Profily

Galerie Pavilon

Prostor Pavilon vznikl v roce 2008 z iniciativy studentů AVU, Jana Pfeiffera a Pavla Sterce. Své jméno získal podle Vinohradského pavilonu, kde se v roce 2007, v jednom z prázdných obchodů společně s Alešem Čermákem odehrávaly první výstavní aktivity těchto umělců. V současnosti se Pavilon nachází na malostranském dvorku poblíž Karlova mostu. Místo původně sloužilo jako konírna a později jako kůlna. „Malý prostor se nám zdál příhodným opakem k velké školní galerii GAVU, chtěli jsme vytvořit místo kde si budou moci studenti (nejen z AVU) vyzkoušet spolupráci s kurátory.“ Říká Sterec s Pfeifferem. Pavilon se tedy stal externím prostorem AVU pod kterou je veden. Díky malému prostoru se využíval především k samostatným výstavám, během tří let proběhlo dvacet čtyři měsíčních výstav, v široké škále médií a témat. Na vedení Pavilonu se začal od roku 2011 podílet Tomáš Vaňek. Došlo k proměně koncepce programu, od února 2011 v Pavilonu probíhají tzv. Situace – série jednovečerních událostí, během kterých jednotliví autoři nebo umělecké skupiny či teoretici a kurátoři přestavují krátké konstelace, gesta, jež se mohou pohybovat kdekoli v linii site specific instalace až performance. Situace nenesou názvy, ale pouze čísla, součástí každé Situace je její dokumentace na stránkách Pavilonu. Způsob jakým se Situace archivuje je na autorech a volí k tomu různé prostředky. Archivováním vzniká současně databáze různých strategií a přístupů k nastavenému programu. Situace nejsou datově ani časové limitovány, mohou se odehrávat v různých intervalech. Délka trvání programu Situace je také otevřena.

místoGalerie Pavilon
tagy
účinkujícíJan Pfeiifer
kameraRadim Labuda
zvukRadim Labuda
střihRadim Labuda
interviewRadim Labuda
překladAdéla Dörnerová
playlistyProfily galerií a institucí
kategorieProfily
publikováno11. 7. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Galerie Pavilon
Prvotním impulzem výstav Šedá cihla byla snaha o splacení dluhu autorům, kteří nemohli před rokem 1989 svobodně vystavovat nebo příslušeli k polooficiální scéně. Záhy se se ale výstava pokusila transformovat do reprezentativní přehlídky aktuálního umění.
Zajímavé pozadí této akce si žádá širší vysvětlení, které má kořeny o deset let dříve.
Film zachycuje dům Čestmíra Sušky a Nadi Rawové, v němž se v červenci 1980 odehrálo jedno z prvních neoficiálních sympozií 80. let, na něž brzy navázala další (Netvořice 81, Mutějovice 83 ad.), a které vyústily v sérii Konfrontací (1984–1987), výstav nejmladší generace výtvarných umělců.
Jak konkrétně probíhá výběr a hodnocení umělkyň a umělců v rámci uměleckých ocenění a popřípadě také hodnocení a oceňování na půdě vysokých uměleckých škol, v rámci výstavních a dalších projektů? Jakou má tento výběr a hodnocení relevanci či „objektivitu“? To jsou dlouhodobě diskutované otázky, které zaznívají snad ještě intenzivněji v posledních letech, kdy se v Česku i v zahraničí dynamicky proměňuje klima okolo tradičních modelů udílení uměleckých cen a obecně se stále častěji diskutují otázky forem a etiky spolupráce, péče, podpory, udržitelnosti ad.
Pokud bychom chtěli charakterizovat kurátorskou činnost Serranové v posledních několika letech, ekologický obrat by byl i zde padnoucím pojmem: v roce 2016 dohlédla na realizaci celé řady projektů spojených s tímto tématem, když měla ve své gesci dramaturgii ročníku Fotograf Festivalu s názvem Cultura / Natura a v roce 2018 měla na starost organizaci a kurátorování uměleckého a vodního festivalu Akvapark, propojujícím nepostradatelný živel s performativním uměním.