Výstavy

Původně jsem se rozmýšlel, zda zvládnu přesunout se z Brna do Prahy hned po návratu z Benátek v noci o den dříve… Ale nakonec jsem neodolal – a udělal jsem dobře právě s touto novou zkušeností letošního ročníku Benátského bienále. Neboť i tam se jako aktuální objevovalo poměrně často právě to, v čem je podstata podle mého skutečně originální, autentické tvorby Moniky Zawadzki – nové přehodnocení a propojení dvou sfér, klíčových pro umění šedesátých a sedmdesátých let minulého století v novém, aktuálním kontextu. Tehdy to byly samozřejmě ty nejstriktnější podoby redukce a dematerializace, to jest v rámci sochařství nejprve minimalistické, a brzy poté dokonce konceptuální způsoby artikulace, tvořené v nejradikálnějších případech pouze verbální formulací. To jsou dnes již klasická řešení, jejichž opakování by bylo nesmyslné, koneckonců i sami zakladatelé obou sfér postupně jisté další aspekty zapojili (třeba barvu, a někteří konceptualisté i prostor).

Monika akceptuje dosavadní proměny umění v posledních desetiletích, přirozeně přijímá i postmoderní lekci a hledá nové možnosti užívání jazyka geometrie (jenž se již v ryze estetických záměrech hodně vyčerpal). A nachází svou podobu konceptuální sémantiky, spjaté s určitou vztahovostí v rámci každého jednotlivého díla. Na první pohled reduktivní, robustní quasiminimalistická „socha“, zaplňující skoro celou místnost, je takříkajíc „en detail“ skladbou prostorových vazeb několika geometrických elementů, ovšem její vlastní poselství je artikulováno vztahem ryze geometrické formy nahoře a konceptuální sémantizací dolní části, tvořené krajně stylizovanou, znakovou redukovanou formou ruky. Poselstvím této umělkyně je tedy především vztah mezi ryze redukovanou formou a formou sémantizovanou. Přitom samozřejmě volba ruky je skutečně „významem par excellence“, protože právě ona přináší maximální množství konotací, odkazů, vazeb… Jestliže při veliké sochařské realizaci vnímáme i tuto sui generis robustnost jako jednu z konotací, v jejím jako smyčka se opakujícím videu naopak vidíme zásah skoro nejsubtilnější možný: v anonymní, takříkajíc „bezpříznakové, obecně lidské“ tváři se objevuje jako jediná geometrická forma černě zdůrazněné obočí – to se ovšem posouvá z jedné sekvence do druhé, a tak je tato geometrická forma maximálně subtilní… Ale možná právě tak subtilní vztah „sémantiky obrazu“ jako lidské tváře a jeho komentování tímto oproštěným minimálním geometrickým zásahem je opět oním přesným vztahem, jejž chce umělkyně tematizovat. A ještě hravěji rozehrává svou subtilní významovost v projekci, na níž zůstává jedna ženská postava bez hlavy – a tato, opět maximálně anonymní, bezpříznaková hlava pak figuruje jako busta na vedle stojícím soklu, opět tedy s maximálním množstvím konotací! Další komunikativní obohacení výstavy bezpochyby vzniklo, když umělkyně požádala o „intervenci“ umělce již internacionálně reflektovaného – a Dan Perjovschi jí na dobu výstavy věnoval jednu kresbu, kterou může užívat jakýmkoliv způsobem, kopie rozdávat návštěvníkům nebo třeba vytisknout na trička! Je to další naznačení kontextu pro samotnou umělkyni důležitého a zároveň reflexe její problematiky v autorově lapidární kreslířské podobě…

Podle mého přesvědčení je tvorba Moniky Zawadzki (tak si umělkyně přeje užívat své jméno – i to svědčí o povědomí kontextu, v němž chce být vnímána!) aktuální artikulací naprosto současné, nové problematiky – vztahovosti v rámci přehodnocení uplatňování jazyka geometrie, což je bezpochyby jedna z cest jak nově aktualizovat právě stávající kontexty a souvztažnosti nezobrazujícího a sémantického …

Jiří Valoch

 

 

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)