Kdysi dávno byli věci jasné, nebo alespoň si to tak představujeme. Příroda byla tam venku, mohli jsme do ní promítat své naděje i obavy a ona garantovala samozřejmou rovnováhu, ať již ve formě harmonického soužití množství druhů, nebo neúprosného koloběhu zrození a smrti. Postupně byla tato příroda prostoupena a podrobena osvícenskou racionalitou na intelektuální úrovni, ale i reálně průmyslem a kolonializací. To co zbylo, bylo vyčerpáno až na molekulární úroveň skrze komplementární procesy zpeněžení přírody a naturalizace peněz. Dokonce i řada současných filosofů tvrdí, že návrat k přírodě není možný, ať již ve formě přírodních podmínek naší planety nebo přirozenosti nás samotných. Ocitli jsme se tedy ve světě bez přírody? Může a mělo by nám umění pomoci obnovit naše chápání přírody? Tyto otázky nás mohou vést k problému materialismu, před kterým dnes stojí otázka po dosažení neantropocentrického (materiálního) bytí, nebo snad k návratu k dialektické dvojici kultury a přírody, lidí a světa.
