Reportáže

Výstava Oko / Ucho je umělecká studie probíhajících proměn lidského vnímání reality. Zajímá nás evoluce lidských smyslů a myšlení, zejména přechod od moderního způsobu vnímání reality (OKO) k méně evidentnímu kanálu (UCHO), který se stává symbolem sjednocení pěti smyslů v jednom. UCHO, které umožňuje simultánně přijímat multi-podněty, je symbolem transformace vnímání světa a také otevření se vůči mezidruhové komunikaci i úvahám o tom, čím je naše percepce podmíněna a ovlivňována.

Zejména nás zajímá aktivace parasympatického nervového systému, tedy toho, který zpomaluje organismus, pomáhá navodit uvolnění a relaxaci. Dech se prohlubuje a prodlužuje. Můžeme najít klid a naplnění. Snáze dosahujeme stavu rovnováhy, důvěry a vstřícnosti k sobě samým i těm, kteří nás obklopují. Opakem parasympatiku je komplementární sympatický nervový systém, který ve zkratce odpovídá za tři základní reakce organismu, jež nás nutí jednat, neboli: bojuj, uteč, zmrzni (z angl. fight, flight, freeze). Nechceme vyřadit jeden ve prospěch druhého, to by ani nebylo možné. Chceme vytvořit místo, kde dopřejeme úlevu našim myslím, které následně vyšlou do našich těl signály, že jsou v bezpečí a mohou se otevřít jednání být tady a teď. Práce představené na výstavě se nám budou snažit umožnit zažívat stavy uvolnění, v nichž je snazší smyslově vnímat přes, mimo, mezi a odnaučovat se dnešní automatickou lidskou perspektivu, která je silně svázaná s exploatací toho, co je mimo nás, mimo „já“, ve prospěch
perspektivy jiné: milé, vstřícné, naplněné, bezpečné. Možná, že neexistují slova, která by ji mohla adekvátně popsat, určitě je však možné ji prožít.

Umělkyně Edka Jarząb a Anna Siekierska se rozhodly pracovat v kooperativním režimu. Za průvodkyni si zvolily mandragoru, rostlinu s magickými vlastnostmi spojenou s neméně magickými příběhy. Narazily na následující text: „Mandragora je oblíbeným a častým námětem maleb a kreseb – její vyobrazení lze najít na četných freskách, ve starověkých knihách či herbářích. V architektonickém sochařství se s ní setkáváme vzácněji. Příkladem takového využití motivu mandragory je vlys z osmnáctého století zdobící fasádu Staré lékárny na náměstí v Pardubicích. Je tam zobrazena jako rostlina se ženskou tváří.“ Téma jejich společné práce bylo zřejmé.

O mandragoře se také říká, že když někdo vytrhne její kořen ze země, strašlivě křičí, a tento křik je pro toho, kdo ji vytrhl, smrtící. Zároveň se jednalo o oblíbenou rostlinu používanou při magických a léčitelských praktikách, která tiší bolest, uvádí do vysoce extatických stavů, předpovídá budoucnost a také nosí štěstí. Umělkyně spolu s kurátory strávily týden před otevřením výstavy prací soustředěnou na praktiky hlubokého naslouchání, meditace a vykuřování. Ve své práci chtějí nechat mandragoru znovu vstoupit do uzdravujícího vztahu s lidským světem, ovšem s tím, že jí k tomu zajistí odpovídající podmínky. Abychom se vyhnuli jejímu děsivému křiku, musíme ji nechat v hlíně. Umělkyně se tím hlasitě vyjadřují ke vztahům s mimolidským světem, což zahrnuje jak ochranu lesů a zákaz mysliveckých honů, tak expanzivní těžbu nerostných surovin nebo vysušování mokřadů pro stavbu dalších sídlišť či silnic. Práce prezentovaná na výstavě spočívá v naslouchání – takovém, které je protikladem exploatace. A také takovém, které my jakožto lidé můžeme nabídnout jiným bytostem. Člověk může použít své tělo jako zvukový nástroj, vyluzovat uzdravující a očistné písně. Vytváření vibrací s určitou frekvencí uvnitř organismu uvádí člověka do klidu. Tato praktika se využívá v meditacích nebo modlitbách a také při péči o děti. Umělkyně chtějí s mandragorou navázat komunikaci prostřednictvím ukolébavky a následně jí naslouchat. Kromě písně se na výstavě objeví také pomůcky k jemnému a zároveň hlubokému naslouchání. Silné reference k jejich práci najdeme v knihách Svět je les, les je svět Ursuly K. Le Guin nebo Naslouchací trubka Leonory Carrington. Snění, zpěv a naslouchání – jak naznačují umělkyně – mohou přinášet
blaho a potěšení nám i vztahům, jež vytváříme.

Jana Mikle a Tania Nikulina, které tvoří uměleckou dvojici StonyTellers, zaměřily svou realizaci na experiment s pěstováním hub: část prostoru galerie promění v amatérskou mykologickou laboratoř. Podobnost klobouků hub s tvarem ucha je v tomto případě záměrná: naznačuje, že instalace nás sleduje, ač by se v tomto případě možná spíše hodilo slovo „poslouchá“. Barokní prostory, které roky sloužily jako sýpka, chránily zásoby před nezvanými hosty, se teď stávají jevištěm rozkvětu živé mykologické instalace. Plody této realizace – sušené a rozemleté na prášek – budou v závěru existence expozice k dispozici návštěvníkům.

Formát výstavy bude nabádat spíše k prožívání než učení se. Naší ambicí bylo vytvořit prostor, v němž umělecké výpovědi nabývají formy malých transgresí a pobyt v galerii přeje ve svém důsledku přemýšlení o alternativních formách poznání. Symbolickým portálem, který zve k prohlížení, přitulení, dotýkání a zaboření, je instalace Elišky Konečné. Ručně šitá kompozice obklopená měkkým látkovým rámem evokuje prastaré jeskyně, v nichž se odehrávaly první lidské rituály. Na jejich stěnách se vlnily stíny a postavy načrtnuté světlem ohně – mladého živlu, který hořel ještě nesměle.
Nástroje, jež přinesl technologický pokrok a společnost sítí, vytvářejí alternativní způsob, jak navazovat komunikaci a budovat nové vztahy mezilidské i mezidruhové spolupráce. My však navrhujeme zaposlouchat se do zvuků praktik spojených se společenstvím: rituálnost, koexistence se světem rostlin, zvířat a hub, rozpouštění přecitlivělosti individuálního „já“ ve prospěch kolektivního „my“, citlivost vůči příběhům a perspektivě rostlin a zvířat, ropy nebo oblaků. Rozsah našeho projektu se prostírá od práce s prastarou, rozlehlou sítí spojující houby, kořeny a mikroorganismy přes rituální vykuřování po meditativní zpěv a navazování tajemných mezidruhových spojení.

Iza Kaszyńska, Piotr Sikora

Komentáře vypnuty.