Filip Kudrnáč

umělci Filip Kudrnáč
instituce _Neurčené město
tagy Žolík malba
ůčinkující Filip Kudrnáč
kamera Ivan Svoboda
zvuk Ivan Svoboda
střih Ivan Svoboda
interview Ivan Svoboda
překlad Kateřina Prokešová
kategorie Profily
publikováno 31. 12. 2015
jazyk Česky / English
embed

Filip Kudrnáč se ve své tvorbě odvolává k tradici klasické realistické malby 19. století. Za své vzory si vybral mistry malířského řemesla jako jsou například Chittussi, Jean Leon Gerome, Hynais, nebo Bouguereau. Snaha přiblížit se k technické dokonalosti jejich malby znamená mít kuráž k překonávání vlastních limitů a je to těžká práce na celý život.
Domnívám se, že s těmito autory sdílí smysl pro současnost, která je samozřejmě zcela odlišná v jejich a v dnešní době. Vzpomeňme například Jean Leona Geromeho. Vybavují se mi dva obrazy. Na prvním jsou zachycené plnoštíhlé ženy oddávající se lázeňské proceduře, na druhém je vyobrazen polo-mytický výjev setkání Bonaparteho s egyptskou sochou Sfingy v Gíze. Představte si zástupy lidí, které proudí do akademie, aby si tyto obrazy obdivně prohlédli. Ztotožňují se s nimi, protože zachycují tehdejší světské ikony, vystihují v té době převládající představu dokonalosti a krásy, jsou příslibem exotiky, umožňují účastnit se na vlastní oči jinak nedostupných dobrodružství.
Nabízí se přirovnání k postupům postmoderny, která má ve zvyku míchat dohromady vysoké umění s pokleslými formami. Ale jak sám autor podotýká, tento odkaz nepovažuje za relevantní. Usiluje hlavně o zanechání osobní výpovědi.
Tvorba Filipa Kudrnáče je pro mě zajímavou lekcí. Uvědomila jsem si, že experimentování se nevylučuje s následováním a obdivem k tradici. Když si nyní vybavím pokusy některých autorů, kteří zpracovávají odkazy moderny nebo ruského realismu, cítím v tom příliš mnoho nadsázky a snahu zavděčit se aktuálním náladám. Filip Kudrnáč naopak sleduje svou vlastní cestu, svobodně si zkouší různé tradiční technické postupy, na které není jednoduché si troufnout.
Pokládám si otázku, jak by asi maloval, kdyby žil na sklonku 19. století. Trochu jej podezřívám z toho, že by uprchl z akademie, vyhýbal se kavárnám okupovaných nastupující avantgardou a hledal by něco ryze vlastního, nad čím by jeho kolegové nevěřícně kroutili hlavou a nevěděli, co si přesně myslet. A možná  proto i tato výstava je ve své podstatě avantgardnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Jana Písaříková

související s
Filip Kudrnáč

0:32:00

D`Epog

Oni pozerajú na D'EPOG, D'EPOG pozerá na nich. Spolu čučia. Je otvorené participácii, rado spolupracuje, pozýva množstvo umelcov z rôznych odborov. Každé leto realizuje workshopy. Nebojí sa nikoho a ničoho, keď sa bojí, svoj strach zdieľa a prekonáva. Stále na sebe pracuje. Je neprenosné aj keď nákazlivé. Je vzácne aj obyčajné, je neinstantné a je vždy naplno tu a teraz, je to láska, sloboda, radosť, prekvapenie, test odolnosti, terapia, zdieľaná hyperempatia, reptile fantasy, živé striebro, nekonečná žúrka, pecka. Je to WAW. Po ňom len potupa.

Zdroje nového stylu. Hračky nastupující generace umělců

Ve skleněných vitrínách zde kurátoři prezentovali dětské hračky čtyřiceti vybraných umělců, architektů a teoretiků, s nimiž byli generačně spříznění, a kteří tedy vyrůstali v období 70. a 80. let. Zpětně viděno je výstava napůl vážným a napůl ironickým komentářem k této spřízněnosti a předznamenáním obratu k období normalizace jako zdrojového období řady českých umělců po roce 2000.

Happy Art Family, Erik Sikora

Ondřej Brody