si je pochopitelně spojují se zdražováním a bohatnutím bezskurpulózních elit. Je na místě připomenout, že dvojice podnikatelů vlastní veškeré solární a větrné elektrárny nejen doma i v zahraničí přes mateřskou firmu REN Power Investment B.V., která je registrovaná v Nizozemí, což je hlavní evropský daňový ráj. Do portfolia společnosti BPD patří také patří mimo jiné Lučební závody Draslovka v Kolíně, které vyrábí nechvalně známou chemikálii Cyklon B, která se dnes prodává pod názvem Uragan D. Pokud dnes Petr Pudil vznosně hovoří o společenské odpovědnosti, tak daně jsou nejdemokratičtějším a spravedlivým způsobem, jak může společnosti vrátit aspoň zlomek z toho, co z ní při svém byznysu vytěžil nebo vyspekulovat.

04 Praní peněz pod zástěrkou dobročinnosti

Vraťme se ještě k fungování dobročinné nadace rodiny Pudilů. V první dostupné účetní uzávěrce z roku 2015 se dočteme, že kromě daru uměleckých děl v hodnotě víc než 238 milionů korun od manželů Pudilových přistálo na účtu nadace dalších 265,5 milionů od společnosti NELSON ANSTALT registrované v Lichtenštejnsku a vlastněné Petrem Pudilem. Přes 4 miliony korun darovala firma Cheval Finance B.V. registrovaná v Nizozemí, vlastněná společností CHEVAL ANSTALT z Lichtenštejnska, kterou kontroluje Jan Dobrovský. V seznamu dárců chybí už jen Bobelův PETRONIA ANSTALT. Tyto lichtenštejnské anštalty jsou hybridní firmy, které podnikatelé používají k uchovávání peněz mimo dosah domácích daňových úřadů. Velmi pravděpodobně se jedná dříve zmíněné společnosti, na kterých mají tři společníci bezpečně uložené peníze z prodejů podílů v Czech Coal. Přes dobročinnou nadaci dnes převádí peníze z daňového ráje zpět do České republiky a nakupují za ně umělecká díla po stovkách milionů.
Kromě peněžních darů v celkové hodnotě přesahující 276 milionů korun v účetních výkazech přibyly za rok 2015 ještě blíže neurčená umělecká díla nezapsaná v rejstříku za víc než 46 milionů korun. Do nadačního jmění tedy nadace připsala umělecká díla za celkem 285 milionů korun a dalších 215 milionů z finančních darů. Zbylých 61 milionů z darů zůstává v účetnictví vedené mimo nadační jmění. Nadace v tomto roce hospodařila se ztrátou 128 milionů korun (vygenerovanou tvorbou opravných položek). V roce 2016 darovala firma NELSON ANSTALT nadaci dalších 60 milionů korun, za které nadace nakoupila další blíže nespecifikovaná umělecká díla a navýšila o ně nadační jmění na celkem 565 milionů korun. O rok později přistálo na účtu dalších 106 milionů opět z lichtenštejnského anštaltu a od firmem Bpd partners a Ren power. Za ně byly nakoupeny další neznámá umělecká díla do nadačního fondu, jehož celková hodnota na konci roku přesáhla 658 milionů korun. Právě blíže nespecifikovaná umělecká díla nakoupená převážně z peněz z daňového ráje dnes tvoří už asi dvě třetiny hodnoty rodinné nadace.
Pochybný původ financí nastřádaných v Lichtenštejnsku i dřívější obchodní praktiky Petra Pudila vzbuzují podezření, že rodinná nadace může potenciálně sloužit k praní peněz nebo k daňovým únikům. Umělecká díla představují ideální komoditu pro tento typ transakcí, protože nemají jasně odhadnutelnou a srovnatelnou tržní hodnotu. Dobročinná nadace se záměrem vybudovat veřejně prospěšnou výstavní síň může sloužit jako vhodná zástěrka pro finanční machinace. K upevňování pozitivního obrazu slouží také dar nadace Národní galerii v Praze v hodnotě čtyřech milionů nebo příspěvek sto tisíc na výstavu diplomantů AVU. Významnou roli v celém schématu může hrát už zmíněný galerista Martin Kodl, který vypracoval posudky pro první sadu uměleckých děl vložených do nadace manžely Pudilovými a je členem její dozorčí rady. Nevíme odkud a za jakých podmínek se díla do majetku nadace pořizují a kde skutečně končí stovky milionů.

05 Zájmy oligarchů

Z rozhovoru s Petrem Pudilem, který pro Artyčok vedla Tereza Jindrová je dobře patrné, jaký má zakladatel Kunsthalle vztah k placení daní a státu vůbec. „Je tady celá řada lidí, kteří si po dvaceti třiceti letech podnikání uvědomují, že ten majetek, který mají ve své velikosti nepotřebují a mají chuť podporovat projekty, které mění společnost kolem nich směrem, který jim konvenuje,“ říká Petr Pudil a nevědomky tak celkem přesně definuje oligarchii. Je to způsob vlády malé skupiny lidí, kteří mají tak velký majetek, že můžou ovlivňovat směřování celé společnosti podle libosti. Ekonomická transformace šokovou privatizací veřejných statků vedla k vytvoření oligarchické vrstvy společnosti, která dnes koncentruje mimořádné množství majetku a politického vlivu a Petr Pudil je její nedílnou součástí. Dále dodává: „Jsem velkým podporovatelem daňových asignací ve prospěch určitých oblastí společenského života.“ Je totiž plně v zájmu oligarchů, aby mohli svým majetkem svobodně disponovat mimo kontrolu demokratických institucí státu. Sám Petr Pudil k tomu používá společností registrovaných v daňových rájích a rodinné nadace, přes kterou může o využití svého majetku svobodně rozhodovat. „To je to, co by mohlo pomoct k vytvoření občanské společnosti, po které tady dlouho voláme,“ říká podnikatel na závěr. Občanská společnost plní v oligarchii roli ozdoby, kterou si mocní udržují, aby mohli navozovat dojem vlastní demokratičnosti a liberálnosti. Občanská společnost, která nemá žádnou moc, demokraticky kontrolované prostředky a podporu funkčních veřejných institucí je k ničemu a nakonec přímo či nepřímo posluhuje vládnoucím oligarchům. Stejně tak je zájmům oligarchů podřízené a nesvobodné umění, které slepě a nekriticky předstírá, že se jej majetkové nerovnosti, finanční machinace a daňové úniky netýkají. Zájmy většiny lidí, kteří nepatří k hrstce nejbohatších – umělců a umělkyň nevyjímaje – jsou v rozporu se zájmy oligarchů, kteří se tento fakt snaží ze všech sil zakrýt.

06 AUTOŘI

Cyklus připravil Václav Drozd
Animace: David Přílučík
Editace: Janek Rous