Absence ve Videoarchivu 1 (kolekce VVP AVU) – Neoliberální stachanovci

Absence ve Videoarchivu je série intervencí do vznikajícího Videoarchivu NFA, které Artyčok.TV od roku 2020 připravuje společně s Národním filmovým archivem. Každým rokem jsou přizváni hosté a hostky, kteří jsou odborníky v některé z disciplín mimo umění, aby se zamysleli nad rámcem aktuálně budovaného archivu audiovizuálních uměleckých děl. V prvních dílech série se jedná zejména o rámec děl z kolekce Videoarchiv VVP AVU, která tvoří stěžejní objem dosud zastoupených prací. Z perspektivy svého oboru se tito hosté zamýšlí nad tím, jaká díla, umělci či umělkyně nebo koncepty zde dosud nejsou zastoupeny.

V prvním roce pozvala Artyčok.TV socioložku, vysokoškolskou pedagožku a mediální teoretičku Irenu Reifovou. Ta nabídla z perspektivy svého výzkumného zaměření pohled na vztah audiovizuální umělecké produkce a sociální kritiky převládajících mocenských poměrů ve společnosti. Výstupem bylo komentované pásmo videí s názvem Neoliberální stachanovci, které bylo představeno publiku jako online program kina Ponrepo na podzim 2020. Ve svém výběru Irena Reifová představila díla, která se dotýkají tématu reprezentace práce a pracovních podmínek v současné neoliberální společnosti.

Publikovaná esej Neoliberální stachanovci: český videoart perspektivou kritické teorie reflektuje díla Matěje Al-Aliho, Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové, Jany Kapelové, Veroniky Čechmánkové, Jakuba Jansy, Zbyňka Baladrána, Matěje Smetany, Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova.

Sérii Absence ve Videoarchivu rovněž uvádí krátké video, které představuje pozadí vzniku tohoto projektu a východiska k pilotnímu dílu. V rozhovorech se Slávou Sobotovičovou, Sylvou Polákovou a Markétou Jonášovou je představena kolekce Videoarchiv VVP AVU a projekt Videoarchiv NFA. Video rovněž zahrnuje ukázky děl zastoupených autorek a autorů.

01 Úvodní video

02 Neoliberální stachanovci: český videoart perspektivou kritické teorie

Od videoartu, či šířeji – nefilmového audiovizuálního umění – společnost intuitivně očekává „punk“. Vznikající v 60. letech v těsném sousedství situacionistických performancí a prolínající se s intervencemi v duchu culture jamming, je – i díky původní motivaci demokratizovat řeč vizuality, zcizenou filmovým a televizním průmyslem – úzce napojený na étos protestu (Hayden, 2015). V rámci projektu „Audiovizuální dílo mimo kontext kinematografie: dokumentace, archivace a zpřístupnění“ a komentovaného pásma „Absence ve Videoarchivu VVP AVU“ jsme si předsevzali zjistit, zda toto vymezení platí pro audiovizuální práce, shromážděné v kolekci Videoarchiv VVP AVU, kterou na podzim roku 2018 převzal Národní filmový archiv (dále jen NFA). Za pomoci jednoduché tematické analýzy jsme určili obsahové zaměření zastoupených prací a posléze se zaměřili na to, zda v kolekci najdeme díla, která naplní definici kritického vztahu k sociální realitě, jak ji už skoro sto let rozvíjí tzv. Kritická teorie společnosti (Bronner, Kellner, 1989).

Kritická teorie je široká platforma společensko-vědního skepticismu vůči moderní kapitalistické společnosti, která začíná ve dvacátých letech minulého tisíciletí u filozofů Maxe Horkheimera a Theodora Adorna a jejich diagnostiky kulturního průmyslu (Adorno, Horkheimer, 2002 [1947]) a v současnosti se zaměřuje například na korporátně prosazované a kapitalizované procesy datafikace a algoritmizace soukromí, přátelství či tvorby a práce uživatelů sociálních sítí (Fuchs, 2020; Allmer, 2019). Kritičnost v Kritické teorii neznamená nahodilé, individuální kverulování. Být „kritický“ prostřednictvím kultury, umění či médií, znamená demaskovat mocensky vázané ideologie či dominantní hegemonie, tedy rozkrývat metanarace, jimiž úzké segmenty společnosti „vysvětlují“ jejímu zbytku, že určitá sestava hodnot a směřování je správná, přirozená, zcela samozřejmá a nemá alternativu. Nabízí kolekce Videoarchiv VVP AVU audiovizuální práce, které zaujímají tento vztah k současné české realitě? A co je vlastně její ideologickou páteří, kterou by kritický přístup měl evidovat a likvidovat?

Neoliberalismus jako dominantní paradigma

Posledních třicet let se česká společnost utváří a přetváří v klimatu neoliberální formy kapitalismu. Přes různé delegitimizující rány, které utrpěl (globální finanční krize 2008 nebo nostalgie částí post-socialistické populace po jistotách státního socialismu), je neoliberalismus stále dominantním paradigmatem západních společností. Jde o kapitalistický socio-ekonomický model, který konstitutivní hodnoty a vzorce jednání kapitalismu radikalizuje a zobecňuje jako celospolečenské normativní ideály. Prosazuje se od 70. let 20. století, kdy střídá poválečné období a model sociálně velkorysého welfare state a kdy se s ním identifikovaly vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcher. Stojí na hodnotách, jako jsou individualismus, privatizace, deregulace, či obecně na minimální roli státu a institucí, omezujících autonomii jedince ve prospěch solidarity (Cahil et al., 2018).

V post-socialistických zemích, jako je Česká republika, se po roce 1989 neoliberalismus etabloval s ještě větší energií, než na Západě (Kideckel, 2002; Kennedy, 2002 ). Autoritu získal díky pozici systému, který je jedinou alternativou k diskreditovanému státnímu socialismu a záchranou před jeho ekonomickou nedostatečností a demokratickým deficitem. Kapitalismus ve své neoliberální verzi byl v devadesátých letech chápán jako amalgám ekonomické prosperity a politické demokracie a jeho přijetí doprovázel na začátku tohoto období široký společenský konsensus. Byl vnímán jako dlouho očekávaná náprava historického omylu socialismu, jako narovnání dávné, násilné anomálie a návrat k samozřejmé, sebepotvrzující se společenské přirozenosti (Reifová, 2020).

Neoliberalismus však není jen ekonomický model. Plyne z něj specifické pojetí subjektu – toho, co to znamená být slušný člověk a žít dobrý, „normální“ život. Michel Foucault (2009) chápe neoliberalismus jako druh liberální governmentality, systému vládnutí, který se – na rozdíl od ovládání – neprosazuje uplatňováním násilí či nátlaku, ale distribucí svobody. Neoliberalismus se filozoficky opírá o neomezenou autonomii jedince, o svobodu individua. Svobodný je – jaksi povinně – každý, i ten kdo nechce a neví, co si s rozsáhlými svobodami počít. Jediné omezení neoliberální svobody se dotýká možnosti svobodu odmítnout nebo na ni rezignovat. Atribuce svobody je současně doprovázena morálními a normativními apely na to, jak se se svobodou má správně nakládat, tedy jedinečnou představou o implementování „technologií sebe sama“ (Foucault in Martin et al., 1988: 16-49).

V neoliberální atmosféře patří k preferovaným přístupům k sobě samému odpovědnost, podnikavost, energie nebo iniciativa. Zvlášť zdůrazňována je odpovědnost, Nikolas Rose (2004: 74) hovoří přímo o „technologii responzibilizace“. Odpovědnost je zprivatizována – každý svobodný, nechť je za sebe také sám odpovědný. Být slušným člověkem potom znamená nespoléhat na záchranné sítě, nežádat pomocnou ruku, solidaritu nebo komunitu. Slušný člověk tvrdě pracuje, cvičí, zdravě jí a dbá o svou vnitřní harmonii. Zanedbávat sám sebe je podle této logiky nezodpovědné, protože ti ostatní, kteří také chtějí být suverénními jedinci a starat se jen sami o sebe, jsou posléze nuceni kompenzovat náš nedostatek sebepéče například příspěvky na veřejné zdravotní pojištění.

Symbolickým typem neoliberální odpovědnosti je podnikatelské pojetí sebe sama. Neoliberální logika překračuje hranice ekonomického pole a expanduje daleko mimo něj. Pro neoliberalismus je typické ekonomické vnímání oblastí, které dříve ekonomickou optikou viděny nebyly (Foucault, 2009: 189-207). Řada oblastí, jako je zdravotnictví, školství nebo vysílací média, je od 70. let redefinována na základě plné nebo částečné komodifikace. Dalším stupněm generalizace ekonomické logiky neoliberalismu, která má tendenci opouštět vymezené pole a stávat se principem nebo alespoň metaforou fungování ne-ekonomických oblastí, je entrepreneuralizace lidské subjektivity. Vlastní já je pro neoliberálního občana podnikatelský projekt, v němž je třeba být dobrým manažerem sebe sama a „řídit sebe sama jako firmu“. Je to univerzální kapitál, k němuž má přístup každý a každý je také společnosti zavázán vhodnými investicemi navyšovat jeho hodnotu. Ceněnou hodnotou je „práce na sobě samotném“, neustálý seberozvoj a sebeaktualizace, vysoký výkon, reprezentativní vzhled stylem počínaje a kýženým tvarem těla konče, péče o zdraví, kondici, životosprávu…

Prezence

Při pátrání v archivu, v jeho absencích a prezencích, vyšlo najevo, že kapitalistické a hyperkapitalistické neoliberální směřování české společnosti je častým námětem zkoumané části kolekce Videoarchiv VVP AVU. Akcelerace společenského tempa, strojové rytmy práce a městské každodennosti, maniakální workoholismus a následné vyhoření, digitální pasti nebo dokonce paralely mezi budovatelským entuziasmem socialismu a neoliberální ideologií růstu jsou častými náměty kritického vymezení se, jež má obvykle podobu sarkasmu, ironie, dadaistického zachycení absurdity nebo situacionistického pranku.

Videa, která komentují nebo asociují neoliberální subjektivitu tak, jak byla vyložena výše, lze rozdělit do čtyř tematických podkategorií. Celkový název „Neoliberální stachanovci“ charakterizuje zaměření vybraných děl na neoliberální kulturu práce a pracovního nasazení, vypětí při práci a jeho důsledky. V rámci tohoto celku lze vydělit několik specifičtějších hodnot či vzorců, které sedimentovaly jako drobnější neoliberální „kulty“: kult výkonu a výdrže, kult seberozvoje, kult kreativity, kult individuality.

Kult výkonu a výdrže

Neoliberální vládnutí se posunulo od raně moderního disciplinujícího státu, jehož esenciálními institucemi byly továrna, nemocnice nebo škola, k sebe-disciplinujícímu se jednotlivci. Byť neoliberální model parazituje na bezplatné nebo nedoplacené práci, přirovnání k otrokářství by nebylo zcela přesné, protože neoliberální „stachanovci“ nezřídka přijímají neoliberální workoholické krédo za své a drezírují se k co nejvyšším výkonům sami. Velmi odlišnými prohlášeními k tomuto tématu jsou práce Matěje Al-Aliho, Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové a Jany Kapelové.

Video Matěje Al-Aliho Kdybych se zpotil sleduje úmorné, vyčerpávající trmácení se městem, od jedné štace ke druhé. Protagonista vláčí na zádech místo batohu šatní skříň, pod jejíž vahou umdlévá, nicméně se díky tomu může pravidelně převlékat do čisté košile. Jako by to byl obchodní cestující nebo člen nižšího managementu na služební cestě. Jeho počínání ale vede do hloubi marnosti: čím úporněji se snaží zachovat image a nebýt zpocený, tím rychleji se z tohoto úsilí potí…

Práce Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové Manifest spáčů povyšuje spánek, odpočinek a nečinnost na akt protestu a odporu. Není to poprvé, kdy si kontrakultura všímá spánku jako de facto podvratné činnosti, protože spát – a tedy nic nedělat – je vlastně antikapitalistické. Klára Vlasáková [1] v textu pro A2larm připomíná esej Jonathana Craryho (2014) 24/7: Pozdní kapitalismus a konec spánku, v němž je spánek vyložen jako antisystémový, protože se jej zatím kapitalismu nepodařilo komodifikovat. Ve videu Manifest spáčů jsou aktéři snímáni z nadhledu, zatímco tvrdě a usilovně spí, což je doprovázeno meditativně deklamovaným textem o ohrožení spánku. Zinscenovaná pasivita a hmatatelné nicnedělání jsou kontrapunktem k hektické dromologii neoliberální společnosti, kde se i běžné denní činnosti stávají „krysími závody“ a soutěží o to, kdo v nich bude nejvýkonnější.

Jana Kapelová se v práci Nylon relations zabývá tématem prekarizace práce a tristními pracovními podmínkami v uměleckých institucích. Fenomén prekarizované práce má robustní sociální pozadí, jehož součástí je proměna práce z „life-time jobs“ na série částečných a krátkodobých úvazků, které má neoliberální „manažer sebe sama“ sám flexibilně sledovat, kombinovat a slaďovat. Na univerzitách, hlavně v oborech bez přímočarého napojení na průmysl, technologie a inovace, se stranou zásadnější společenské pozornosti mezitím zformoval akademický prekariát: zástupy (zejména, ale nejen) mladých akademiků s minimálními platy, maximální nejistotou plynoucí z nedostatku grantů (jejichž přiznávání nadto podléhá akademickým klikám) a obtížemi získat bydlení nebo založit rodinu.
Aktérky Jany Kapelové předčítají své osobní eseje o vykořisťujících pracovních konfiguracích a tváře mají symbolicky zakryté archy papíru, což sděluje, že nejde o omezené osobní problémy jednotlivců, ale obecný problém.

[1]Stručná historie vyčerpanosti. Frontální útok dvacátého století na náš spánek. https://a2larm.cz/2020/11/strucna-historie-vycerpanosti-utok-na-nas-spanek/ Navštíveno 13. 12. 2020.

slider image 01 | 03
slider image 02 | 03
slider image 03 | 03

Kult seberozvoje

Meditace, terapie, všímavost nebo koučing jsou hojivé cesty pro ty, kteří se necítí dobře sami se sebou. Současně jde také o zmíněné foucaultovské, „technologie sebe sama“, které se v neoliberálním diskurzu dostávají do nového kontextu. V něm nejde o uzdravení toho, co je nemocné, ale o vyšponování toho, co je vlastně běžné a dostatečně dobré, na úroveň ještě lepšího, excelentního a překonávajícího dosavadní rekordy.

Meditace a psychoterapie jsou společným tématem videa Veroniky Čechmánkové Dialog s předešlým a cyklu Spiritual Fitness Jakuba Jansy. V obou herecky inscenovaných dílech hraje důležitou roli zvuková složka, jejíž výrazně hypnotická dikce předpokládá, že výchozím stavem aktérů je stres, který je třeba rozpustit a vyšinutý stav „normalizovat“.
Normalizaci řadí Nikolas Rose (1999), spolu s responsibilizací, mezi technologie sebe sama. Meditace a terapie tak mohou být jedním z typů investic do sebe sama, kdy harmonie, vyrovnanost a vnitřní klid nejsou horizontem kvůli nim samotným, ale kvůli zvýšení další výdrže a efektivity. Metody vlastního seberozvoje nechybí v žádné motivační a svépomocné literatuře na téma „CEO of me“ nebo „you are the brand“. Jsou součástí jisté globální korporátní zenovosti – a předmětem kritické poťouchlosti videí Čechmánkové a Jansy.

Kult kreativity

Neoliberální diskurz vyjmul kreativitu z jejích původních hranic, kdy byla žádána a očekávána zejména v oblasti umělecké tvorby a zobecnil požadavek kreativity na takřka celou pracovní sféru. Jakémukoli pracujícímu subjektu se přisuzuje vyšší konkurenceschopnost, pokud je flexibilní a kreativní. Tyto pojmy jsou přitom typická „prázdná označující“ (Chandler, 2017: 90) – nemají vlastně žádný pevný referent a jsou k dispozici k ukotvení v různých kontextech a ideologiích. Kreativita bývá spojována hlavně s prací v postindustriální ekonomice, kdy operace se symboly a informacemi přesahují hodnotu a prestiž nakládání s hmotnými materiály. Vzestup kreativity je analogií procesu, v jehož důsledcích lidé v dělnických profesích nejsou nazýváni „dělníci“, ale „operátoři ve výrobě“.

Počínaje vstupem do postindustriální společnosti, která podle definice Daniela Bella (1973) jen mírně předchází neoliberálnímu ekonomickému modelu, ztrácí práce s hmotou kredit ve prospěch práce s abstraktními, nehmatatelnými, „čistými“ koncepty. Manuální, dělnická, průmyslová práce je chápána jako špinavá, hřmotná, rutinní a stereotypní facha, zatímco práce ve stylu „bílých límečků“ získává postavení tvůrčí, kreativní sféry. V české společnosti se kontury tohoto přerodu zostřují spolu se sociálně-politickou změnou v roce 1989. [2] Práce v podobě ubíjející industriální rutiny je asociována zejména se socialistickou ekonomikou, postavenou na těžkém průmyslu, zatímco s prací v kapitalismu se postupně pojí fantazie o kreativitě, invenci a smysluplnosti zaručené grantovou a projektovou logikou.

Návratem k charakteru práce za socialismu nás k reflexi rozdílů a podobností zve střihová koláž Zbyňka Baladrána Pracovní postup. Baladránova koláž je sestavena z fascinujících fragmentů skutečných naučných a výchovných filmů z doby socialistického Československa. Rutina, opakovatelnost, sériovost a standardizace, které z dobových filmů vyvěrají, je považována za součást atmosféry těžkopádného hospodářství RVHP. Baladránova práce nám nabízí možnost se ptát, zda naše pracovní činnosti, které naopak považujeme za tvůrčí, participativní, kolaborativní a projektové, jsou skutečně natolik odlišné…

Koncept kreativity v éře neoliberalismu významně posílil přesunem práce do operační paměti počítačů a později na digitálním platformy. Marc Prensky (2001) například předpokládá, že „digital natives“ narození již do společnosti nových technologií se liší od „digital immigrants“ právě mírou kreativity. Postupem času byly však tyto idealizace (v čele s konceptem „kolektivní inteligence“ Pierra Lévyho, 2001) vyloženy jako rané digitální utopie a vystřídány kritickými studii internetu. Kritická politická ekonomie internetu (Fuchs, 2013; Allmer, 2019) připomíná, že digitální komunikace sice navenek působí jako prostor individuální svébytnosti, reálně je ale především obrovským profitem vlastnických korporací. Série videí Matěje Smetany Továrny se dá číst právě optikou konfliktu mezi iluzí a realitou digitální komunikace. Práce stojí na technice počítačově generované animace, která zobrazuje nekonečnou výrobní linku s masivními převody. Video má hravou, dadaistickou formu a nabízí takřka slastný vizuální zážitek, nikoli nepodobný ASMR videím v produkci zvuku. Když ale odhlédneme od formy k obsahu, narazíme zkrátka jen na tovární kola výroby. I digitální kapitalismus je stále jen kapitalismus.

[2]Takto hrubé rozdělení vytváří nepřesnost, protože expanzí střední třídy se zabývali i doboví filozofové a sociologové studující procesy socialistické společnosti, např. Milovan Djilas (1967).

Kult individuality

Středobodem neoliberální metanarace je individuum. O jednotlivce a jeho svobodu se hraje; jednotlivec a jeho odpovědnost má být zdrojem řešení. Společnost, stát a kolektivita v podstatě mizí. Ve společenských vědách se orientace na jednotlivce projevuje ústupem zájmu o společenské struktury, kterým marxistické směry připisují schopnost determinovat. A to se v neoliberální atmosféře nedělá. Žádné pevné struktury, jako třeba třída, nesmějí determinovat a omezovat jednotlivce v rozletu. Liberální koncepce ztotožňují individualismus se samotným lidstvím, pokládají jej za lidskou přirozenost a vše ostatní za nepřirozené, křečovité sociální inženýrství.
Video Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova Plot lze číst jako parodii na kult individualismu. V performativní intervenci sledujeme autory, kteří se tajně, formou jakéhosi guerillového šíření dobra, vkrádají do zahrádkářské kolonie a natírají plot. Jako bychom jednání ve prospěch celku, komunity a širší society museli vnucovat nevyžádaně, protože koncept vzájemnosti a solidarity je tak nepopulární, že málokoho vůbec napadne na něj spoléhat.

slider image

Absence

Odhalil tento vzorek děl, která jsou kritická k převládajícím hegemoniím, nějaká bílá místa? Spíše, než o absenci subversivní orientace jako takové nebo přehlédnutí konkrétních vybraných témat, můžeme mluvit o absenci určité polohy či pozice. Velká část stávajících prací, vztahujících se k systému kriticky, se vyjadřuje za pomoci humoru, sarkasmu, recese nebo nastoluje komický efekt situacionistickým inscenováním absurdity. V menšině je umění, které by mělo povahu vážně míněného aktivismu a přímočaře, vážně vyjádřeného politického postoje nebo sdělení. Do této kategorie ve sledovaném vzorku patří jen video Jany Kapelové. Jako by se i ve „videoartu“ projevoval český kulturní vzorec smějících se bestií, zakořeněná představa, že nepřítele zničíme tím, že se mu vysmějeme. Tento kulturní kód je tradičně intelektuálně obohacující, otevřený různým způsobům porozumění a nedogmatický, současně je ale také nihilistický a defétistický. Na závěr můžeme konstatovat, že v „kolekci“ absentují díla s politicky radikální formou nebo obsahem. Nazíráno optikou různých formátů společenského odporu, český „videoart“ kolekci Videoarchiv VVP AVU je spíš féerií kavárenského (sic!) důvtipu než barikádou.

03 Literatura

Allmer, T. (2019) Kritická teorie a sociální média: Mezi emancipací a komodifikací. Praha: Filosofia.
Bell, D. (1973) The Coming of Post-Industrial Age. New York: Basic Books.
Bronner, S.E.; Kellner, D. (Eds.) (2020) Critical Theory and Society: A Reader. London: Routledge.
Cahill, D.; Cooper, M.; Konings, M.; Primrose, D. (2018) The SAGE Handbook of Neoliberalism. London: Sage.
Crary, J. (2014) Late Capitalism and the Ends of Sleep. London: Verso.
Djilas, M. (1967) Unperfect Society: Beyond the New Class. London: Methuen.
Foucault, M. (2009) Zrození biopolitiky: Kurz na Collège de France (1978–1979). Brno: CSDK.
Fuchs, Ch. (2013) Digital Labour and Karl Marx. London: Routledge.
Fuchs, Ch. (2020) Capitalism and Communication: Critical Theory. London: University of Westminster Press.
Hayden, M.H. (2015) Video Art Historicized: Traditions and Negotiations. London: Routledge.
Horkheimer, M.; Adorno, T.W.; Noeri, G. (2002) Dialectic of Enlightenment. Stanford: Stanford University Press.
Chandler, D. (2017) Semiotics. The Basics. London: Routledge.
Kennedy, M. (2002) Cultural Formations of Post-Communism. Minneapolis: University of Minnesota Press
Kideckel, D.A. (2002) The unmaking of an East-Central European working class. Pp. 114–132 in: Hahn C.M. (Ed.) Postsocialism: Ideals, Ideologies and Practices in Eurasia. London: Routledge.
Lévy, P. (2001) Kyberkultura. Praha: Karolinum.
Martin, L.H., Gutman, H.; Hutton, P.H. (Eds.) (1988) Technologies of the Self: A Seminar with Michel Foucault. Cambridge: University of Massachusetts Press.
Prensky, M. (2001) “Digital Natives, Digital Immigrants”. On the Horizon, 9(5): 1–6.
Reifová, I. (2020) Shaming the working class in post-socialist Reality Television. European Journal of Cultural Studies. https://doi.org/10.1177%2F1367549420902790
Rose, N. (2004) Powers of Freedom. Cambridge: Cambridge University Press.

04 Autoři projektu

Autoři projektu: Alžběta Bačíková, Janek Rous, Sylva Poláková, Markéta Jonášová
Autorka textu: Irena Reifová
Překlad do angličtiny: Brian D. Vondrak
Fotografické materiály pochází z uměleckých videí vybraných autorek a autorů.