Design Antropocénu

tagy antropocén design vzdělávání
režie David Přílučík
ůčinkující Jaya Klara Brekke, Lydia Kallipoliti, Roman Novotný, Kateřina Vídenová, Lenka Vacková, Matthew Ward
střih David Přílučík
interview Klára Peloušková
překlad Brian Vondrak
kategorie Pořady
publikováno 13. 10. 2022
délka 0:36:52
jazyk Česky / English
embed link icon

Pořad Design Antropocénu se věnuje aktuálním problémům teorie a praxe designu - oboru, který v době stupňujících se environmentálních, sociálních a politických krizí přehodnocuje vlastní hranice a hledá způsoby, jak v těchto podmínkách prospěšně působit.

Několika českých a zahraničních designérů*ek, teoretiků*ček a pedagogů*žek jsme se ptali na to, jak designovat v době radikální nejistoty, jak se z pozice designéra*ky vyrovnávat se složitými etickými otázkami, proč je třeba kriticky a obezřetně přistupovat k pojmu “udržitelnost”, co je třeba změnit v oblasti designového vzdělávání či jaký potenciál a limity má v rámci designu interdisciplinární a kolaborativní praxe.

Témata, kterým jsme se v rozhovorech věnovali, vyplynula z obecné úvahy o tradičním - a dnes již v mnohém neadekvátním - vymezení designu jako disciplíny, která se v západní společnosti etablovala především v návaznosti na organizaci práce a výroby v průmyslových podnicích - nejprve těch kapitalistických, později i socialistických. Jako nástroj zvyšování konkurenceschopnosti produktů na trhu se tak design stal součástí praktik, které spoluvytváří dnešní situaci Antropocénu a svou závislostí na extraktivismu či nespravedlivých sociálních vztazích v podstatě znemožňují budoucnost. I design je tedy geologickým činitelem, jehož působení lze pozorovat v chemickém složení zemského substrátu, vod i atmosféry. Právě proto je na místě pokoušet se redefinovat východiska designové praxe, pokud jde o její provázanost s mechanismy kapitalistické ekonomiky, a revidovat předpoklad, že designovat znamená navrhovat pouze dílčí, nespojité objekty malého měřítka. Jakmile totiž doslouživší telefon přistane na ilegální skládce elektronického odpadu v Ghaně, stává se drobnou jednotkou v systému průmyslových, právních, tržních či jiných infrastrukturních a materiálních vztahů.

Jak naznačují vyzvaní*é řečníci*e, designovat v éře Antropocénu naopak znamená pokoušet se s těmito komplexními vztahy vyrovnávat, a to bez nároku na absolutní řešení zapeklitých problémů. Na přelomu 60. a 70. let vrcholil v architektuře a designu přístup, podle kterého mohou uměle navržené systémy napodobovat systémy přírodní a společně vytvářet symbiotické asambláže umožňující fungování lidské civilizace na Zemi. Paradigma kontroly se však od té doby otřáslo v základech a jestliže se stále snažíme ho křísit, je to proto, že nové se ještě nepodařilo jasně pojmenovat. Design Antropocénu může být praktickým naplněním těchto nevyřčených vzorců. Může být souborem praxí, které vyvěrají z vědomí odpovědnosti za (budoucí) stav věcí a zároveň rezignují na potřebu cokoli plně ovládnout. Neodmítá umělost, neoslavuje přírodu a nekončí u člověka.

Klára Peloušková

 

Pořad se sestává z úryvků z rozhovorů s těmito osobnostmi:

Jaya Klara Brekke, výzkumnice a designérka. Na úrovni teorie i praxe se věnuje politické ekonomii distribuovaných systémů a infrastruktur, konkrétněji etice a mocenským vztahům v kontextu blockchainových technologií, konsensuálních protokolů či kryptoměn. Je členkou Magma Collective v Londýně a poradkyní Evropské komise.

Lydia Kallipoliti, architektka, historička a teoretička architektury. Ve svém výzkumu se zabývá průniky mezi architekturou, technologiemi a environmentální politikou, a to se zaměřením na teorii odpadu a opětovného používání materiálů či uzavřených, soběstačných systémů v urbánním kontextu. Působí na Cooper Union v New Yorku.

Roman Novotný, designér a pedagog. Zabývá se navrhováním služeb a sociálních inovací či možnostmi spekulativního a transition designu v kontextu urbanismu. Zajímá se o roli ne-lidských aktérů v designovém procesu či prosazování principů commons v designu systémů. Působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzitě v Brně.

Lenka Vacková, módní designérka. Ve své praxi se zaměřuje především na opětovné využívání materiálů či upcyklaci oděvů. Provozovala prodejnu (nyní již jen eshop) Textile Mountain, nabízející textilie a galanterii z “deadstocku”, tedy přebytkové a nevyužité zboží z továren, oděvních firem či módních ateliérů.

Kateřina Vídenová, architektka a pedagožka. Zabývá se environmentálními a sociálními souvislostmi architektury, situovanou praxí v propojení s lokálními komunitami či možnostmi uměleckého vzdělávání v době klimatické krize. Je spoluzakladatelkou Mobilní architektonické kanceláře a působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Matthew Ward, designér a pedagog. Zaměřuje na roli spekulace či fikce v designérské praxi a na možnosti radikální pedagogiky v tomto oboru. Zajímá ho vztah designu, technologií a lidského vnímání, přičemž vedle své experimentální praxe se věnuje také poradenství ve firmách a institucích působících na poli průmyslového designu. Působí na Goldsmiths University v Londýně.

související s
Design Antropocénu

Privatizační umělec Petr Pudil (upravené vydání)

Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět tak k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění.

Umění antropocénu

Jak je patrné, téma životního prostředí a ekologie v umění se s čím dál větší intenzitou stává vědomě politickým rozhodnutím, které ovlivňuje to, jaké umění tvoříme, jak jej vyučujeme, jak o něm mluvíme či jak jej prezentujeme. Umělecká tvorba se prolíná s kulturním provozem, ten zase s aktivismem a naopak, čím dál více je akcentován kontext, použitý materiál i finanční zdroje.

Bylo nebylo I - Průvodci světem výtvarného umění a podoby galerijní edukace v čase

Cyklus videí, věnujících se různým zprostředkujícím a edukačním aktivitám kolem samotného umění, zahajuje Eva Jiřička dílem, který se věnuje tzv. doprovodným programům pro děti i veřejnost. První díl cyklu sleduje vývoj od počátků těchto aktivit u nás v 60. letech a soustředí se především na samotné lektory, lektorky a jejich zkušenosti.

Program Keiko Sei pro speciální školu v Ústí nad Labem (2002)

Uvádíme pásmo programů, které v roce 2002 pro žákyně a žáky speciální školy v Ústí nad Labem připravila Keiko Sei se skupinou kolegů a přátel. Většinu stopáže natočili sami žáci jako součást hry, zaměřené na podporu jejich tvůrčího potenciálu a lidského i občanského sebeuvědomování.