Spící město

Výstavní projekt Spící město Dominika Langa (*1980) spojuje dva sochařské přístupy a odlišné dobové kontexty na půdorysu úzkého rodinného vztahu.

Prezentace propojující dílo dvou umělců spjatých osobní vazbou (otec a syn) vytváří bázi pro rozvinutí fiktivního mezigeneračního dialogu. Jedním z východisek projektu je skutečnost, že tvorba Jiřího Langa (1927–1996), autorova otce, zkratovaná absurdností žité přítomnosti (normalizované společnosti padesátých let), věnčená počátečním „slibné“ a „nadějné“, zůstala dodnes bez odezvy deponovaná v ateliéru umělce. Dusivá atmosféra ateliéru přeplněného „spícími“ sochami, společenská izolovanost, rezignace a apatie, ale i konkrétní reliéf z roku 1960 pojmenovaný Spící město daly název Langovu mnohovrstevnatému projektu. Svou site-specific instalací Lang vytváří hypotetický model nerealizované výstavy, na níž zachází s dílem generačně staršího umělce jako s tvárným materiálem vytrženým z historického kontextu; jako s fantomy zašlých časů, které zasazuje do nových scén a uskupení. Důmyslně inscenuje nesmlouvavý obraz okolnostmi vynucené „nemožnosti“. Hypotézy, snaha postihnout výchozí představy, inspirace, sny a záměry se stávají základem pro komponování výstavního celku i nakládání s použitým materiálem.

Autor definuje svou prezentaci jako „model výstavy“ také proto, že v ní převrací a znejisťuje samotný výstavní formát. Cíleně si vypůjčuje standardní výstavnické postupy a formy, aby ukázal jejich disfunkčnost, a tuto nesouměřitelnost dovádí až po krajní mez, jíž je „znásilnění“ vystavených děl. Současně s nemožností vlastního prosazení díla v sevření dobových poměrů nám odkrývá a dává pocítit další nemožnost: nemožnost autentického a koherentního nakládání s historickou a současně ryze osobní látkou. Upozorňuje na úskalí práce s nezpracovaným a ve své době „uvězněným“ dílem. Výstavní půdorys se pro něj stává jakousi mřížkou, do níž dosazuje a situuje díla, dobové dokumenty, osobní předměty i výstavní prvky a fragmenty architektury, aby tak vytvořil nové vazby a konfigurace, „aktualizoval obsah textu“ a tak dodatečně odkryl možnosti nahlížení na již uzavřené otcovo dílo. Výstava je prostorovým životopisem, vizualizovaným vztahem obou tvůrců, právě tak jako portrétem specifické české situace před pádem komunismu a po něm; způsobem, jakým naplňuje tyto funkce, zároveň poukazuje na nemožnost vyváženého, nezaujatého postoje k vlastní minulosti, osobní i společenské.

Architektura pavilonu, umělecká díla, dobové reálie, osobní předměty a části obytného a pracovního prostoru z otcova nejbližšího okolí, dokumentární fotografie, formy a výstavní principy převzaté z minulosti i současnosti jsou elementy intuitivně vsazené do spletité koláže vazeb prolínajících se napříč historickými a ideologickými kontexty. Dominik Lang vede fiktivní dialog odehrávající se v mnoha rovinách. V dosavadní tvorbě Lang typicky vystupuje v dvojroli autor/architekt, k níž patří manipulace s již hotovým materiálem a jeho skládání do nových celků. Ve výstavě Spící město toto základní schéma posouvá směrem k větší komplexnosti, k rozšíření záběru, ale i k radikálnímu posílení osobně-emotivní zainteresovanosti. Langova pracovní metoda je nyní působivější, ale i riskantnější, protože materiálem není užitý předmět či interiér umělecké instituce, jak tomu bylo doposud, ale dílo jiného umělce, které důvěrně zná.

Dominik Lang nám prostřednictvím vybraných objektů, děl a nashromážděných dokumentů dovoluje vstoupit do minulosti, ale i odhalit těkavou blízkost okamžiků zejících „mimo čas“. Autorovými slovy: „Projekt Spící město pro československý pavilon je vizualizovanou reflexí toho, jak utváříme vlastní historii, jak přejímáme a současně měníme zažité způsoby vnímání a hodnocení minulosti. Vytváří svébytný prostor pro nastolení otázky, co všechno může být příčinou nezdarů, nepochopení a neuskutečněných snů. Jak hluboce může daná společenská a politická situace ovlivnit a určit život jednotlivce a poznamenat jeho dílo, které pak přežívá v jakémsi vakuu, ve vzduchoprázdném prostoru mezi minulostí, s níž je svázáno dobou svého vzniku, a současností, v níž pro ně ještě nebylo nalezeno místo.“