Spící město
Výstavní projekt Spící město Dominika Langa (*1980) spojuje dva sochařské přístupy a odlišné dobové kontexty na půdorysu úzkého rodinného vztahu.
Prezentace propojující dílo dvou umělců spjatých osobní vazbou (otec a syn) vytváří bázi pro rozvinutí fiktivního mezigeneračního dialogu. Jedním z východisek projektu je skutečnost, že tvorba Jiřího Langa (1927–1996), autorova otce, zkratovaná absurdností žité přítomnosti (normalizované společnosti padesátých let), věnčená počátečním „slibné“ a „nadějné“, zůstala dodnes bez odezvy deponovaná v ateliéru umělce. Dusivá atmosféra ateliéru přeplněného „spícími“ sochami, společenská izolovanost, rezignace a apatie, ale i konkrétní reliéf z roku 1960 pojmenovaný Spící město daly název Langovu mnohovrstevnatému projektu. Svou site-specific instalací Lang vytváří hypotetický model nerealizované výstavy, na níž zachází s dílem generačně staršího umělce jako s tvárným materiálem vytrženým z historického kontextu; jako s fantomy zašlých časů, které zasazuje do nových scén a uskupení. Důmyslně inscenuje nesmlouvavý obraz okolnostmi vynucené „nemožnosti“. Hypotézy, snaha postihnout výchozí představy, inspirace, sny a záměry se stávají základem pro komponování výstavního celku i nakládání s použitým materiálem.
Autor definuje svou prezentaci jako „model výstavy“ také proto, že v ní převrací a znejisťuje samotný výstavní formát. Cíleně si vypůjčuje standardní výstavnické postupy a formy, aby ukázal jejich disfunkčnost, a tuto nesouměřitelnost dovádí až po krajní mez, jíž je „znásilnění“ vystavených děl. Současně s nemožností vlastního prosazení díla v sevření dobových poměrů nám odkrývá a dává pocítit další nemožnost: nemožnost autentického a koherentního nakládání s historickou a současně ryze osobní látkou. Upozorňuje na úskalí práce s nezpracovaným a ve své době „uvězněným“ dílem. Výstavní půdorys se pro něj stává jakousi mřížkou, do níž dosazuje a situuje díla, dobové dokumenty, osobní předměty i výstavní prvky a fragmenty architektury, aby tak vytvořil nové vazby a konfigurace, „aktualizoval obsah textu“ a tak dodatečně odkryl možnosti nahlížení na již uzavřené otcovo dílo. Výstava je prostorovým životopisem, vizualizovaným vztahem obou tvůrců, právě tak jako portrétem specifické české situace před pádem komunismu a po něm; způsobem, jakým naplňuje tyto funkce, zároveň poukazuje na nemožnost vyváženého, nezaujatého postoje k vlastní minulosti, osobní i společenské.
Architektura pavilonu, umělecká díla, dobové reálie, osobní předměty a části obytného a pracovního prostoru z otcova nejbližšího okolí, dokumentární fotografie, formy a výstavní principy převzaté z minulosti i současnosti jsou elementy intuitivně vsazené do spletité koláže vazeb prolínajících se napříč historickými a ideologickými kontexty. Dominik Lang vede fiktivní dialog odehrávající se v mnoha rovinách. V dosavadní tvorbě Lang typicky vystupuje v dvojroli autor/architekt, k níž patří manipulace s již hotovým materiálem a jeho skládání do nových celků. Ve výstavě Spící město toto základní schéma posouvá směrem k větší komplexnosti, k rozšíření záběru, ale i k radikálnímu posílení osobně-emotivní zainteresovanosti. Langova pracovní metoda je nyní působivější, ale i riskantnější, protože materiálem není užitý předmět či interiér umělecké instituce, jak tomu bylo doposud, ale dílo jiného umělce, které důvěrně zná.
Dominik Lang nám prostřednictvím vybraných objektů, děl a nashromážděných dokumentů dovoluje vstoupit do minulosti, ale i odhalit těkavou blízkost okamžiků zejících „mimo čas“. Autorovými slovy: „Projekt Spící město pro československý pavilon je vizualizovanou reflexí toho, jak utváříme vlastní historii, jak přejímáme a současně měníme zažité způsoby vnímání a hodnocení minulosti. Vytváří svébytný prostor pro nastolení otázky, co všechno může být příčinou nezdarů, nepochopení a neuskutečněných snů. Jak hluboce může daná společenská a politická situace ovlivnit a určit život jednotlivce a poznamenat jeho dílo, které pak přežívá v jakémsi vakuu, ve vzduchoprázdném prostoru mezi minulostí, s níž je svázáno dobou svého vzniku, a současností, v níž pro ně ještě nebylo nalezeno místo.“
- "The Sleeping City" was created00:00:04.570
- 00:00:04.570
- especially for the Venice Biennale.00:00:08.333
- 00:00:08.333
- When I found out that you could apply00:00:13.402
- 00:00:13.402
- with a project to the National Gallery,00:00:16.902
- 00:00:16.902
- I remembered the sculptures00:00:20.902
- 00:00:20.902
- I've been seeing my whole life,00:00:23.902
- 00:00:23.902
- created by my father.00:00:27.421
- 00:00:27.421
- They have a personal value for me,00:00:30.366
- 00:00:30.366
- I see them as an embodiment of interruption.00:00:33.866
- 00:00:33.866
- I started to think about how to express this00:00:38.458
- 00:00:38.458
- in the international context00:00:43.746
- 00:00:43.746
- in relation to other exhibitions00:00:47.406
- 00:00:47.406
- in other pavilions,00:00:50.906
- 00:00:50.906
- and in the context of this particular pavilion00:00:54.126
- 00:00:54.126
- that is very friendly to such installations.00:00:58.408
- 00:00:58.408
- This site specific exhibition00:01:02.885
- 00:01:02.885
- functions as a single installation00:01:06.348
- 00:01:06.348
- relating to a phenomenon of everyday life,00:01:10.325
- 00:01:10.325
- to the art scene, to memory, and history of art.00:01:15.744
- 00:01:15.744
- The exhibition is only complete here.00:01:20.855
- 00:01:20.855
- I can't imagine showing it anywhere else.00:01:24.920
- 00:01:24.920
- That's a very strong feeling I have.00:01:31.242
- 00:01:31.242
- I often work with other artists' creations,00:01:35.484
- 00:01:35.484
- only this time the artist is my father.00:01:40.960
- 00:01:40.960
- Apart from that, he's also my fellow artist.00:01:45.302
- 00:01:45.302
- So this is not the first time00:01:50.073
- 00:01:50.073
- I've dealt with other people's works.00:01:53.573
- 00:01:53.573
- But this is my first whole project of this type.00:01:58.108
- 00:01:58.108
- Thanks to the pavilion's architecture00:02:04.883
- 00:02:04.883
- this remains a Sleeping City00:02:08.780
- 00:02:08.780
- covered with fallen leaves that are on the roof00:02:12.280
- 00:02:12.280
- and containing sculptures00:02:17.037
- 00:02:17.037
- that hadn't been moved for 60 years.00:02:20.037
- 00:02:20.037
- I'd always seen them as a part of who I am.00:02:23.782
- 00:02:23.782
- Only when I started to think about this project00:02:27.846
- 00:02:27.846
- I began to see them as a material.00:02:32.184
- 00:02:32.184
- I felt the need to rework them00:02:36.466
- 00:02:36.466
- to avoid this being my father's exhibition.00:02:39.966
- 00:02:39.966
- I wanted to be quite radical00:02:44.171
- 00:02:44.171
- and to give birth to connections00:02:47.616
- 00:02:47.616
- between the new and the past I don't remember00:02:51.116
- 00:02:51.116
- because I wasn't born yet.00:02:55.682
- 00:02:55.682
- This is a dialogue between generations00:02:59.081
- 00:02:59.081
- that never came to happen.00:03:03.091
- 00:03:03.091
- We keep admiring00:03:07.420
- 00:03:07.420
- 00:03:07.420
- out of respect for their age and their work.00:03:11.120
- 00:03:11.120
- But I wanted to adopt an active approach to this.00:03:15.550
- 00:03:15.550
- I don't mind the uncertainty00:03:21.958
- 00:03:21.958
- about whether this will be comprehensible.00:03:25.458
- 00:03:25.458
- The installation is not immediately identifiable00:03:29.756
- 00:03:29.756
- but the context of the Biennale helps a lot.00:03:34.652
- 00:03:34.652
- The initial hesitation is not a bad thing.00:03:39.864
- 00:03:39.864
- I think that the personal issue00:03:44.889
- 00:03:44.889
- I'd had with the sculptures is still palpable,00:03:48.389
- 00:03:48.389
- I only gave it an expressive form.00:03:53.479