0:29:03
Francouzský sociolog Pierre Bourdieu napsal knihu Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole. Demonstroval v ní, kromě jiného, chování silových, mocenských anebo formálních okruhů, do nichž se soustřeďují jednotliví tvůrci (v jeho studii zejména literáti). V případě Bourdieuho knihy se jedná o prostředí Francie, ba ještě úžeji, Paříže. Za kotevní východisko zde slouží rozbor spisovatelského díla Citová výchova od Gustava Flauberta, podle které se pomyslné elipsy uměleckých enkláv vzájemně míjejí, protínají nebo překrývají jedna druhou, čímž nakonec koexistují.
Zvláště posledně jmenovaný moment se jeví pozoruhodný a inspirativní. Avšak podobné schéma je nanejvýš polemické a náchylné k porušení, protože umělec, jako univerzální činný subjekt, je mnohonásobný a proměnlivý. Nicméně kolektivní psyché je navyklá rozdělovat umění na jeho jednotlivé disciplíny, k nimž přiřazuje autory a vytváří si kvalitativní hierarchie. To představuje známý tradiční model, jehož protipólem je vzájemná propustnost a ovlivnění. Aniž by se to nahlas vyslovilo, může se „elipsa“ (oblast) vizuálního umění zčásti stát místem, na němž dominují, kromě tradičně vnímaných forem, způsoby kreativního užití, které podle stejné percepce patří do oblasti poezie a literatury, divadla, hudby nebo humanitních věd. V tu chvíli se činnost psaní transformuje z latentní do ústřední roviny a vzniklý „píšící umělec“ je relevantním převisem na pomyslném sociálním těle výtvarného umění. Píše, hnán nejrůznějšími důvody: grafomanie čili ryzá obsese a rozkoš z textu, sklon k barvitému opisu skutečnosti do příběhů a fabulací, intelektuální analýza vyvřelá ze způsobu vizuálního myšlení či režisérské chápání umělecké role, které především vyžaduje prvotní scénář. Pokus o náhled na individuálně „píšící“ v předem připravené skupinové formaci je základním motivem pro uspořádání organizované akce.
Prostor etc. galerie se na jeden měsíc stane jevištěm organického dění, v němž se budou v určený čas střídat, míjet i protínat čili koexistovat generačně i umělecky reversibilní autoři a autorky. Jejich základní výrazovou spojnicí je potřeba vyprávět, touha hovořit textem, momentální nezbytnost psaného projevu, ale i zhola instrumentální zužitkování jazyka v divadelní nebo hudební podobě. Hmotným důkazem takového výčtu nejrůznějších aspektů psaní jsou knihy, publikace a svébytné předmětné nosiče, které jako jediné artefakty budou vystaveny ve výlohách galerie po celou dobu konání sympozia. Literární činnost oslovených umělců svými možnostmi, formální mechanikou i obsahovým určením dalece přesahuje limity tohoto textu. Tudíž případné komplexní zhodnocení spočívá v dobrodružství jednotlivých výstupů a časově orámovaných inscenací. V těch se nám snad naskytne možnost uvidět každého umělce v jiné struktuře, v jiném literárním poli.
Radim Langer
