Předmluva

Rozhlas je pro Romana Štětinu hlavním zájmem a inspirací už od počátků jeho tvorby. Ve svých audiovizuálních dílech vynáší na světlo mizející zvukové technologie i skryté umění rozhlasových profesionálů. Zajímá ho, co předchází našemu setkání s vysílaným zvukem – co se nachází „předmluvou“. Z původního objektu zkoumání a umělecké tvorby se rozhlas stal také jeho druhým uměleckým prostředkem, pro který vytvořil několik pořadů. Znovu se k tématu rozhlasového vysílání vrací v aktuálním díle – v audiovizuální inscenaci Předmluva, vytvořené pro taneční sál Colloredo-Mansfeldského paláce. Instalace z fyzických objektů, textilních vzorků a zvukové nahrávky odkazuje různými způsoby k některým fyzickým aspektům rozhlasového vysílání. Jednu část instalace tvoří experimentální skladba pro mužský a ženský hlas/dech, zaměřená na genezi zvuku v lidském těle, tedy na okamžik, kdy se dech mění v hlas (okamžik „před-mluvou“).
Zvuková instalace je zasazena do architektonických kulis, připomínajících scénografii rozhlasového vysílání. Architektura a segmenty odhlučňovacích studiových systémů odkazují na autonomní „rozhlasovou dimenzi“ nahrávacích studií, která je odtržena od přirozených fyzikálních vztahů ke svému bezprostřednímu okolí. V této dimenzi vznikají bližší vztahy s prostorem, vymezeným šířením rozhlasového signálu – tedy s místy a s lidmi, napojenými na tento prostor svými rádiovými přijímači. V navazujícím dějství příběhu pak autor společně s oděvní návrhářkou Miou Jadrnou představuje pozoruhodný design textilií zakrývajících reproduktory historických rozhlasových přijímačů, do nichž se z pohledu posluchače rozhlasové vysílání „obléká“.
Tyto textilie jsou velmi různorodé, ale přitom mají svůj specifický charakter, který svědčí o funkčním designu: jsou pevné, ale zároveň propustné, mají určitou estetickou kvalitu, založenou na zvláštním charakteru jejich vzorů, obvykle obsahujících určitou nepravidelnost. Významnou inspirací pro Štětinovu aktuální výstavu byl starořecký literární útvar zvaný centon, tedy báseň druhotně sešitá (nebo utkaná) z jednotlivých veršů klasických autorů, nejčastěji Homéra a Vergilia. Vznik literárního centonu poukazuje na shodný základ slov text a textil, jímž je latinské sloveso texere – tkát, splétat. Podobně jako starověcí básníci, také Roman Štětina umně splétá motivy, texty, zvuky i předměty vypůjčené z různých kontextů do složitých struktur podobných tkaným textiliím. Ty pak v jeho videích a instalacích nabývají nové významy a tvary.
Splétání již existujících prvků do nového metajazyka umožňuje chápat centony, a podobně i Štětinovo dílo, jako „textilní text“ nebo také „text na druhou“. Roman Štětina (*1986) je multimediálním umělcem a pedagogem na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 2015 dokončil studium na AVU, v rámci studia absolvoval dva roky na frankfurtské Städelschule u Judith Hopf a Douglase Gordona. Patří k nejmladším držitelům Ceny Jindřicha Chalupeckého (Ztracený případ/Lost Case, video, 2014); jeho tvorba byla zastoupena mimo jiné na výstavě Manifesta 11 v Curychu (kurátor Christian Jankowski, 2016).

Jitka Hlaváčková