Reportáže

Vlna veliká, hora vysoká

Svoji lidskost si vždy uvědomím skrze pozorování přírody. Ona je totiž nositelkou hmoty, ve které se stávám jen nepatrným bodem. Zavřu-li oči, slyším šumění vody. Zvuk přichází a zase odchází. Otevřu-li oči, spatřím oceán. Známý pohyb vln se postupně přibližuje a zalévá mi mé nohy. Chvíli se cachtám a pozoruji, jak voda stoupá a zase odchází. Bere s sebou vše, co budu chtít. Nehnut stojím na břehu. Uvědomím si, že ten pohyb se nejvíce blíží metafoře života.
Zpočátku se zdá, že pohyb vln, tak jak jdou za sebou, vlna za vlnou, se ničím nemění. Člověk se lehce přesvědčí, že jde o stereotyp. Avšak poučený pozorovatel vidí různost a sílu vln. Každá je tak jiná, každá má svoji sílu. Jde jen o to, jakou vlnu si zvolíme. Ostatní jsou již vzpomínkou.

Rozhlédnu-li se, břeh se nenápadně proměňuje. Kolik vln se na něm vypořádá, kolik ho olízne? A jak zastavit nejlépe tekoucí písek? V záhybech výmolů zůstává slaná voda jako jizva z minulosti. Vyžírá, pálí, bolí, ale zároveň čistí, až se den za dnem stává menší a menší. Jenže, kam se ta voda ztrácí? A co když zmizí úplně?
Výstava s názvem Vlna veliká, hora vysoká je tak trochu slovní hříčkou a protikladem, se kterými Markéta Souhradová (1989) pracuje ve své instalaci. Fascinována přírodním materiálem, změnou měřítka a proměnou, která se odehrává v nepozorovatelném aktu, viděna až v průběhu času. Podobnou proměnu či proces lze najít i v pracích autorů Gabriela Orosca, Mattea Rubbyho či Mariele Neudecker. Souhradová však vytváří svoji imaginární krajinu, kterou si racionálně sestavila ze vzpomínek z dětství, z her, z cest a zážitků. Přestože autorčina instalace působí primárně vizuálně a svým způsobem poeticky, vidím v ní nepřímou hrozbu našeho globálního oteplování. Odpařování, efekt mrtvé vody, kdy se smísí slaná voda se sladkou, nedostatek podzemních vod či vysychání.
Proces, který tak trochu každý pozoruje z dálky, jakoby se nás ani netýkal.
Co když tohle už není experimentem, jaký využívá Souhradová při své práci smísením materiálů?
Co když je to stesk po nemožnosti zastavit procesy, které se rozběhly, aniž bychom o ně stáli?
Jak se tedy nejlépe postavit na vlnu, aby nás svezla?

umělciMarkéta Souhradová
kurátorTereza Záchová
místoGalerie 35m2
tagy
účinkujícíMarkéta Souhradová, Tereza Záchová
kameraMilan Mazúr
zvukMilan Mazúr
střihMilan Mazúr
interviewMilan Mazúr
překladZuzana Frantíková
kategorieReportáže
publikováno12. 11. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Vlna veliká, hora vysoká
Andresson si hraje s rigidností jazyka akademického světa, který používá s nadsázkou a promítá s žoviálním přednesem plným sexuálního harašení a misogynních poznámek. Autorka nabourává naše hranice – tak jako nabourává hranice sexuálních podtextů a skrytých projevů ve způsobu komunikace maskulinního pop světa. Intuitivně řadí s určitou obscénností sobě podobné vizuální klíče, které jsou protikladem dvou světů.
Milujeme léto, ale děsí nás vyschlé řeky a vyhořelé lesy. Postkoloniální myšlení a ekologie nás nutí se zpytovat při cestách do exotických krajin ve vzdáleném klimatickém a geopolitickém kontextu. Toužíme po moři, nedokážeme se ale vyrovnat s utonulými vraky v době klimatického uprchlictví. A kde budou ledovce – co střeží jejich tenčící se ledová krusta?
Brood - Stranger’s Vial - Womb je “hra, jež zapomněla svoje vlastní pravidla” a “příběh bez konce”. Místo přehledné, lineární fantazie nabízí fantaskní prostor, který nahlížíme skrze několik vrstev materiální i mediální abstrakce. Ozvláštňuje předměty každodenní potřeby i (ne)lidské identity. Zve nás, abychom si všímali afektů lidství uprostřed klimatické krize, které lze zahlédnout jen periferním viděním, někde u hrany pozlaceného kovu. Jen pozor: strany budou převrácené.
Skrze umělecký jazyk nachází umělkyně možnosti, jak se zbavit strachu z budoucnosti a zkusit se nebát konat, a to dohromady v propojení s dalšími, i mimolidskými bytostmi. Jelikož pozdě je, ale stále jsme tu spolu a stále je co dělat pro to, aby nebylo ještě hůř.