„Jsem budoucnost i minulost, skulina v čase a prostoru, jsem podstatou veškeré hmoty […] Nemůžeš mi uniknout, jsem poháněn silami, které tu jsou miliardakrát déle než ty, drahý..” říká prach ve videu Annetty Mony Chişy Tell me, dust, about your complicated matter. Nelidské materiály, jako třeba částice prachu, znesnadňují samotnou svoji povahou běžné chápání světa, či dokonce celého vesmíru. Prach je současně malý i veliký, všudypřítomný i prchavý, viditelný i nepolapitelný, konečný i neohraničený, prehistorický i okamžitý a lidský i kosmický.
Pochází jak z našich těl, tak z galaxií vzdálených bezpočet světelných let a střetává nás s měřítky, která, byť s nimi dennodenně interagujeme, jsou často cizí a vzdálená. Tato cizí dimenzionalita (mimo)lidské hmoty, její životnost a kreativita vstupuje také do práce Anetty Mony Chişy, která se jak ve svých samostatných projektech, tak ve společné tvorbě s umělkyní Lucií Tkáčovou, často pokouší spolupracovat a spekulovat s mimolidskými materiály a inspirovat se/nás jejich tvořivostí. I program Ateliéru hostujícího umělce [/umělkyně] na AVU, který v loňském roce Chişa vedla, se proto snažil vést produktivní dialog s hmotou a zkoumat její rozdílné historie a budoucnosti.
Při hlubším zaměření se na materialitu, její povahu či reaktivnost, se nám totiž ukazuje, že samotná hmota je aktivní – stejně jako my produkuje svět a mění jeho podobu. Její mimolidská kreativita, vytvářející planety, útesy nebo zrnka prachu, se ale organizuje v radikálně odlišných časech a rozměrech, než jsou ty lidské. Materiály tak na jednu stranu unikají možnostem našeho chápání, současně nám ovšem mohou říci mnohé o nás samotných, o našich vztazích s druhými a s okolím. Hmota totiž v sobě nese také stopy lidských aktivit, vsakuje, inhaluje, hromadí a šíří odpady společnosti a otáčí je proti živým i neživým obyvatelům planety. A právě prach svoji formou vystihuje tuto souběžnou vzdálenost i blízkost materiality, absorbuje i přenáší „naše” problémy a současně je také překračuje, aby se vydal vstříc jiným rozměrům.
Filozof Reza Negarestani píše, že „každá částice prachu s sebou nese jedinečný pohled na hmotu, pohyb, kolektivitu, interakci, afekt, diferenciaci, kompozici a nekonečnou temnotu – krystalizovanou databázi nebo zápletku připravenou (...) k tomu, aby byla vyprávěna.” Tyto jedinečné příběhy padají na Zem z vesmíru po tunách, pocházejí z našich technologií, zvířat, komínů, stromů nebo z nás samotných. Jejich rozmanitost tak zpochybňuje i lidmi budované hranice (například polovina částic prachu jen nad Severní Amerikou pochází z jiných z/Zemí), neboť v sobě nehierarchicky spojuje fragmenty téměř všech vesmírných entit, nezávisle na původu. Vybízí nás k vidění věcí (a lidí) pospolu. Vnímat jejich rozdílné příběhy, které jsou ale odjakživa propojené ve složitém spletenci materiálních vztahů.
I každý nádech nás tak spojuje s ostatními, každým dotekem (prachu) se dotýkáme sebe i druhých zároveň. Perspektivou prachu – nebo hmoty obecně – se také lidé ukazují jako součást mimolidských měřítek. Jeho produktivní a proměnná povaha odhaluje, že oddělenost člověka od přírody je čistě fiktivní a učí vidět nás samotné (a naše jednání) v šíři planetárních vztahů a jejich hluboké časovosti. (Umělecké) naslouchání materiálům vede k odbočkám v ryze lidských příbězích a může sloužit jako nekončící inspirace, přesahující hranice chápání nebo imaginace. Ukazuje totiž, že jako lidé jsme neustále „ve vztahu” s druhými. Jak píše Negarestani: „Dýchejte, jak zhluboka chcete, prach se stejně nikdy nevyčerpá”.
Jiří Sirůček
Video vzniklo při příležitosti pedagogického působení Anetty Mony Chişy v Ateliéru hostujícího umělce na AVU v letním semestru 2020/21.
