Diskuze

Noc venku: Bezdomovectví a veřejný prostor

bydlení veřejný prostor nerovnost k poslechu sociální vyloučení architektura

Bezdomovectví ve vztahu k veřejnému prostoru, Aleš Strnad, DiS. (Naděje) a Vojtěch Fidler
Architektura, veřejný prostor a bezdomovectví, Ing. arch. Karolína Kripnerová (Architekti bez hranic, FA ČVUT)
Bezdomovectví ve veřejném prostoru z pohledu pražských vyhlášek, Mgr. Martina Veverková (Charita ČR)

Architekti bez hranic je nezisková organizace, která sdružuje architekty a designéry se zájmem o veřejný prostor. Cílem organizace je iniciovat a spolupodílet se na projektech pro znevýhodněné lidi, kultivování veřejného prostoru a posilování mezilidských vztahů. Architekti bez hranic stojí mimo jiné za realizací Orientačního systému v podchodech pod Hlávkovým mostem nebo iniciativou Veřejné šatní skříně v Praze.

kurátorAlžběta Stodolová, Architekti bez hranic, Karolína Kripnerová
místoSkautský institut
tagy
bydleníveřejný prostornerovnostk poslechusociální vyloučeníarchitektura
účinkujícíMartina Veverková, Aleš Strnad, Karolína Kripnerová, Jakub Dutka
kameraGiulio Zannol
zvukGiulio Zannol
střihGiulio Zannol
kategorieDiskuze
publikováno6. 2. 2019
délka01:55:56
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Noc venku: Bezdomovectví a veřejný prostor
Lenka Glisníková, Tania Nikulina
Hořící vlasy se dost možná ve škále instantních vůní ještě nenabízejí. Vnášejí do čtení Lenčina a Tanina pokojíčkového environmentu kritické znepokojení. Právě tak jako práce s kamerou v podivně šmíráckém videu, v němž je vedle prolamování privátní zóny nejhlasitější emocí bezvýchodnost. Autorky se vzdaly přímé kontroly nad kamerovými záběry a svěřily ji vysavači, který se sám pohybuje prostorem a uklízí.
Mark Ther
Pavel Kneppo spoluzakládal nakladatelství DIVUS, ve kterém stále drží vlastnický podíl. Velká část jejich umělecké sbírky, vytvořená převážně z děl české a slovenské moderny, pochází z akvizic během rozprodávání uměleckých děl a sbírek zděděných v rámci restitucí v první polovině 90. let 20. století.
Ákos Moravánszky
Trvalá změna je jedinou konstantou v životě, tvrdí Hérakleitos, a dnešní realita jako by potvrdila jeho vizi světa neustálých změn. Architekti se proto snaží rozlišovat mezi tím, co se v jejich disciplíně jeví jako trvalé, a tím, co je pomíjivé a letmé. Můžeme ale mluvit o metamorfóze jako o „esenci“ architektury? Mohou nikdy nekončící cykly transformace zajistit obnovu architektury po opakujících se krizích?