Vlna veliká, hora vysoká

Svoji lidskost si vždy uvědomím skrze pozorování přírody. Ona je totiž nositelkou hmoty, ve které se stávám jen nepatrným bodem. Zavřu-li oči, slyším šumění vody. Zvuk přichází a zase odchází. Otevřu-li oči, spatřím oceán. Známý pohyb vln se postupně přibližuje a zalévá mi mé nohy. Chvíli se cachtám a pozoruji, jak voda stoupá a zase odchází. Bere s sebou vše, co budu chtít. Nehnut stojím na břehu. Uvědomím si, že ten pohyb se nejvíce blíží metafoře života.
Zpočátku se zdá, že pohyb vln, tak jak jdou za sebou, vlna za vlnou, se ničím nemění. Člověk se lehce přesvědčí, že jde o stereotyp. Avšak poučený pozorovatel vidí různost a sílu vln. Každá je tak jiná, každá má svoji sílu. Jde jen o to, jakou vlnu si zvolíme. Ostatní jsou již vzpomínkou.

Rozhlédnu-li se, břeh se nenápadně proměňuje. Kolik vln se na něm vypořádá, kolik ho olízne? A jak zastavit nejlépe tekoucí písek? V záhybech výmolů zůstává slaná voda jako jizva z minulosti. Vyžírá, pálí, bolí, ale zároveň čistí, až se den za dnem stává menší a menší. Jenže, kam se ta voda ztrácí? A co když zmizí úplně?
Výstava s názvem Vlna veliká, hora vysoká je tak trochu slovní hříčkou a protikladem, se kterými Markéta Souhradová (1989) pracuje ve své instalaci. Fascinována přírodním materiálem, změnou měřítka a proměnou, která se odehrává v nepozorovatelném aktu, viděna až v průběhu času. Podobnou proměnu či proces lze najít i v pracích autorů Gabriela Orosca, Mattea Rubbyho či Mariele Neudecker. Souhradová však vytváří svoji imaginární krajinu, kterou si racionálně sestavila ze vzpomínek z dětství, z her, z cest a zážitků. Přestože autorčina instalace působí primárně vizuálně a svým způsobem poeticky, vidím v ní nepřímou hrozbu našeho globálního oteplování. Odpařování, efekt mrtvé vody, kdy se smísí slaná voda se sladkou, nedostatek podzemních vod či vysychání.
Proces, který tak trochu každý pozoruje z dálky, jakoby se nás ani netýkal.
Co když tohle už není experimentem, jaký využívá Souhradová při své práci smísením materiálů?
Co když je to stesk po nemožnosti zastavit procesy, které se rozběhly, aniž bychom o ně stáli?
Jak se tedy nejlépe postavit na vlnu, aby nás svezla?