Architektura je mnohdy spojována s extravagantními díly, nepoužitelným umění či rozmarem bohatých. Sociálně slabí jsou naopak odsouzeni žít v nevhodném bydlení, nezaslouží si přeci nic jiného, protože společnosti moc nepřináší a jenom si berou… Oba tyto pohledy jsou zcela zcestné. Kvalitní architektura tvoří prostor pro soužití nás všech a plodí spokojenou společnost. Podobně k tématu soužití přistoupili i tvůrci v dokumentech Osada Bedřiška či Bellevue di Monaco.
BYDLENÍ JE ZÁKLADNÍ LIDSKÁ POTŘEBA
Každý z nás potřebuje na prvním místě uspokojit své základní fyziologické potřeby, na druhém místě mluví Maslowova pyramida o potřebě bezpečí a jistoty. Všechny tyto i další potřeby může člověk uspokojovat jen v nějakém prostoru a tím nejdůležitějším prostorem je bydlení. Bydlení dává jistotu a člověk jistotu v bydlení potřebuje. Krátkodobé nájemní smlouvy jsou nejen v rozporu se zákonem, ale i s touto základní lidskou potřebou. Jedním z řešení je sociální bydlení. Je to bydlení jako každé jiné, v běžném bytě a s klasickou nájemní smlouvou, s možností využít podpory sociálního pracovníka. Sociální byty by neměly být segregované a neměly by s sebou přinášet koncentraci. Tedy měly by pokud možno být různě po městě, v běžné zástavbě, mezi drahými i cenově dostupnými byty, s různými sociálními vrstvami obyvatel. Nesplnila by to tedy segregovaná osada Bedřiška, ani bytový dům pro migranty Bellevue di Monaco. Ale díky architektuře soužití se oba tyto projekty podařilo posunout k řešení, které jenom nebourá, ale naopak spojuje. Spojuje různorodost, což je klíč k udržitelné kvalitě života ve městě. V diverzitě je totiž síla nejen ve firmách, ale i v bydlení. Homogenita přináší koncentraci, která s sebou může nést jak sociálně vyloučené lokality, tak i gentrifikaci.
OTEVŘENÁ MYSL I SAMOSPRÁVA
Vývoj v čase obou dokumentů ukazuje, jak důležitou roli hraje v sociálním prostoru vedení obcí i architekti. Proces od rasistických a xenofobních představitelů měst až po osvícené lídry, kteří vidí dál než jen za prvoplánová a krátkozraká řešení. V Ostravě i v Mnichově to byly silné osobnosti, které se rozhodly podpořit mnohdy nepopulární cílové skupiny, řešit samotný problém, ne ho odsouvat jinam. V obou projektech se podařilo aktivistům, sociálním i komunitním pracovníkům, architektům a celé řadě dalších odborníků i zaangažované laické veřejnosti nastartovat komunitu. Vzbudit občanskou společnost, pocit pospolitosti, který v Mnichově přivedl seniory k tomu, že začali migranty učit německy, cizincům bez práce dal možnost pracovat v kavárně, nájemníkům přinesl pestrost – uspokojil potřebu lásky, přijetí, uznání, úcty či nejvyšší stupeň potřeb v Maslowově pyramidě – seberealizaci. Jak o osadě Bedřiška říká primátor Tomáš Macura: „Prvním předpokladem úspěchu při řešení problematiky sociálně vyloučených lokalit je silná místní komunita lidí, kteří sami chtějí lokalitu zlepšovat. A jestli máme v Ostravě takto ojedinělý příklad takové komunity, bylo by mrhání energie, kdybychom to ignorovali a tuto komunitu rozeseli do zbytku města.“
PARTICIPACE PLODÍ UDRŽITELNOST
Síla komunity či společenství dokáže dělat revoluce. Pocit bezpečí a toho, že někam patřím mění mind setting, lidé si svého prostoru, domu i bytu váží. V sociálně vyloučené lokalitě vidíme dokonale čisté a upravené interiéry bytů. Často už ale chodby a společné prostory chátrají, povalují se tam nedopalky, zdi jsou počmárané… Okolí domů mnohde slouží jako ilegální skládky. V Bedřišce to je ale na první pohled jiné. Podařilo se zde aktivizovat lidi, kteří zde zůstali bydlet a váží si místa, kde žijí. To představuje první krok k úspěchu v proměně lokality, která skýtá velký potenciál na vzájemné soužití v architektonicky zajímavé lokalitě. V obou projektech to byly často externí subjekty, které chtěly lokalitu změnit a rozhýbaly řešení letitých problémů. Pokud má být ale změna udržitelná, nesmí jít jen o aktivity aktivistů, ale o aktivizaci samotný aktérů. Nikdo by se neměl snažit někomu (ani při záchraně druhého) nutit své představy. Měl by reflektovat jeho potřeby, jak to dělá moderní sociální pracovník či kvalitní architekt. Hipsterské koncerty neosloví diváka Ordinace v růžové zahradě, stejně jako hraní divadla nebude bavit všechny migranty. „To, jak jsme si věci představovali a jaká byla pak realita, tak nešlo moc dohromady,“ říká jeden z hybatelů změn v Bellevue di Monaco. Architektura soužití musí být empatická, nemůže jen vizionářsky experimentovat se životy lidí i společnosti, aniž by nerespektovala jejich potřeby a představy. A stejně tak tyto představy nikdy nebudou homogenní, protože i komunita vždy zůstane heterogenní. Cesta k sociální soudržnosti ale představuje respekt k sobě navzájem, což se v obou projektech zjevně podařilo.
Barbora Š. Stašková, M.A. vystudovala sociologii a sociální politiku na Univerzitě Karlově a sociální vědy na Humboldt Universität Berlin. Od roku 2016 působí v úspěšném projektu Ministerstva práce a sociálních věcí – Podpora sociálního bydlení, který mj. spolupracoval se 16 obcemi ČR při zavádění sociálního bydlení.
