Výstavy

„Já bych raději ne,“ odpovídá mírným hlasem písař Bartleby svému konsternovanému zaměstnavateli poté, co ho onen postarší právník požádá o rutinní kontrolu opisů ve své kanceláři ve Wall Street. „Já bych raději ne,“ říkají díla francouzského umělce Etienna Chambauda a skupiny Claire Fontaine.

Kdo je Bartleby a jaké motivy ho vedou k jeho zatvrzelému jednání, je otázkou, na kterou stejnojmenná povídka nenabízí přesvědčivou odpověď. Bartleby přestal pracovat a přesto zůstává v kanceláři, kde v podstatě bydlí. Jí pouze zázvorové koláčky a neříká nic o sobě a o tom, co tím vším sleduje. Svým nesrozumitelným jednáním, sveřepým a zároveň mírným, zpochybňuje svět svého postaršího zaměstnavatele a vše, co je v něm samozřejmé. Jeho zaměstnavatel od něj utíká, aby se k němu zase vracel.

Recenzenti, kteří v padesátých letech 19. století o této povídce psali, se shodují na tom, že je to literatura zábavná i fantastická. „Povídky Hermana Melvilla,“ píše jeden, „jsou zkrátka zárukou příjemně stráveného nedělního odpoledne.“ Moderní čtenář se na druhé straně při četbě trápí pod tíhou existenciálních otázek. V Bartlebym zpravidla nečte nadpřirozený úkaz, ale vidí v něm ztělesnění vyprázdněnosti moderního kapitalistického života. Právnická kancelář se stává jevištěm odcizení, vytěsnění společensky nepřijatelných impulzů, prostorem, který neúspěšně skrývá svou absurditu a nahodilost, jež se ohlašuje právě v podobě písaře. Bartleby se setkává s Kafkou, Dostojevským, Musilem či Camusem a stává se hlavní postavou v největším románu moderní prázdnoty Život návod k použití od George Pereca. Moderna se hledá v Bartlebym a to, že se současná literatura, divadlo, umění či filozofie hemží odkazy na tuto povídku, svědčí o tom, jakkoli banálně to zní, že je stále aktuální, že ji stále žijeme a že nás patřičně tíží.

Podivná směsice moci a bezmoci, která se skrývá v „já bych raději ne“, je hlavním tématem výstavy. Je jím tedy také politika a skutečnost, že se Bartleby v současnosti čím dál více stává postavou politickou jako příklad autentického konání, respektive odporu vůči statu quo. Objevuje se například jako klíčový odkaz u dvou filozofů, Slavoje Žižka a Giorgia Agambena, navazujících na klasické moderní projekty – Žižek na psychoanalýzu a Agamben na Heideggerovu filozofii. Oba, tváří tvář selhání levicových experimentů ve 20. století a současné kapitalistické krizi, usilují o nové, a to „bartlebyovské“ pojetí politiky. Politika stojí na špatných základech, tvrdí, její základní předpoklady o tom, kým je vlastně lidská bytost, jsou naprosto mylné. Bartlebyho „já bych raději ne“ na druhé straně představuje jednání, které vyjadřuje autentickou podstatu člověka, před kterou, jak tvrdí oba tito filozofové, stále jen utíkáme a se kterou nejsme schopni se konfrontovat.

Claire Fontaine je pařížskou uměleckou skupinou, založenou v roce 2004. Claire Fontaine převzala své jméno od značky školních sešitů, prohlašuje se za umělkyni „ready-made“ a prezentuje se verzí neokonceptuálního umění, která vypadá jako díla jiných umělců. Pracuje s neonem, sochou, malbou a textem a její tvorbu lze popsat jako neustávající zkoumání politické impotence a krize singularity, které, jak se zdá, definují současné umění.

Etienne Chambaud je francouzský umělec, žije v Paříži. Jeho tvorba se potýká se vztahem k jiným uměleckým dílům či k procesu tvorby jako takovému. Chambaudovy práce opakují prvky klasické konceptuální abecedy, avšak zároveň ji posouvají směrem k těžko postižitelné negativitě, jež získává podobu mechanického kopírování, destrukce či sebereflexe ad absurdum. V zásadě trvají Chambaudova díla na vlastní enigmatičnosti a připomínají nekonečnou propast „mise en abyme“, ze které není úniku.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)