Házení žabek je zvuková instalace Yumiko Ono, kterou tvoří reproduktory, z nichž každý z nich opakovaně přehrává zvuk „skákajícího“ oblázku dopadajícího na vodní hladinu. To vyvolává dojem, že se zvuk pohybuje po místnosti a vyzývá tak návštěvníky k zamyšlení se nad prostorovostí, vzdáleností a ustavičném plynutí času.
Repetice je v dílech Ono častým motivem, tato instalace ovšem navozuje konkrétnější obrazy meditace, duševního cvičení a zabývá se konceptem dosažení prázdnoty, nekonečna či “absolutní nicoty” (無). Tato myšlenka se zobrazuje ve zpěvech Sutry v (Zen) Buddhismu a jejím metafyzickým vyjádřením je vzorec „já = nic = Nekonečno“ *. Propojení zvuků vody s tichem se v japonské kultuře vyskytuje často, například v japonských písčitých zahradách, symbolizuje řeky a hory a objevuje se také ve slavné básni ve formě haiku básníka Bašó o zvuku vody, který vytvořila žába skokem do starého rybníka. Je tedy snadné nahlížet na zvuky vody linoucí se prostorem instalace Žabek jako na něco, co neodmyslitelně patří k japonské tradici.
Pomocí sugestivních zvuků oblázků skákajících po hladině, které evokují atmosféru tichého rozjímání o samotě či každodenních dětských her, sjednocují Žabky hloubavost s hravostí. Propojení těchto prvků vytváří dynamické napětí mezi vážností a zároveň pociťovanou radostí, které se v jakémsi dialektickém vztahu vzájemně doplňují a přecházejí jeden v druhý.
* Franck, Frederick, ed. The Buddha Eye: An Anthology of the Kyoto School and Its Contemporaries. World Wisdom, Inc, 2004.
