architektura 198 výsledků

architektura

„Instalování výstav bude svěřováno umělcům. Vidím to jako druhou kolej vedle toho, že umělci učí."
Jiří Příhoda se v průběhu 90. let, kdy rovněž výrazně experimentoval s videoprojekcemi, zapsal především jako autor, který se jako první v českém prostředí začal vyjadřovat skrze sochařsko-architektonickou proměnu výstavního prostoru.
Trvalá změna je jedinou konstantou v životě, tvrdí Hérakleitos, a dnešní realita jako by potvrdila jeho vizi světa neustálých změn. Architekti se proto snaží rozlišovat mezi tím, co se v jejich disciplíně jeví jako trvalé, a tím, co je pomíjivé a letmé. Můžeme ale mluvit o metamorfóze jako o „esenci“ architektury? Mohou nikdy nekončící cykly transformace zajistit obnovu architektury po opakujících se krizích?
Klademe si otázku, co a jak stavět v CHKO? Jaké jsou možnosti pro přirozenou regulaci cestovního ruchu a zda je nastavení současné legislativy pro budoucí vývoj dostatečné, případně jaké změny by mohly přispět ke kvalitnímu uvažování nad architekturou a urbanizací na tomto území.
Barcelonské studio se ve svých projektech zaměřuje na hledání rovnováhy mezi syrovou estetikou materiálů, historií a vysokou energetickou účinností budov.
Švýcarský teoretik architektury Philip Ursprung spolu s loňskou laureátkou Pritzkerovy ceny Anne Lacaton diskutovali o formách svobody v architektuře a o vybraných projektech studia Lacaton & Vassal.
Dirk Somers založil v roce 2011 kancelář Bovenbouw Architectuur. Široký repertoár veřejných staveb, hravá estetika a důraz na trvalou udržitelnost řadí ateliér k těm nejvýraznějším mezi progresivními belgickými studii. Na přednášce představuje průřez tvorbou studia s důrazem na stavby pro vzdělávání a stavby pro recyklaci.
Ivan Kroupa je jedním z výrazných českých architektů a pedagogů současnosti. Vystudoval Fakultu architektury na ČVUT v Praze, na kterou navázal praxí v Londýně, Paříži a Barceloně.
Vjera Sleutel vystudovala architekturu na univerzitě KU Leuven. Spolupracuje s ateliérem POOT-architectuur v Antverpách a je součástí bruselského architektonicko-filozofického kolektivu BAVO.
Její výzkumy se týkají architektury psychiatrie a specificky redesignu nemocnic jako životného prostředí pro jejich dočasné obyvatele. Se zájmem o sociální a politické aspekty architektury se v praxi zaměřuje na angažování lidí a na konstrukci porozumění navrhování.
Ostravská osada Bedřiška je dlouhodobě řazena k tzv. sociálně vyloučeným lokalitám. Bedřiška ovšem zdaleka nesplňuje charakteristiku vyloučené lokality, jak si je mnozí z nás představují. Lidé zde žijí rádi, osadu považují za svůj domov a společnými silami se snaží starat jak o vlastní domy, tak o veřejný prostor.
Škála výstupů z tohoto výzkumu sahá od projektů ve veřejném prostoru a architektonických staveb po sochy a menší díla. V rámci této nevymezené oblasti vyvinula dvojice metodu, která tematizuje napětí mezi funkcí (architektura) a autonomií (obraz) stále přesvědčivějším způsobem a která se soustředí na základní otázku: Ve kterém bodě se každodenní zážitek z prostoru stává estetickým zážitkem?
Nejznámější je Benešův dlouhodobý cyklus fotografií z pražského metra, kde jsou námětem především architektonické detaily podzemky a kompozice světla, jeho průniky a „animace“ ve vyprázdněném prostoru.
6a architects zrealizovalo několik galerií současného umění v Londýně, ve svých návrzích se zabývají znovuvyužíváním již existujících prvků či toho, co je zrovna po ruce. Nejde jen o opětovné využívání starých budov nebo jejich materiálů, ale také o recyklaci příběhů, které podporují vznik nového autorského přístupu.
V ateliéru BC architects & studies jsou přesvědčeni, že pokud má architektura mít pozitivní vliv na společnost, musí se soustředit nejen na návrh její infrastruktury, ale i na přetváření procesu vzniku infrastruktury. Musí experimentovat s rolí, kterou hraje každý člen komunity v procesu stavby. Přesná definice profesionálního architekta je už nedostačující.
Kolektiv Rotor funguje v Bruselu již od roku 2005. Ve své činnosti kombinují praktické, výzkumné a kurátorské přístupy při vytváření kritických postojů k používání a znovuužívání materiálních zdrojů ve stavebním průmyslu a architektuře. Architektura je pro ně především objektem recyklace. Přistupují k ní v opačné fázi jejího procesu, totiž v momentu, kdy je určena k transformaci či demolici.
Strategie umění ve veřejném prostoru zahrnují pestrou škálu uměleckých postupů. Umění může demonstrovat ekologičtější a etičtější způsoby vzájemného chování. Poskytovat příležitosti pro kolektivní účast a sebevyjádření, historickou reflexi a komunitní dialog. Přispívat k našim sociálním, prostorovým a politickým topologiím tím, že navrhuje nové sociální modely, vylepšuje fyzickou infrastrukturu a zabývá se jejím designem. Může ale také legitimizovat ekonomické či politické zájmy, které nepřinášejí prospěch širší veřejnosti.
Umění struktur z nového cyklu Konstrukce představuje švýcarského statika a profesora strukturálního navrhování z univerzity ETH Curych Josepha Schwartze. Hovoří o svých projektech ve spolupráci s architektem Christianem Kerezem a dalšími.
Kafka se především vyjadřuje velkými instalacemi v krajině, v nichž v zásadě utilitární předmět uvádí do nových vztahů k přírodním dějům, zajímá ho ale i průzkum možností uzavřeného, architektonicky pevně determinovaného prostoru. Kategorie velkého formátu tedy v Kafkově díle znamená výzvu vypořádat se s prostorovou daností, dát jí nový smysl a řád.
Na základě vlastních projektů a zkušeností ateliér Wagon Landscaping ukazuje, jak může zahradnický přístup ve „všech měřítkách“ projektu pomoci promyslet možnou budoucnost města založenou na ekologickém a udržitelném rozměru. Český krajinářský ateliér Terra Florida zase přistupuje k projektům s respektem, individuálně, pokaždé s novou invencí a stojí za dobře odvedenou a kvalitní prací.
Mini-sympozium „Bauhaus a funkcionalismus“ zkoumá recepci a interpretaci vzniku a rozkvětu funkcionalismu v Československu v meziválečném období, kontakty s Bauhausem v Německu. Osoba předního teoretika modernistické avantgardy Karla Teigeho a jeho pedagogického působení na Bauhausu je exemplárním příkladem networku a vzájemných kontaktů.
Video Future Lovers je výsledkem úzké spolupráce se zahradními architekty kdy jejich práce, kterou vytvořili na základě požadavků, potřeb a tužeb svých zákazníků se prolíná se systematicky redukovanými rešeršemi současných společensko-politických manifestů.
Netradičním přístupem k práci s kontextem, materiály, ale i k recyklaci se vyznačuje vlámské studio ROTOR. Kancelář se zabývá výzkumem využívání odpadu či elementů ze staveb či demolic, ze kterých vyvíjejí nové materiály a prvky. V Bruselu také provozují obchod, kde prodávají artefakty ze staveb různého stáří, které se jim podaří získat a které by jinak skončily na skládce.
Dvě přednášky krajinářských architektů představují možné způsoby proměny zeleně ve městech. Tom Muller hovoří o klimaticky funkčním, udržitelném, realizovatelném a biodiverzitu podporujícím procesu, který je akceptovatelný veřejností. Štěpán Špoula představuje projekty a strategie zaměřené na řeku ve městě.
Lekce mezinárodně známého ukrajinského umělce Nikity Kadana na Akademii výtvarných umění byla uvedena a doprovozena debatou s rusistou a sémiotikem Tomášem Glancem. Kadan žije a tvoří v Kyjevě. Pracuje s různými médii, včetně instalace, sochařství, malby a koláže.
Květnová přednáška z cyklu Kra/jiná představila newyorskou krajinářskou architektku Michelle Delk z ateliéru Snøhetta a švýcarského krajinářského architekta Thomase Kisslinga z ateliéru VOGT Landscape Architects. Tématem byly inspirativní místa pro současný život, vazby mezi lidmi a jejich okolím a voda v krajině. 
Projekt Bellevue di Monaco se nachází v několika domech v centru Mnichova. Domy měly být původně zbourány za účelem postavení luxusních bytů, záměr města však zvrátila skupina aktivistů guerillovou rekonstrukcí jednoho z bytů. Následná migrační krize roku 2015 podnítila zformování oficiálního družstva, složeného z několika stovek místních obyvatel, které si domy pronajalo a přetvořilo je na multifunkční centrum.
Záminka i důvod napsání následujícího textu byl videozáznam stavu ateliéru po jeho smrti v roce 1995, který – již zapomenutý – jsem objevil při digitalizaci staré S-VHS kazety s různorodým materiálem z poloviny devadesátých let. Připadalo mi, že jsem našel poklad, a nemohl jsem dospat, abych ho někomu ukázal, abych ho ukázal všem.
Kvůli nedostatku obecních bytů, neexistenci případných sociálních bytů, nárůstu krátkodobých pronájmů či spekulací a mnoha dalším vlivům se bydlení stává nedostupným pro širokou skupinu obyvatel. Jaké jsou jiné formy bydlení než vlastnické a nájemní? A čím do tohoto procesu může přispět architekt?
Tom Balsley (SWA/Balsley) je renomovaný architekt s bohatou praxí působící v New Yorku. Po dobu více než 35 let proměňuje společenské a kulturní prostory v udržitelné a živoucí městské krajiny. Pouze v New Yorku dokončil více než 100 parků a náměstí.
Architektka a investigativní novinářka Alison Killing v přednášce představuje metodiku a výsledky výzkumu – mapování detenčních táborů pro Ujgury a další muslimské menšiny v Číně, za které byl její tým v roce 2021 oceněn Pulitzerovou cenou. Projekt odkryl detaily o masovém zadržování těchto skupin v tzv. „převýchovných“ táborech, které čínská vláda oficiálně popírá nebo bagatelizuje.
Jak a proč vzniklo sdružení 4AM Fórum pro architekturu a média a jakým způsobem o jeho vedení přemýšlejí jeho členové? Jak se od jeho vzniku změnily priority, jakým způsobem je možné podobné sdružení financovat a jak se jejich plány a směřování proměňují?
Co o Zemi víme a často dosud nevíme? Může ji někdo vlastnit? Je reálné, abychom Zemi proměnili v „krajinu bez hranic“ v „permanentní pomezí“? Jak v lidských, spíš než statistických systémech zachytit, porozumět, vyjádřit viditelné i nezřetelné symptomy proměn, kterými krajina prochází, včetně těch místních i těch globálních?
Diener se dlouhodobě zajímá o rekonstrukce památek a je členem několika nadací a komisí, které se tomuto tématu věnují. Mezi hlavní realizace studia Diener & Diener Architekten patří např. dokončení východního křídla Přírodovědného muzea v Berlíně nebo švýcarská ambasáda tamtéž.
Potkali se v zimě roku 2009 při studentských nepokojích, kdy prostory obsazené univerzitní budovy poskytly útočiště jak protestujícím studentům, tak lidem bez domova. Nutný dialog a vyjednávání, které mezi nocležníky a demonstranty vykrystalizovaly, vedly k jednoduchému objevu: Lidé bez domova a studenti mohou na svých cílech pracovat spolu.
Ateliér MSA se věnuje různým projektům, od návrhů veřejných prostor pro plánování rozvoje měst. V květnu 2017 získala kancelář Cenu Miese van der Rohe 2017 v kategorii „Začínající architekt“ za realizaci menšího domu na předměstí Bruselu se sociálními byty situovaného na pozemku, na němž se na první pohled nedalo nic postavit.
Mouton se zabývá navrhováním konstrukcí a zpracováváním stavebních projektů s důrazem na projekty architektonické. Filozofie této projekční kanceláře je taková, že konstrukci je třeba chápat jako součást architektury a stejně jako architektura musí mít svůj návrh. Kromě toho je konstrukce často neoddělitelnou součástí architektury a hraje hlavní roli ve vnímání celého návrhu. Cílem je vyvíjet pro každý projekt zvlášť silný konstrukční koncept a zároveň se podílet na výsledné podobě návrhu.
Vystavená díla pracují na formální rovině s prvky zmnožení, modulárnosti, seriálního řazení a současně se strategiemi citace a apropriace, zejména ve vztahu k architektonickým formám. Symbolicky spojujícím prvkem výstavy bude motiv stavebního obkladu, dlaždice, respektive keramické kachličky, který se shodně v tvorbě všech tří oslovených autorů/autorek opakovaně vyskytuje.
Putovní výstava Rituály osamocení, jejíž koncepce vznikla v době celosvětového lockdownu, zkoumá šíření falešných zpráv, převrácení tradičního vztahu mezi soukromým a veřejným prostorem, paradoxní rituály, jimiž jsou domovy osídlovány, způsoby, jakými jsou vizuální technologie domestikovány na nástroje sebeprezentace a spojení, hromadění, fetišizaci a vystavování předmětů v domácích interiérech; a krom toho i stavy osamocenosti, které vznikají v důsledku nucené izolace.
Ve své přednášce se Dubravka Sekulić zaměřuje nejenom na to co a proč potřebujeme změnit v architektonickém vzdělávání a v pokusu udělat tuto disciplínu více spravedlivou/rovnostářskou, ale i na to, jak může taková změna nastat.
At a moment of digital ubiquity, it may be easier to treat the data from digital platforms as primary in contemporary innovation and to believe that, if coated with sensors in an internet of things, the stiff, dumb world will suddenly become responsive and “smart.” But the heavy lumpy components of space are themselves information systems that don’t really need digital devices to make them dance.
Jakým způsobem podmínila fotografie, se svou schopností zpřítomnit umělecké dílo, chápání dějin umění a vizuální kultury a potažmo výuku a výzkum v oboru? Jak vynález fotografie proměnil naše vnímání uměleckých děl? Jaké jsou historické, teoretické, estetické, pedagogické a politické důsledky subjektivity fotografa? A v čem tedy s ohledem na tyto otázky spočívá Sudkova jedinečnost?
Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět tak k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění.
Kader Attia se zabývá koloniální a postkoloniální minulostí, citlivě odkrývá komplikované a „nevyvážené“ vztahy mezi západním a ne-západním světem a zkoumá jejich vzájemnou kulturní, politickou, společenskou a technologickou výměnu. Dlouhodobě se ve své tvorbě vrací k architektuře, zejména k prostředí, které architektura vytváří, společně s jejím prostorovým a politickým rozměrem.
Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu.
Město a divočina se zabývá tématem divočiny v rámci městského prostředí: kde ji najít, jaké nástroje využít k její tvorbě a jak ji zachovat. Martin Schmitz uvádí, že divočina může být neplánovaný, spontánní a překvapivý prvek městské krajiny. Přežití městského parku se zaměřuje na zelené veřejné prostory a jejich transformaci v důsledku pandemie covid-19. Hlavními tématy jsou udržitelnost historických tradic a zvyklostí v parcích, a zabývá se také hledáním divočiny ve městě.
Proces proměny brutalistních věžáků ze 70. a 80. let v centru Bruselu od známého vlámského studia 51N4E byl tématem přednášky Dietera Leyssena, architekta kanceláře, která byla založena Johanem Anrysem and Freekem Persynem v roce 1998. Několikrát byli nominováni na Ceny Mies van der Rohe, mimo jiné za revitalizaci náměstí v albánské Tiraně.
Dron integruje funkce prostředku určeného k ničení a vyhlazování urbánních společenství a vraždění ze vzduchu, s funkcemi průzkumného a rafinovaného nástroje, který dovedl oživit zájem o kontaminované a vyloučené zóny. Navíc ukazuje svůj potenciál jako prostředek pro budování obydlí, a prokázal své schopnosti při průzkumu pozemků a nemovitostí, neboť se užívá ke shromažďování dat a obrazů, které jsou vhodné pro účely trhu.
NU architectuuratelier se zaměřuje na experimentální architekturu, jejich cílem je přispět za použití odpovídajících materiálů a promyšleného využití prostoru ke zlepšení životního prostředí. Ve své tvorbě se mimo jiné věnují také krajinářství. Ateliér byl nominovaný na cenu Mies van der Rohe a Belgickou cenu za architekturu s projektem C-mine Expeditie. Jedná se o rekonstrukci starého důlního komplexu, který dnes slouží jako kulturní a zábavně-vzdělávací park.
Přednáška s názvem Let it pop se zaměřuje na prostory vytvářející různorodý život, ve kterém mohou praskat naše sociální bubliny. Vystupuje nizozemský architekt a spoluzakladatel ateliéru NL Architects Kamiel Klaasse s propagátorem architektury Adamem Gebrianem.
Severský thriller, zasazený do kulis nově vzniklého sídliště Suomi Hloubětín, analyzuje politický potenciál vizualizací v současné architektuře. Dílo, rozkročené mezi architektonickou kritikou a uměleckou fikcí, ironizujícím způsobem líčí příběh místa plného historických paradoxů.
V instalacích výstav klade důraz na jednoduchost, uměřenost a kompaktnost. Neváhají zařadit i výrazný element nebo znejišťující moment. Podstatné však pro ně zůstává, aby architektura exponáty nepřebíjela, ale aby byla jejich partnerem. Zároveň věří, že způsob instalace může přispět k interpretaci vystavených děl. Stejně tak je pro ně důležité, aby architektura výstavy vznikala ve vzájemném dialogu mezi všemi zúčastněnými aktéry a aktérkami.
Dokument se soustředí na vztah Stanislava Kolíbala k prostoru a formátu výstavy, jako specifické konstelace prostředí, objektů a jejich vzájemných vztahů. Snaží se najít východiska autorových originálních řešení, pocházejících jak z knižní grafiky a ilustrace, tak i z jeho studií scénografie. Stabilita a řád (a jejich narušení) jako Kolíbalovo ústřední téma se tak přenáší nejen do jeho vlastní tvorby, ale i do práce s instalací výstav, v níž byl v Čechách již od konce padesátých let průkopníkem a vzorem mnoha dalším umělcům i architektům.
Film zachycuje dům Čestmíra Sušky a Nadi Rawové, v němž se v červenci 1980 odehrálo jedno z prvních neoficiálních sympozií 80. let, na něž brzy navázala další (Netvořice 81, Mutějovice 83 ad.), a které vyústily v sérii Konfrontací (1984–1987), výstav nejmladší generace výtvarných umělců.
Dominik Lang se architekturou výstav zabývá dlouhodobě. Na rozdíl od dalších umělců a umělkyň se však jeho přístup liší v míře akcentování tvůrčí složky této profese. Výsledek totiž často osciluje mezi výstavní architekturou a autonomní instalací. Sám přiznává, že tuto hranici vědomě narušuje. I z toho důvodu spíše preferuje označení „autor výtvarného řešení výstavy“ nebo „autor prostorového řešení“. 
Na přednášce s názvem Toky myšlenek, toky hmot vystoupil maďarský historik architektury a pedagog Ákos Moravánszky, spolu s významným švýcarským architektem a teoretikem Andreem Deplazesem, spoluzakladatelem studia Bearth & Deplazes Architekten. Nastiňují proměnu idejí a forem v architektuře.
Video Milenina píseň pracuje s teoretickým pozadím současného feministického myšlení, konkrétně s odkazem kyberfeminismu, který formulovala počátkem devadesátých let ve své práci britská feministka a teoretička kyberkultury Sadie Plant. Kyberfeminismus přiznává moderním technologiím emancipační sílu, ale jen potud, dokud k ní budou mít přístup všichni lidé bez ohledu na jejich třídní postavení, náboženské přesvědčení, kulturní identifikaci, sexuální orientaci či gender.
Přednáška s názvem Lávky a mosty představuje nejnovější projekty progresivních a subtilních konstrukcí architektů a mostních inženýrů Petra Teje a Eugena Brühwilera.
V rámci 35. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého byli oceněni Oskar Helcel, Judita Levitnerová a No Fun Kolektiv. Porota při výběru laureátek a laureátů ocenila, že jejich práce prohlubují zkoumání současných forem sociální angažovanosti a aktivace, preindustriálních a postindustriálních tradic a kritických postojů k regenerativním postupům v lidmi vybudovaném prostředí.
Architektura znamená otevírání možností: potenciálu místa, skrytých příležitostí v určité situaci v daný okamžik, programových konfliktů. V tomto smyslu nejsou architektura a urbanismus protichůdné obory s různými výsledky, ale obdobní prostředníci s různým měřítkem a na různém stupni složitosti s tím samým cílem, dát prostor životu.
Spíše než o výstavu jde o autorský environment – architekturu uvnitř architektury. Vize tohoto řešení vychází z motivu ostrova, proměnlivé krajiny, litosférických desek i příběhu samotného mlýnského areálu. Základní ideový rámec vytváří prostor pro kolektivní a individuální multižánrovou uměleckou a kurátorskou tvorbu.
Galerie VI PER je zaměřena na architekturu v nejširším slova smyslu a její vazby a průsečíky k současnému umění, urbanismu, designu, médiím, technologiím, politickým, právním, sociálním, ekonomickým či ekologickým kontextům.
Impulzem k výstavě „Prompted“ se stala společná fascinace tří umělců a kurátora ambivalentním prostorem, jejž otevírají aurální díla. Vybrané umělecké projekty se zakládají na dialogu mezi autorským hlasem, který dodává rámec uměleckému prožitku, a spontánně nahranými obrazy a zvuky okolí.
Jürg Conzett je švýcarský stavební inženýr známý převážně navrhováním mostů a lávek. Po studiích na ETH Zurich a práci pro architekta Petera Zumthora spoluzaložil v roce 1998 kancelář stavebního inženýrství Conzett, Bronzini, Gartmann AG. Jejich nejznámější realizací je série tří lávek pro pěší nacházející se na stezce Veia Traversina na Viamale ve Švýcarsku. Ačkoli mnoho Conzettových děl je ve Švýcarsku, navrhl řadu mostů i v zahraničí.
Gideon Boie je architekt a filosof. Je zakladatelem kolektivu BAVO a přednáší etiku a teorii architektury na Fakultě architektury KU Leuven v Bruselu. Jeho práce se zaměřuje na politickou dimenzi umění a architektury.
Zakladatelé ateliéru An Fonteyne, Jitse van den Berg a Philippe Viérin se zajímají o tradice architektury, o potenciál vycházející z důvěrně známého a obyčejného prostředí a z možností, které se objevují při přenášení těchto myšlenek skrze výstavbu a využití materiálu. Procházka myšlenkami, skicami, projekty a stavbami ukáže na důvěrný vztah architektů k literatuře, vizuálnímu umění a k politice.
Studio se zaměřuje na krajinářskou architekturu, urbanismus a územní plánování s důrazem na ekologickou udržitelnost, místní kontext a mezioborovou spolupráci.
Přednáška ukazuje, že krajinná architektura není jen o výsadbě zeleně, ale může být klíčem k nově vznikající identitě v čase klimatických i společenských proměn. V prostředí, které hledá rovnováhu mezi růstem a udržitelností, se ze zelených ploch stává nástroj změny. 
Co dnes znamená umění ve veřejném prostoru? Jaké ideje dnešní společnost požaduje a jaké naopak potřebuje? Jaká je u nás tradice nakládání s veřejným prostorem?
Zodpovědnost k zahradě.
Zodpovědnost správce.
Zodpovědnost k sudetským náhrobkům a k sochám ze stadionu.
Zodpovědnost k lidem a místům.