Reportáže

Pro Rudolfa Samohejla je důležité nemyslet na výstavu jako na prezentaci artefaktů, ale jako na budování „situace“. Jejími „aktéry“ jsou prostor galerie, do něj vložené prvky, ale rovněž návštěvníci, kteří se v konkrétním okamžiku návštěvy stávají jejími cítícími a myslícími extenzemi. Snad i proto nejsou obsahy Samohejlových výstav snadno zprostředkovatelné: vyžadují pocítit je fyzicky i mentálně, reagovat na náznaky, objevovat v nich obsažené vzorce, ale zároveň vnitřně přijmout představu, že celou soustavu nelze plně pojmout, ovládnout ji a vyčerpat. Díky tomu se výstava snad může stát jakousi příkladovou studií problému, který pocítíme poté, co skutečnosti dovolíme, aby se vůči nám projevila ve své vrstevnatosti a složitosti.

Zhluboka se nadechni zahrnuje vazby mezi přírodním a civilizačním, fyzickým a virtuálním nebo organickým a anorganickým. Objevují se na ní motivy fosilizace a sedimentace, které Samohejlovi slouží jako sochařské metafory přechodu z jednoho stavu do jiného. Právě přechodové stavy a transformační procesy lze patrně považovat za jednu z nejdůležitějších os, kolem které se autor při koncipování této výstavy pohyboval. V zápiscích, které si dělal během přípravy výstavy, se ostatně objevuje i úvaha o tom, že po časech tekutosti vstupujeme do času tuhnutí. Na Zhluboka se nadechni jako by byly přítomné oba tyto časy, kdy uvnitř toku informací jako by již krystalizovala mřížka nové (?) reality.

Výstava nevznikala ve vzduchoprázdnu. Pracovali jsme na ní v době, kdy celý svět ochromila pandemie, a proto si Samohejl pokládal otázku, jestli po jejím odeznění zůstane proměněná naše citlivost. Bude možný a žádoucí tolik skloňovaný „návrat k normálu“? Poznamená naše neobvyklá zkušenost způsob, jakým budeme nahlížet skutečnost a kam zaměříme naše touhy? Jaký „zietgeist“ vyvře z dalšího stupně prolnutí člověka, přírody a strojů? Jsme s to zahlédnout, co nás čeká, a je dobré se předtím zhluboka nadechnout? Co a jakým způsobem dokáže stádium, kdy nás napadá více otázek než odpovědí, zachytit umělec?

Jiří Ptáček

Rudolf Samohejl (*1987) pochází z Českých Budějovic. Po absolutoriu na SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově studoval v letech 2007–2014 v Ateliéru sochařství na pražské UMPRUM. Samostatné výstavy uspořádal například v Galerii Jelení (Praha, 2012), v galeriích V jámě (Ostrava, 2014), Nevan Contempo (Praha, 2017), OFF/FORMAT (Brno, 2018) či SVIT (s Markusem Proschekem, Praha, 2019). V roce 2013 byl finalistou Essl Award a o dva roky později získal nizozemskou Jan Naaijkens Prize. V roce 2015 uspořádal sochařský workshop pro děti, který Galerie Měsíc ve dne pořádala v rámci programu Galerijní noci. Mezi kolektivními přehlídkami u nás a v zahraničí zaujímají výjimečné postavení účast na výstavě konané v rámci 13. ročníku bienále v Havaně (2019) a na programu Les Parallèles du Sud při Manifesta 13 v Marseille (2020). V jižních Čechách jsme se s jeho pracemi setkali na kolektivní výstavě EXPO Týn 2020 v Městské galerii Týn nad Vltavou. Od roku 2015 Samohejl žije převážně v Bruselu.

Komentáře vypnuty.