Výstavy

„Co je to?“ Věta, kterou slýcháme často z dětských úst, zatímco se prstem ukazuje na tu nebo onu věc. Je to otázka, která by mohla narušit naši hladkou představu o samozřejmosti světa, v němž mají věci své pevné místo a své jasné jméno. Odpovědi jsou ale většinou jednoduché, naskakují hned, jako když listujeme slovníkem, v němž se k nám všechna slova obracejí se svým daným významem.

Pak jsou tu otázky záludnější. Míří do setmělých koutů imaginace a často nás nutí představit si celý svět v trochu jiném světle, abychom na ně mohli odpovědět. Sem patří i hádanky. Předpokládají dodržovaní pravidel, vytvoření základní smlouvy, která hráčům poskytuje určité bezpečí v nevinné hře i při setkání s daleko mocnějším soupeřem (stačí si vzpomenout na Oidipovo setkání se Sfingou, pohádkové hádanky, jako když má princ z řady stejných princezen vybrat tu, která není pouhým přeludem, nebo na novodobý mýtus o putování hobita Bilba, kterému hádanky zachrání život při setkání s Glumem).

Snad má tento delší úvod své opodstatnění u výstavy, jejíž sémantický prostor je do velké míry vybudován právě dvojicí hádanek: Je to bílé a nikdy jsme to neviděli. Je to barevné a nevidíme to. S těmito hádankami pozvala Tereza Sochorová na svou výstavu i malého Honzíka Holcmanna. Kresby tohoto chlapce, se kterým se Tereza setkávala během své pedagogické praxe, se objevily už v roce 2009 na její výstavě Memma i hellan paalen v brněnské Galerii mladých. V Galerii Jelení se tedy opět setkáváme s podobným prvkem sdíleného, či částečně postupovaného autorství, s nímž Tereza pracuje dlouhodobě. Přebírání již hotových kulturních artefaktů, ať už je označíme pojmy postprodukce, apropriace nebo remix, se stalo jednou ze základních strategií současného umění. Zatímco se ale většinou jedná o výraz moci, s níž umělec libovolně vybírá z repertoáru již existujícího materiálu, v případě Terezy Sochorové se jedná daleko spíše o pozvání, navození situace, v níž část svého prostoru přenecháváme hostu, tj. o gesto pokory a vzájemného obdarování.

Prvně zmíněnou kresbu můžeme číst v módu oné jednoduché otázky „co je to?“ spojené s ukázáním prstem. U druhé už to není tak snadné. Jistě, dokážeme říct, co na kresbě, je. Ale je to opravdu tak? Stojíme před hádankou, nebo možná před odpovědí na ni. Svět dětských otázek a fantazie, který přímočarou nevinností klade otázky tam, kde bychom to nečekali, se tady protíná se světem dospělosti a staví se proti nutnosti mít po ruce vždy rychle tu správnou odpověď, která zbavuje svět kouzla a život radosti.

Jan Zálešák

 

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)