SCENARIO STRATEGIES

Výběr autorů a jejich prací poukazuje na souvislosti mezi dřívějšími a aktuálními postupy využívajícími inverzi autentické reality ve fikci. Tři české umělkyně-fotografky se zabývají fenoménem zpětného třídění obrazů. To, že je fotografie v současné době přístupnější, nám umožňuje trvale disponovat naší vizuální pamětí. Fotografky kriticky posuzují roli, kterou fotografie stále hraje při smysluplném zobrazování „skutečného života“. Alena Kotzmannová o to usiluje prohlubováním naší citlivosti k nalezeným a poskládaným momentkám, které jsou diskrétní, ale přesto plné poetiky. Kateřina Držková přichází s unikátní strategií, jejímž prostřednictvím poukazuje na sociální vztahy související se vznikem fotografického obrazu. Vzhledem k tomu, jakou roli fotografie hraje v našich osobních vzpomínkách, nabírá funkci bohaté odkazové schránky. Markéta Kinterová využívá praktik dokumentární fotografie, ale následně snímky rearanžuje a komponuje z nich nové narativní celky. Přestože situace, které zaznamenává, nachází náhodně, vypadají, jako by je naaranžoval všudypřítomný neznámý autor. Dále představujeme videofilmy Pierra Huyghe (Dubbing, 1996–1997; Version Internationale Antiope, 1997), který je průkopníkem, navracejícím odlidštěný mediální obraz „skutečným“ lidským bytostem. Filmy Cypriena Gaillarda (Skuteční pozůstalí fiktivních válek, 2004) mají zvláštní diváckou kvalitu. Mlha a prach vytvářejí z krajiny prostředí pro potenciální drama. Obraz nabírá téměř sochařské naléhavosti. Bernard Voïta je, podobně jako Alena Kotzmanová, fotografem s velmi přesným smyslem pro kompoziční a světelnou kvalitu situace. Jeho cyklus Sans titres – architectures (1995) vytváří zvláštní „nový“ prostorový rozměr. Přestože odkazuje na skutečná místa, nejsme si jisti, zda to, co vidíme, je maketa nebo skutečná lokalita. Realita a fikce jsou smíšeny do jakéhosi nového hybridního druhu.