textil 44 výsledků

textil

Nejen, že jsme s těly (sloupy, figurami, černými tvory) konfrontování jako s vnějškem, který se nabízí naší smyslové zkušenosti. Jak u Kryštofa, tak u Anetty a Aleksandry je zároveň v jejich objektech přítomný nárok na to, abychom se s „jejich“ těly seznámili zevnitř. To je už trochu komplikovanější představa a je to zároveň moment, v němž se jejich práce snad nejlépe potkávají a zároveň docela zásadně rozchází.
Rozhodli jsme se, že okna budou rozdělovat vnitřek galerie tak, aby pro každého a každou z nás vznikly úplně jiné prostory, které ale nakonec tvoří jeden jediný. Hudba, kterou jsme společně vytvořili, také integruje prostor, odráží naše individuality, pluralitu a oslavuje naši rozmanitost.
Teprve porozuměním a upevňováním našich vzájemných vazeb a vztahů s okolím můžeme dosáhnout určité změny ve společnosti, která bude mít v důsledku vliv na zlepšení afektivních mikropolitik. Osobní je politické.
Instalace Smazat hranice času je příkladem eklektického míchání významů a symbolů, stejně jako aktualizování tradičních technik a praxí. Lyrická abstrakce Evy Brodské, citace nebo parafráze lidových zvyků Lucie Králíkové, smysl pro detail i celek a roztřepené konce Dany Balážové, jakož i bytostné propojení s krajinou Petra Švolby spolu mluví jednou řečí.
Výstava Cena Jindřicha Chalupeckého 2024 se po třech letech vrátila do Moravské galerie v Brně. Poprvé se zde letos představili pouze tři laureátky a laureáti, vybraní mezinárodní porotou dle nových pravidel, namísto dřívějších pěti. Současně s touto změnou zrušila CJCh také věkový limit 35 let.
Cílem projektu Artlist:Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců.
Práce Jana Bražiny vychází ze sochařské tvorby a jeho často využívaným materiálem je textilie, která pro něj symbolizuje domácí klid a zázemí. 
Sympozium představuje místně jedinečnou textilní techniku Art Protis. Produkce tapiserií touto technikou vznikla v 60. letech minulého století a po své „zlaté éře“ zažila již několik propadů jak kvalitativních, tak ideologických. Původně je Art Protis spjatý s ovčí vlnou, která je v současnosti diskutovaným materiálem, nese s sebou ale i témata textilního a vlnařského průmyslu, lokálního chovu vlnařských plemen ovcí a řemeslného či uměleckého zpracování.
V rámci 35. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého byli oceněni Oskar Helcel, Judita Levitnerová a No Fun Kolektiv. Porota při výběru laureátek a laureátů ocenila, že jejich práce prohlubují zkoumání současných forem sociální angažovanosti a aktivace, preindustriálních a postindustriálních tradic a kritických postojů k regenerativním postupům v lidmi vybudovaném prostředí.
Dočasná autonomní zóna. Lol. Ale i tak… Napodobením gest objektů a věcí, které již v prostoru galerie jsou, zpomalením, zastavením, ustrnutím, usednutím, spočinutím, těmito úkony se můžeme vyndat z trajektorií, na kterých jsme se ráno ocitli, na chvíli se zbavit toho, čím jsme se již stali, abychom se mohli ztratit v přemýšlení o tom, čím bychom mohli být.
Pozoruhodná je například environmentální rovina husitského smýšlení. Podobně jako současné generace totiž žili i Husité tváří v tvář vidině blížící se nebo již probíhající dramatické přeměny světa (potažmo jeho konce tak, jak je v danou dobu znám). Díky tomu s sebou jejich radikálně revoluční agenda nesla i výrazný rozměr něčeho, co by se dnes dalo označit populárním výrazem nerůst.
Pro výstavu v táborské galerii Okraje se Veronika Čechmánková inspirovala šatníkem své babičky Heleny. Její vzpomínky z dětství na toto prostředí i na její profesi švadleny zpracovala v mnohovrstevnatou instalaci.
Retrospektiva Poesie tisku je první obsáhlá výstava, která představí dílo švýcarské umělkyně Silvie Billeter včetně význačného cyklu Hledat Petrkov (1992–2010). Autorčiny grafiky budou představeny v dialogu s tvorbou jejích souputníků*ic z okruhu vyučujících i studentstva AVU i UMPRUM.
Sarah Dubná se s tématy agrese a vzteku vypořádává jak v průběhu malířského, tak tatérského tvůrčího procesu. Pro své obrazy využívá množství podkladů. Plátno, nalezené i použité textilie, štuky, omítky a zdi, do nichž někdy jemně, jindy agresivně, s hněvem a s razancí vstupuje. Bodá, škrábe, perforuje, drápe, trhá je na kusy, a poté zase seřazuje, skládá, sešívá, uklidňuje a vytváří nový vnitřní řád.
Na výstavě nazvané Domů představuje Petra Janda novou site-spefic instalaci propojující téma mateřství, lidské i mimolidské tělesnosti a cestování mezi listím, pupeny a hvězdami.
Myšlenkový leitmotiv výstavy je tedy cosi nepřirozené, co vzniklo spíše z konfliktu, roztržením, jehož dozvukem je tudíž trauma. O jaký druh traumatu však jde? Jak je příznačné, Zdena Kolečková komunikuje takto vzniklou bolest jemně, alegoricky a několika vrstevnatě. Navádí diváka k takovému typu čtení, kdy jej podráždí (znejistí) a poté tak trochu uchlácholí, že to přece až zase tak zlé není, aby ve třetí vrstvě přitlačila na pilu podprahové beznaděje.
Instalace je něčím mezi hrou, uměleckým výstupem a terapeutickou zkušeností. Lze ji nezúčastněně projít, v klidu si v ní odpočinout a zkrátka si ji užít, nebo se na moment ztotožnit s jedním z aktérů lesního požáru, který se snaží najít východisko z naprosto neznámé krizové situace. Cílem této hry ale není zvítězit nad ostatními hráči-jenom společnými silami je totiž možné znovu vybudovat říši, která právě zanikla.
Výstava upozorňuje na umělecké zpracovaní rámů, soklů nebo i vitrín. Právě nyní můžeme hovořit o určité romantizující renesanci používání výrazných principů napomáhajících autorovi vtáhnout diváka do světa uvnitř rámu podobně jako magické portály teleportující do jiné dimenze. Pro některé umělce proces tvorby nekončí blindrámem, sochou umístěnou na univerzální sokl a objektem uzavřeným do sterilní unifikované vitríny jako pod skleněný zvon.
Hořící vlasy se dost možná ve škále instantních vůní ještě nenabízejí. Vnášejí do čtení Lenčina a Tanina pokojíčkového environmentu kritické znepokojení. Právě tak jako práce s kamerou v podivně šmíráckém videu, v němž je vedle prolamování privátní zóny nejhlasitější emocí bezvýchodnost. Autorky se vzdaly přímé kontroly nad kamerovými záběry a svěřily ji vysavači, který se sám pohybuje prostorem a uklízí.
Objekty představují kovové konstrukce rozmanitých tvarů vypletené přízemi, které autorky ručně odbarvovaly různými druhy čaje. 
Využívají přitom způsoby tkaní nebo drhání, což jsou mimochodem techniky, jež má většina z nás v povědomí především jako polozapomenuté řemeslné praktiky. Toto jejich zaměření odpovídá zvýšenému zájmu současných umělkyň a umělců o materiály a technologie jako je textil, keramika nebo sklo, jež byly dlouho stranou zájmu. Julia a Barbora se každopádně zabývají textilem bez zjevné retro nostalgie, k níž by mohla svádět.