Reportáže

NECHOĎ KE MNĚ MOC BLÍZKO, JÁ UŽ TĚ PAK NEVIDIM

Jemně voyeurský projekt Kláry Jirkové a Kateřiny Vorlové je založen na nejednoznačnosti smyslu šeptaných vět. Na rozdíl od jiných projektů podobného ražení, kdy dochazí k nepochopení a zmatení diváka/posluchače, jejich situace navozuje konotace od konkrétních osobních zážitků přes spojitost se zvukovou inscenací až k intimní zpovědi autorek. Záleží jen na tom, s kým se ve zvukové situaci ocitnete.

umělciKateřina Vorlová, Klára Jirková
kurátorJan Trejbal
místo100M3
tagy
kameraJan Vidlička
zvukJan Habrman, Jan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Habrman, Jan Vidlička
překladZuzana Frantíková, Martin Rozbroj
kategorieReportáže
publikováno12. 5. 2010
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
NECHOĎ KE MNĚ MOC BLÍZKO, JÁ UŽ TĚ PAK NEVIDIM
Pro pochopení vzestupu nových forem autoritarianismu je klíčovým nástrojem studium propagandy, je třeba se však podívat i na zvláštní roli, kterou zaujímá propagandistické umění. Jak přispěla imaginace umění, divadla, filmu, designu, architektury a dokonce i her k imaginaci autoritariánské? A lze si představit různé formy populárního a emancipačního propagandistického umění, jak se staví na obranu jiného světonázoru?
Konfrontace ve veřejném prostoru se vyostřují. Protesty nabírají na síle, ve společnosti vzrůstá napětí jako reakce na ohrožení, roztočená emoční centrifuga silných přesvědčení. Pravdivost přesvědčení se opírá o sdílené emoční prožívání. Hněv, beznaděj, lítost, úzkost, soucit; emocionální pojítka sounáležitosti.