Korektivní vztahy: Bad Trip

Video Kateřiny Konvalinové Korektivní vztahy: Bad Trip je inspirováno změněnými stavy vědomí, novodobou mystikou a fenoménem tzv. formující události, čímž se rozumí silný osobní prožitek, který zásadně proměňuje naši reflexi sebe sama i okolního světa. Instalace výstavy v galerii etc., jejíž dokumentaci publikujeme pro nezbytné doplnění kontextu prostorové prezentace společně s videem, pak metaforicky zpřítomňuje uvíznutí ve stavu hypnózy či spánkové paralýzy – navozuje stav vědomí na rozhraní reality a nevědomí.

Video Korektivní vztahy: Bad Trip bylo podpořeno Artyčok.TV open callem v roce 2018.

01 Korektivní vztahy: Bad Trip - česká verze

02 Corrective Relations: Bad Trip - English Version

03 Rozhovor s Kateřinou Konvalinovou

Artyčok.TV video open call spolupracuje na prezentaci vybraných děl s několika institucemi pro současné umění. Jednou z nich je galerie etc. v Praze, kde byl při příležitosti vystavení této práce pořízen s Kateřinou Konvalinovou obsáhlý rozhovor, vedený kurátorkami Markétou Jonášovou a Alžbětou Bačíkovou.

Mohla bys nám představit video, které je k vidění na tvé výstavě v etc. galerii?

Video představené v etc. galerii vnímám jako pokus o předání komplexní emoce, která provází určitou formativní zkušenost. Má název Bad Trip a je hodně atmosférické, ačkoliv ho lze do jisté míry vnímat i narativně. Střídají se v něm různé nálady a prostředí, symboly a znamení, předtuchy a sny, pracuji hodně s dynamikou střihu a zvuku. Dalo by se říct, že to bude zatím můj nejvíce surrealisticky laděný počin. Tomuto dílu předcházelo video Korektivní vztahy: První sezení (2018), jež bylo inspirované prvním sezením u psychologa, při kterém člověk ještě moc neví, co je jeho problém. V Bad Tripu se mu to jeho nevědomí snaží ukázat. První sezení vycházelo z formy terapie, při které jsou využívány psychedelické látky. Tuto formu v současnosti vyvíjejí například v Národním ústavu duševního zdraví – pracují s maximálním dávkováním psilocybinu za asistence terapeuta (sittera), který klienta změněným stavem vědomí provází. Nese to již jisté úspěchy při léčbě depresí. Zjistilo se, že deprese funguje tak, že se člověk zacyklí v určitém způsobu myšlení a právě psilocybin či jiné psychotropní látky dokáží vytvořit v mozku nové neuronové spojení a toto zacyklení přerušit. Korektivní vztahy: První sezení byly tedy primárně inspirované těmito podněty a celkově psychedelickou kontrakulturou 60. let. Mým záměrem bylo navodit nástup účinku psychedelických látek a s tím související rozpouštění ega. Bad Trip je tedy pokračováním Prvního sezení, dalším dílem ze série. Jde v něm o upadnutí do stavu určitého transu vyvolaného hlubokou meditací, během nějž nám začínají z nevědomí vyvěrat nepříjemné skutečnosti o nás samých.

Strávila jsi několik měsíců v Indonésii. Ovlivnil tvůj tamní pobyt nějakým způsobem dílo Korektivní vztahy: Bad Trip?

Určitě ano, i když o konceptu „bad tripu“ jsem přemýšlela ještě předtím, než jsem věděla, kam přesně pojedu na stáž. Předcházející video První sezení vlastně končí přechodem z „pohodičky“ do zneklidnění, ze dne do noci, z komfortní do nekomfortní zóny – což vlastně může nastat i během cestování nebo dlouhodobějšího pobytu někde v zahraničí. Video Bad Trip by tudíž vzniklo tak jako tak, nezamýšlela jsem ho natočit zrovna na jednom konkrétním místě. Nemůžu proto úplně říct, že by vyloženě reflektovalo můj pobyt v Indonésii, ten mi spíš otevřel spoustu otázek. Ale to prostředí ve filmu samozřejmě přítomné je; samotnou mě zajímalo, jakým způsobem se do něj ta lokalita propíše. Zároveň je nutné říct, že Bad Trip vnímám spíše jako metaforu, jako nelehký proces, který může být ve výsledku pozitivní. Rozhodně tím ale nechci říct, že byl můj pobyt v Indonésii „bad tripem“.

Věděla jsi tedy, že budeš pracovat s určitým terapeutickým formátem, ale ještě to nebylo spojeno s žádnou lokální tradicí?

Už od začátku jsem věděla, že chci točit „temnější“ video jako protiklad k tomu předchozímu. Zároveň jsem si ale byla vědomá toho, že budu muset být velmi opatrná a citlivá, co se týče užívání obrazů, které jsem natočila v Indonésii. Chápu to i jako experiment, neboť poprvé pracuji s vizualitou jiné kultury. V rámci své rezidence v INI Project, která předchází výstavě v etc. galerii, bych proto ráda uspořádala workshop zaměřený na práci s batikou, při kterém budeme probírat texty věnované otázkám kulturní apropriace – a to nejen z oblasti teorie, ale i beletrie. Myslím si, že kulturní apropriace je pro místní uměleckou scénu nedořešená otázka – jestli vůbec kdy byla řešená – a proto mi přijde důležité diskutovat o tom, zda je vůbec možné (a případně jakým způsobem) pracovat s vizualitou jiných kultur. V mém videu je patrné, že se odehrává někde jinde, a proto se snažím reflektovat, jak ta jinakost i moje pozice může být vykládána.

Komentuje tvoje práce nějakým způsobem fenomén, kdy lidé ze Západu jezdí na Východ s očekáváním, že tam zažijí nějakou transformativní zkušenost?

Nejsem si jistá, zda to ta práce vyloženě komentuje. Vnímám tento fenomén jako určitý symptom a zajímají mě jeho možné důvody. Linda Nochlin v eseji Imaginary Orient uvádí, že pojetí takzvaného Orientu v dílech klasicistních akademických malířů, jako byli Gérôme nebo Delacroix (v tomto kontextu to byl tzv. Blízký východ) představovalo způsob, jak vymezit evropský rozum vůči poddávání se tělesnosti, emocionalitě či animalitě – což bylo spojováno právě s dalekým Orientem. Reprezentace Orientu tak měla zachytit etapu, kterou jsme jako vyspělá evropská civilizace již „překonali”. Zároveň ale znázorňovala i říši představ a úniku před oním vyspělým, přehledným, plně racionalizovaným světem. Přemýšlela jsem, jak dnes funguje Indonésie, jako země představ – člověk o ní má dopředu utvořenou nějakou představu, kterou konfrontuje s tamější žitou realitou – a buď si své stereotypní představy utvrdí, nebo je překoná. V tomto ohledu považuji setkávání se s „jiným“ za důležitý proces. Problém ale je, že takové setkávání zatím probíhá hodně jednosměrně. Jsou to většinou bílí zajištění Evropané, kteří si potřebují vyřešit, kým jsou. Což vyloženě neodsuzuji, většinou dojdou k nějakému druhu „osvícení“, ale mě spíše zajímá, co za tím vším stojí. Co způsobuje onu touhu po tomto druhu zážitku?
Video, které prezentuji v etc. galerii, se tak pohybuje na hraně toho, co je skutečnost, a co je sen nebo moje představa o té zemi – pokouším se o kritickou konfrontaci se svou vlastní zkušeností.

Je tvoje role ve videu Bad Trip reprezentativní v nějakém širším významu? Když do země přijíždíš, reprezentuješ nějakou kategorii, například kategorii bílé ženy, která má v daném místě určitou historii a konotace?

Říkala jsem si, že se pokusím stylizovat skutečně jako „ta bílá holka z Evropy”, která potřebuje najít samu sebe a od kamarádů ví, že meditační technika vipassana je skvělá. Tato technika spočívá v desetidenní meditaci v izolaci. Po třetím dnu meditace obvykle nastává stav, kdy začnou vyvstávat věci z nevědomí a člověk je dokáže objektivně nahlížet. První část videa tak zachycuje mě jako onu bílou holku, která váhá, zda má vipassanu podstoupit a trochu se toho bojí, protože to možná nebude příjemný zážitek. Proto je v úvodu videa rozhovor s Dewi Filiana (Fili). Ona a její manžel Joshe jsou majitelé ubytovacího zařízení Filistay v Yogyakartě, kde jsem žila během svého pobytu na Jávě. Fili mě během naší konverzace částečně uklidňuje, ale ke konci se mi spíš vysměje, protože od ní vlastně chci pouze ujištění, že všechno dobře dopadne. Říká mi: „Nějak ses rozhodla a je to tvoje věc, netahej mě do toho.” A míní tím něco ve smyslu: „Tvoje problémy bych chtěla mít.“ Fili v tom videu může působit jako archetyp matky-pečovatelky, ale spíš jsem vycházela z toho, jakým způsobem se mnou běžně mluvila. Fili je ve skutečnosti matkou pěti dětí a stará se jak o rodinu a domácnost, tak i o lidi, kteří jsou u nich ubytováni, což jsem byla i já. Dialog s ní je sice fiktivní, ale vychází z našich reálných rozhovorů.

V okamžiku, kdy se protagonistka videa rozhodne a přihlásí se na kurz vipassany, začne asi dvacetiminutová lekce jógy nidra, neboli meditačního spánku, skrze nějž dochází ke změněnému stavu vědomí. V poslední části videa se tak jeho protagonistka dostává do transu, nad kterým už nemá kontrolu a musí jím projít. V tomto momentě se jí začnou vyjevovat věci z osobního a společenského nevědomí, což zahrnuje i roli novodobého kolonizátora – někoho, kdo si do cizí země přichází něco vzít, ať už je to nerostné nebo duchovní bohatství nebo nějaký druh autenticity. Vtipné je, že ono hledání nás samých většinou končí u toho, že si člověk uvědomí, že zastává jiné hodnoty, než které jsou mu nuceny stávajícím systémem a okolím. Takže k překonání kapitalismu by možná pomohla hromadná meditace, LSD trip nebo ayahuasca, ale spíš jako nástroj uvědomění než samotného řešení – protože Steve Jobs taky rád meditoval. Uvědomění ještě neznamená samotnou změnu, k té je zapotřebí konkrétní akce nebo činnost.

Zmínila jsi, že chceš na výstavě divákovi předat jistou komplexní zkušenost. Z čeho konkrétně tato zkušenost vychází?

Vždy vycházím ze svých osobních zkušeností; osobní pro mě ale znamená společenské v tom smyslu, že moje prožitky a zkušenosti jsou v určitých ohledech součástí obecných tendencí ve společnosti. Zajímá mě tedy, jestli se s mým osobním prožitkem může někdo ztotožnit nebo mu může být blízký. Zda se jedná pouze o můj pocit nebo jestli je to také zkušenost ostatních lidí – zda se jedná o určitý druh společenského tlaku. Líbilo by se mi, kdyby si člověk, který moje video uvidí, pomyslel: „Jo, to znám…“

Představuje pro tebe video vhodný prostředek ke sdílení této zkušenosti?

Řekla bych že ano. I proto, že jsem z generace, která má velké množství emocí spojených s určitým druhem pohyblivého obrazu. Ve svém videu Manifest lásky (2017) jsem například řešila, že existují určité typické výjevy, které automaticky vnímáme jako romantické. Jedná se například o některá gesta, kompozice či typy záběrů – třeba když se dva lidé chytí za ruce. Tyto obrazy nejsou vyloženě moje, někde jsem je viděla, nějak je znám a asociují mi romantiku. Je to vlastně něco jako kolektivní paměť. Zároveň si ale uvědomuji, že podobné obrazy spoluutváří realitu, ve které žijeme. S těmito obrazy se proto snažím pracovat kriticky. Ve srovnání s performance, které se také věnuji, pro mě video představuje trvalejší a více direktivní formát, kdy divákovi mohu určit, na co chci, aby se soustředil. Pro mě samotnou pak videa fungují jako archiv nebo záznam mého uvažování.

Ve svých filmech často čerpáš z vlastního archivu audiovizuálních materiálů, který zpracováváš na základě osobité dramaturgie. Ve tvém posledním videu pak tato dramaturgie diváky provádí jednotlivými fázemi oné formativní zkušenosti. Co jim to má podle tebe přinést?

Pokud to ten divák vydrží – třeba video prezentované v etc. galerii trvá hodinu – tak bych byla ráda, kdyby prožil nějaký výjimečný zážitek. Můj záměr byl, aby video samo o sobě bylo onou formativní událostí. To, co způsobí, je u každého individuální – stejně jako ona formativní zkušenost. Samo o sobě něco způsobí, ale co to bude, to je na tom člověku samotném. Třeba nezpůsobí vůbec nic, že jo.

Je pro tebe důležité přemýšlet o způsobech zapojení těl diváků, aby jejich zkušenost byla smyslově komplexní? Jak to ovlivňuje tvoji práci s prostorem galerie?

Mám ráda, když to umění přehání a když člověk pokaždé vstupuje do jiného prostoru. Spektakulární instalace podle mě narušují zažité normy našeho uvažování o prostoru. Když je pojetí prostoru okatě přehnané, vnímám ho s rezervou a chápu ho jako další možnou podobu reality. V tomto ohledu mě ovlivnilo gotické pojetí katedrály a práce s prostorem, barevností nebo světlem v ní. Návštěva gotického chrámu měla být celostním zážitkem. Mám ráda, když vstoupím do prostoru, který mě ihned vtáhne nebo někam přenese – ať už se jedná o galerijní prostor nebo třeba o křesťanský chrám s bohatou výzdobou. Obecně mě zajímají možnosti jiné nebo paralelní reality.

Zaujala tě tvorba některých současných umělců a umělkyň, kteří vytvářejí imerzivní instalace?

Vybavuji si třeba Berlínské bienále v roce 2016, jehož součástí byla instalace Cécile B. Evans s názvem What the Heart Wants, nebo výstavu Welt ohne Aussen v Gropius Bau v roce 2018, jež byla věnována imerzivním uměleckým instalacím od 60. let. Na té mě nejvíce zaujalo video od Cypriena Gaillarda Nightlife.

Myslíš si, že vytvoření imerzivního a nevšedního prostředí, které se vymyká naší zkušenosti s utilitárním pojetím prostorů, může podnítit přemýšlení o nových možnostech fungování?

Myslím si, že ano. Vybavuji si například instalaci Lucia Fontany na výstavě Welt ohne Aussen v Gropius Bau, která spočívala v čistém bílém prostředí se zaoblenými rohy, kde měl člověk skutečně pocit, že se nachází někde úplně jinde. Celá výstava působila hrozně svěže a když jsem z ní odešla, cítila jsem strašnou radost a chuť jít dělat cokoliv. Fungovalo to v dobrém kontrastu s právě probíhajícím Berlínským bienále, které bylo spíše střídmější, intelektuální a kritické. Mám pocit, že se tyto dva přístupy skvěle doplňují.

Nepostihují tyto dva přístupy také rozdíl mezi výstavami, které se snaží počítat s fyzickou přítomností diváků a jejich tělesností a těmi, které nutí návštěvníky k intelektuální distanci a kritičnosti? Jaký přístup zastáváš ty?

Pro moje videa i performance je přítomnost diváka podstatná. Když na něčem pracuji, sama sebe se ptám, jestli by mě bavilo se na to dívat. Zároveň přemýšlím, jak bych mohla divákům jejich prožitek zpříjemnit – poskytnout jim určitý komfort. Nechci se však podřizovat požadavku na krátkou délku videí, který bývá vznášen kvůli udržení pozornosti návštěvníků na skupinových výstavách. Sólová výstava v etc. galerii pro mě představuje dobrou příležitost vyzkoušet si práci s dlouhým formátem.

Proč je téma změněných stavů vědomí pro tvoje poslední práce tak podstatné? Jedná se o možný způsob, jak s odstupem nahlížet na podmínky, ve kterých v dnešním světě žijeme?

Série videí na toto téma začala Manifestem lásky, který jsem vysloveně zamýšlela jako určité prohlášení v duchu modernistického manifestu. Ta následující videa – včetně Korektivních vztahů – pak představují hledání způsobů, jak tento manifest naplňovat skrze rozpuštění ega nebo změněné stavy vědomí – tedy prostřednictvím proměny ve vnímání reality. Myslím, že podobně fungují ideologie. Ideologii chápu jako soubor schémat a kódů, na jejichž základě čtu realitu, ve které žijeme. Změněné stavy vědomí, ať už z drog, meditací, nebo prostřednictvím tance (což by mělo být námětem mojí další práce) chápu jako jiné druhy bytí. Takže je vnímám jako způsob uvažování o budoucnosti.

04 Fotografie z instalace v galerii etc.

gallery image
gallery image

Photo: Jan Kolský