DAVID BÖHM A JIŘÍ FRANTA: SKORO NIC NENÍ ÚPLNĚ

Video a fotografie pro kresbu pro performance pro kresbu. Je to jako hledat počátek mantry. Je nesporné, že David Böhm i Jiří Franta jsou – jak se dost divně říká – kreslíři. A často se zdá, že na konci jejich projektů zůstává kresba (což z technického hlediska většinou sedí). Ale co je z celého toho propleteného procesu vzniku to nejpodstatnější, to už bych si nedovolila tvrdit: samotný proces, performance, kresba, nebo performance kresby? Toto zacyklení by možná pro tuto výstavu v Karlíně šlo zjednodušit pojmenováním „výstava kreslení“.

Zní to banálně a celý koncept je současně banální i rafinovaný, v některých momentech se fenomenologicky uzavírá, jako když autoři kreslí sněhem do sněhu, nebo matissovským způsobem dlouhou tyčí kreslí Matisse, jak kreslí dlouhou tyčí. Tyto smyčky ale také nejsou tak úplně to, oč by mělo jít. Tedy dalším problémem, který vytváří celkový myšlenkový souhrn, je vzdálení se autora svému dílu v procesu jeho vzniku. Nic nového pod sluncem, snad s tím rozdílem, že se autoři nevzdávají svého „řemesla“ a skutečně kreslí. Jenže si vytvářejí variace mechanických překážek, které jim celé snažení znesnadňují a zvyšují výskyt chyb, které jsou pro autory cenné. Byť vyvolané uměle, jsou ovšem kreslené opravdově, proces už je „poctivě“ odpracovaný, žádná subjektivní blamáž. Překážkami jsou většinou prostředky kresby, které umělci alternují prostředky jinými – neúměrně dlouhé štětce nastavované vodovodními trubkami, tyčí, balón se štětcem ovládaný balónistou, litá kresba sněhem do sněhu z hrnce, kresba v prostoru provázkem, gumování pneumatikama motorek. Záměrné kladení překážek mezi autora a dílo může připomenout i dlouhodobé pokusy Evžena Šimery s kapkou jako elementární částicí malby. Odosobnění díla a zamezení subjektivní rukopisné exhibici jsou také jeho programem: touha mechanicky narušit pudové tíhnutí k napodobivé dokonalosti, potřeba zvýšit neúměrný poměr mezi autorským snažením a svobodným vývojem díla.

Franta a Böhm prostřednictvím hledání kresby i jinde, než se běžně vyskytuje, řeší chování média v závislosti na uměle vytvořené distanci autora od prostředku a materiálu umění. Touto distancí se také limituje ikonický význam díla ve prospěch fenomenologického průzkumu média, prostředků a materiálu a mění se vzájemné napětí mezi všemi složkami vstupujícími do procesu vznikání. Artefakt malby nebo kresby se díky důrazu na posouvání fyzických možností média stává druhotným ve vztahu k procesuálnosti celého aktu. Vystaveným dílem tedy není kresba (o kterou jakoby jde v prvním plánu), ale videozáznam, který dokáže zachytit nejen čas, ale i iluzi (v případě provázkové kresby se zastavené okno na konci vizuálně ztotožňuje s kresebným výrazem). Kresba může být konstruována i fotkou, tak jak to už na začátku sedmdesátých let zkoušel třeba v Polsku Pawel Kwiek, nebo sbíráním nezáměrných čmáranců klientů v papírnictvích a copy centrech.

I když se na první pohled může zdát, že Böhm a Franta změnili styl – v dojmu ze série videí – je  jejich současné směřování dalším propracováváním již dříve naznačených oblastí zájmu zmíněných výše. Mohli jsme to tušit už na výstavě Jindřicha Chaloupeckého, nebo jejich poslední výstavě v Opavě v Galerii Cella, ale už i téměř na začátku v NoDu.

Edith Jeřábková