Na dvorku ve vnitrobloku postává skupina lidí. Někteří se mezi sebou baví, jiní stojí o samotě a pomalu usrkávají červené a bílé víno z plastových kelímků. Další vcházejí do činžovního domu a zase z něj vycházejí v nepravidelných intervalech. Za vstupními dveřmi baráku je vchod do výstavního prostoru – takzvané galerie. Místnosti nejsou zařízené. Kromě návštěvníků zde nic není. Jen bílé zdi a šedivá podlaha. Všichni se znají, a tak si tykají. Občas někdo něco prohodí k ostatním. Nic závažného, pouze pokusy o navázaní komunikace. Na dvorku se objeví postarší muž, který svým chováním a zjevem neodpovídá zbytku skupinky. Přesto se dává do hovoru s několika členy společnosti. Ti ho trpělivě vyslechnou a následně odkáží na nedaleko postávající ženu s mužem. Jsou to provozovatelé galerie Gábina Kotíková a Dominik Lang. Muž je vyhledá a opakuje věty, které již před chvílí vyslovil. Gábina a Dominik ho vyslechnou a následně vyzvou muže, aby je následoval do výstavního prostoru. Muž jednotlivé místnosti nervózně proběhne, jako by něco hledal. Poté začne podrobně prozkoumávat celý prostor, což mu chvilku trvá. Jako poslední otevře dveře v pravém zadním rohu první místnosti. Za nimi je ukryt malý prostor se záchodem a zázemím výstavního prostoru. Muž do něho vstoupí a podrobně ohmatává všechny stěny. Následně se ještě jednou na něco zeptá. Dotázaní pouze zakroutí hlavou na znamení nesouhlasu. Muž chvilku otálí, neví, jestli má odejít. Nakonec se odhodlá a začne znovu mluvit. Postupně se obrací svou dikcí a gesty na celou společnost v galerii. Recituje nesrozumitelné věty a souvětí a poté pověsí na stěnu galerie potištěný papír formátu A4. Nakonec odchází.
