Výstavy

Odněkud se začít musí, tak proč ne od názvu? Moving Image, neboli pohyblivý (pohybující se) obraz, zároveň však také obraz dojemný či probouzející emoce.

Zatímco první význam odkazuje k tomu, že výstava představí umělce, v jejichž práci má podstatné místo dynamický obraz (jednou s těžištěm v oblasti videa, jindy u animace, často pak na jejich pomezí), druhý význam směřuje k opatrnému vymezení vůči dlouho dominantní postkonceptuální linii českého umění, které zřídkakdy nabízí potěchu jinou než tu intelektuální. Zároveň se oba tyto významy (pohyb a pohnutí), jež se ve vztahu k vystavovanému dají číst jako dvojí kritérium výběru, sbíhají v jednom bodě, a tím je obtíž se zaujetím odstupu. Tento aspekt nedostatku distance se pak vztahuje k pozici kurátora.

Výstava Moving Image se ve výběru umělců řídí hlediskem příslušnosti k brněnské scéně. Práce s „brněnskostí“, jakkoli problematickou (všichni vystavující studovali na brněnské FaVU VUT s výjimkou Magdaleny Hrubé, která tam byla pouze na stáži, ale řada z nich již v Brně nepůsobí), vychází z přesvědčení, že i když se několika umělcům z brněnského okruhu podařilo a daří prosazovat se na širším poli českého světa umění – zcela namátkově můžeme zmínit výstavu Dobré zprávy. Slabikář (F. Cenek, J. Havlíček, M. Hrubá, A. Koutný, P. Strouhal, J. Žalio) v Moravské galerii (2005) a následnou účast F. Cenka, J. Havlíčka, M. Hrubé a P. Strouhala na Bienále mladého umění Zvon (2005/2008) nebo zastoupení skupiny Anymade na letošní edici téhož bienále – chybí nám jasnější představa o celku, v němž má práce zmíněných (a řady dalších) umělců své místo.

Zatím byla zmíněna dvě podstatná pojítka mezi devatenácti zastoupenými umělkyněmi a umělci – zájem o pohyblivý obraz (doplňovaný často stejně intenzivním zaujetím malbou, kresbou, fotografií, nebo prací s objektem a instalací) a „brněnskost“. Tím třetím, na které nechci zapomenout, je tíhnutí ke (vzájemné) spolupráci. Kolektivní práce jistě není v současném umění nic výjimečného, přesto považuji za důležité zdůraznit (a tam, kde to jde, na výstavě i ukázat), velké množství vzorců spolupráce, které se během posledního desetiletí mezi vystavujícími objevily. Jednak jsou tu dvě kolektivní platformy – Fiume a Anymade. A pak je to celá řada dílčích vzorců spoluprací, více či méně intenzivních a dlouhodobých (Ce-Ha, Ce-Hr, Ce-Ha-Hr, Ce-Ha-Hr-Ne, Ce-Ha-Ne, Ce-So, So-St, Ko-Ki-Ža, Ca-Ko-Ne-Šr-Ža, Ca-Ne-Šr, Ho-Ki, So-Vl, Ko-Ža, Šr-Va…).

Již v úvodu jsem zmínil nedostatek kurátorského odstupu jako jeden z podstatných aspektů této výstavy. Souvisí mimo jiné se snahou o navržení jakési předběžné historizace, s pokusem o shrnutí něčeho, co stále není uzavřené. Výstava Moving Image je vystavěna po formální stránce tak, aby ukázala příbuzné polohy, sdílené vzory i vzájemné ovlivňování a inspiraci. V pozadí je ovšem zásadní stránka, a to stránka vztahová – takto pojatý výstavní projekt představuje příležitost k revizi a rekonfiguraci vztahů, které jsou s postupujícím časem nakonec vždy ohroženy tím, že se samy stanou jen formou, s níž pak mohou kurátoři nebo historici umění ilustrovat své příběhy a konstruovat vlastní (pohyblivé) obrazy.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)