NOZ: Luhovaný Vincent

NOZ: Luhovaný Vincent

Jak se v průběhu času měnila a vyvíjela vaše „vize“ – představa o festivalu a důvody pro jeho organizaci?

Naše základní představa o festivalu je jasná: snažíme se „užívat“ Luhačovice a vnášet sem současné živé umění. Zároveň vnímáme potenciál tohoto místa, které je samo o sobě velice atraktivní a jako stvořené pro prezentaci umění. Lázně jsou historicky spjaté s kulturou i tím, jakým způsobem byly postaveny i samotnou svou infrastrukturou. Místa pro prezentaci umění a kultury tu jsou – my do nich vnášíme obsah. Vincent je momentem, kdy město umělecky přetváříme – v rámci svého nejlepšího svědomí a vědomí – v místo, kde se dobře bavíme, což chceme sdílet.

A kam se to tedy posunulo?

To má každý z týmu jinak, takže to by ti museli říct všichni. Já mám na starost divadelní sekci a performance a jako nejzajímavější mi přijde oživování veřejného prostoru a otevírání festivalu široké veřejnosti. Poslední tři roky se výrazně tříbí identita a profilace festivalu, který už má nějakou historii, renomé i fanoušky a šíří se v obecnějším povědomí.

Vincenta navštěvuje (na rozdíl od jiných podobných festivalů) značně různorodé publikum  –  obyvatelé Luhačovic, přespolní návštěvníci, turisti a lázeňští hosté, stejně jako samotní účinkující, pořadatelé a jejich kamarádi  –  jak se liší jejich zpětná vazba?

Nejzajímavější jsou reakce místních obyvatel, kteří zápasili s totální skepsí. Nejsou zvyklí na koncerty pořádané přímo v Luhačovicích, na koncerty se tu jezdí do okolních měst. Důvěra v náš hudební tak byla na začátku program nulová. Letos se to ale změnilo a na nočních akcích převažovali místní obyvatelé. Lázeňští hosté oceňují venkovní program zdarma, přespolní pasanti ze Zlínského, ale i z jiných krajů, se těší také na přednášky a filmy.

Luhovaný Vincent má ve svém podtitulu napsáno multižánrový festival – co pro vás tato multižánrovost znamená?

Na co dbáme, jsou přesahy, hybridy a ne úplně zařaditelné umělecké formáty. Od začátku je multižánrovost daná tím, že je nás hodně organizátorů z různých oborů a snažíme se ze svých zaměření vytáhnout to nejzajímavější.

Jakým způsobem stavíte program?

Poslední dva roky máme jasně rozdělené sekce mezi „garanty“, kteří jsou otevření nápadům, ale zároveň mají poslední slovo. Na začátku nebyla práce tolik strukturovaná, program jsem dělala především já. Až později jsem se naučila více věci delegovat, což je samozřejmě efektivnější a všechny to mnohem více baví. Při tvorbě programu se tak více a více profesionalizujeme a dáváme věcem řád a strukturu.

Tento rok byl jistě jiný i kvůli dotaci z Visegrádského fondu. Zajímá mě, jakým způsobem ovlivnil tento grant obsah festivalu?

Bylo to trochu náročnější, protože Visegrádský fond nepodporuje udržitelnost projektu, ale podporuje spíše jednorázové akce, které jsou vidět. Chtěli jsme se potkat se zástupci organizací z jiných lázeňských měst působících v kultuře. Tento nápad vznikl spontánně, když nás pozvali na Pecha Kucha večer do Mariánských Lázní a Karlových Varů. Každé toto pozvání bylo skvělou příležitostí pro diskuzi, zjistili jsme, že máme spoustu společného, a přišlo nám jako dobrý nápad uspořádat konferenci u nás v Luhačovicích. Troufám si ale říct, že Visegrádský grant festival nijak obsahově neovlivnil. Letos by bez grantu nebyla konference, ale nebylo to tak, že nejdřív byly peníze a potom konference. Měli jsme nejdříve ideu a pak jsme na ni sehnali peníze.

Jakým způsobem festival dlouhodobě financujete?

Základním kamenem financování je vícezdrojovost, nespoléháme se na jeden zdroj; finance máme z veřejných rozpočtů, žádáme pravidelně město, kraj, letos poprvé disponujeme penězi od Ministerstva kultury. Každý rok se objeví nový zdroj, který nás nově zásadně podpoří. Rozpočet minulých ročníků se točil kolem sto dvaceti až sto padesáti tisíc. Hlavním zdrojem je ale dobrovolná, neúnavná práce lidí.

Organizace tohoto festivalu zároveň představuje velký přínos pro město a lázně. Díky Vincentovi se sem totiž vypraví i mladí návštěvníci, kteří by normálně zřejmě nepřijeli. V tom vidíme potenciál Luhačovic – a město i lázně si to naštěstí také postupně uvědomují.

Velmi nás podpořily Lázně Luhačovice, což je akciová společnost, která pečuje o lázeňský areál, a pak i město Luhačovice. K naší původní vizi také patřilo eliminovat rozdíl mezi městem a lázněmi, festival jsme chtěli organizovat tak, aby se lázeňští hosté potkávali s místními i pasanty. Nakonec jsme se ovšem rozhodli od této původní myšlenky trochu ustoupit a více se přimknout k lázním. Ale přesto se to vlastně docela daří.

Myslíš, že je to díky tomu, že Lázně jako akciová společnost jsou více schopné vnímat i dlouhodobý komerční potenciál, který jim spolupráce s vámi může přinést?

Vždycky je to o lidech a Luhačovice ostatně mají pět tisíc obyvatel, takže je to v podstatě vesnice a možná mají i nárok na trochu provinční myšlení. Nevyčítáme jim absenci rozlišovací schopnosti pro to, co děláme my. Zároveň i město nám v mnohém vychází vstříc a několik lidí nám tam od začátku fandí. Už když jsme začínali, věděli jsme, že to bude běh na dlouhou trať.

Jaká je vaše organizační struktura a jak probíhá spolupráce?

Velká část agendy probíhá on-line, jak už tomu dnes bývá. Často se také vídáme i v rámci jiných projektů; máme v týmu profesionální dramaturgy atd., takže spolupráce probíhá i v průběhu roku při organizaci dalších festivalů – ať už festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě nebo Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Já dělám na Divadelní Flóře v Olomouci s Vaškem Hruškou, dříve i v Divadle na cucky. Máme pražskou a olomouckou sekci týmu Vincenta, ale Česká republika je malá a mnozí se také rádi z ruchu měst vracíme odpočinout si (k maminkám) do Luhačovic.

Jak vnímáš sociální roli Luhovaného Vincenta? K této roli vlastně z vašeho popisu všechny aktivity směřují?

To je sporná otázka, já v Luhačovicích nežiju, stejně jako velká část našeho týmu, i když jsme rodáci. Nechci naši úlohu přeceňovat – je to čtyřdenní festival, který má efekt, ale že by nějak něco dlouhodobě znamenal nebo měnil… Co se festivalu daří, je změnit perspektivu a pohled na město a úplně jinak ho zažít – a to je důležité. Toto samozřejmě nevede k nějaké systémové změně, je to spíš jen takové osvěžení. Vytváříme nějaký zážitek, který ale určitě může mít také transformační a inspirativní funkci. Nepopiratelnou váhu má Vincent jako místo setkávání, a protože jde o komorní festival, formální hranice mezi lidmi se mnohem snáze stírají.

Zajímá mě, na co jste přišli v rámci letošní festivalové konference, jak bys ji shrnula, jak byla postavená a proč?

Pozvali jsme zástupce kulturních organizací z různých lázeňských měst. Někteří z nich vyvíjejí kontinuální celoroční činnost, někteří dělají festival, další pořádají akce jednou za týden. S českými a slovenskými organizacemi vznikly během konference konkrétní návrhy pro hlubší spolupráci a komunikaci. Velice příjemné a podnětné setkání bylo se zástupci Lázní Bohdaneč, Lázní Kyselka, Jablonce nad Nisou, ale také s představiteli Trenčianských Teplic či Budapešti. Pozvali jsme současně i organizátory pro nás inspirativních festivalů jako OSA nebo Artloop v Polsku. Jeho organizátoři zvládli za čtyři ročníky udělat velmi profesionální festival s výborným systémem financování, který stojí na úzkém napojení na městské instituce. Umí výborně pracovat se svou lokalitou. Vstupují do veřejného prostoru, okupují ho a minimálně po dobu trvání festivalu město mění.

Samotné diskuze měly tři témata: možnosti společného financování, možnosti dramaturgické spolupráce a třetím tématem byla vize budoucnosti lázeňských měst.

A už máte představu o dalším ročníku? Jak by měl Vincent pokračovat?

Cílem bude zachovat úroveň letošního ročníku, kterým jsme si posunuli laťku mnohem výš, například co do mezinárodní spolupráce. V Luhačovicích stále zbývá spousta míst, které si říkají o oživení, a v tom s námi naštěstí souhlasí i vedení lázní. Stáli bychom také o víc projektů „na míru“, které by reflektovaly náš specifický kontext. No a doufáme, že jezdit na Vincenta si účinkující umělci natolik oblíbí, že k nám budou bez nároku na honorář jezdit čerpat inspiraci a pojmou to jako rekreační pobyt obohacený o léčebné procedury. Exkluzivní lázeňská přidaná hodnota. Jak tomu bylo v historii.

„Nejenom okrajové zábavy“  ( NOZ ) představují situaci a postavení různých kulturních organizací. Vedle velkých institucí, kterým se Artyčok intenzivně kriticky věnuje, se pozornost přesouvá na místa, která spojuje rozdílnost jejich fungování, aktivit a financování.  NOZ  zkoumají role institucí v současnosti, přítomné anebo právě zas chybějící vize a důvody k fungování. Hledají změny nebo naopak stagnaci a důvody, které k ní vedou; stigmatizaci minulostí, stejně jako navazování na tradice a historii.

Autorský projekt Barbory Ševčíkové přiblíží například soukromé muzeum rádií, přehlídku grafického designu anebo nezávislou galerii. Nastíní situaci, v níž se nacházejí, způsoby jejich financování, stejně jako přístupy, jak lze o řízení organizace spjaté s kulturou přemýšlet. Vlastní výběr videí a fotografií je ponechán na jednotlivých oslovených a jejich zvážení, jak chtějí to, co dělají, představit.

Autor projektu / kurátor: Barbora Ševčíková 

Autor textů: Barbora Ševčíková

Foto: Luhovaný Vincent 2016

Koncept on-line prezentace, redakce textů a realizace: Lenka Střeláková

Překlad do angličtiny: Palo Fabuš

Publikováno: 5. 12. 2016