antropocén 29 výsledků

antropocén

Ropné skály byly magnetem pro umělce, kteří podnikali namáhavou cestu, aby se stali svědky hrdinství ropných dělníků v jejich boji s živly při těžbě kaspického „černého zlata“. Přednáška se zabývá zobrazením Ropných skal v socialistickém umění jako výjimkou z obecné neviditelnosti ropného průmyslu v moderní literatuře a umění. Jak si můžeme vysvětlit prominenci obrazů ropných vrtů v sovětském ázerbájdžánském umění a co nám to říká o ropné imaginaci socialistického antropocénu?
Skupina Pastvina se věnuje výzkumu pastevectví v České republice a jejím okolí a chce propojit východoevropské pastevectvo.
Jsme dostatečně aktivní tváří v tvář rozsahu současných planetárních a environmentálních problémů? Kam směřujeme ve svých myšlenkách a činech? Jak můžeme změnit své návyky, abychom chránili naše (životní) prostředí?
Rozestavěný úsek D11 přes Trutnovsko a Žacléřský výběžek, který navleče kousek východočeského pohraničí, zapomenutou závorku mezi KRNAPem a CHKO Broumovsko, do iluzorního růžence spojujícího Paříž a Moskvu, není o nic kontroverznější než další z osmi nyní rozestavěných dálničních tahů v Česku. Předkládané rekviem za krajinu budiž čteno ad exemplum.
Archetypální symbolismus ročního období chceme vnímat v prizmatu možností existenciálního, senzuálního i tělesného prožitku přírody v době klimatické krize. Nezvýrazňuje dekadence podzimu v době nutné bilance evropských hodnot další vrstvu? Není přirozené zesílení vjemu gravitace a organického rozkladu připomínkou stárnutí naší civilizace a naší smrtelnosti?
Mnohost oborů a směrů, kterými Tomáš Uhnák svou pozornost cílí, klame. Ve skutečnosti totiž můžeme vysledovat průniky a svého druhu „specializaci“, která spočívá v „expertním generalismu“, jak to sám pojmenoval. Tedy ve snaze po cíleném a vědomém zobecňování a propojování různých oblastí zájmů. S tím je pak spojené neustálé vyjednávání uspořádání různých režimů měnění světa.
Letní seminář Potulné univerzity přírody je každoročně organizován spolkem Pilgirm. Po letech strávených v různých venkovských oblastech se v srpnu 2024 uskutečnila tato týdenní akce v Praze na Toulcově dvoře a nesla název „Od antropocénu k symbiocénu aneb cesty k civilizaci, která podporuje život“. Část přednáškového programu byla zdokumentována a publikujeme ji společně s širším představením aktivit spolku Pilgrim.
Sympozium reaguje na současnou kulturní a politickou situaci, vzestup nacionalistické politiky, populismu, euroskepticismu a protiimigračních postojů, z perspektivy současného umění a teorie. Tuto tendenci lze pozorovat nejen lokálně, ale i v celé Evropě. Důraz je položen na interdisciplinární výměnu názorů diskutovaných ve skupině historiků umění, sociologů, filozofů a teoretiků umění.
Projekt Nely Britaňákové Aleuronové zrno představuje neurčité prostředí utvářené těly, hlínou, textilem v němž se stírá druhová identita. Ve zpomaleném světě přežívají zbytky života i zárodky nových forem nesoucí stopy úzkosti, transformace i pomalého zániku.
Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět tak k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění.
Jussi Parikka je spisovatel a teoretik médií, který vyučuje technologickou kulturu a estetiku na Winchesterské škole umění (University of Southampton). Pohybuje se zejména na poli současné kulturní teorie, filozofie, současného umění, kyberkultury a digitální kultury. Zásadní je jeho přínos v oblasti materiality médií, které analyzuje z pohledu filozofie nového materialismu. Věnuje se tak vztahu mezi přírodou a technologiemi za použití pojmu medianatures, jež je zjevným odkazem na nature cultures Donny Haraway.
Jak je patrné, téma životního prostředí a ekologie v umění se s čím dál větší intenzitou stává vědomě politickým rozhodnutím, které ovlivňuje to, jaké umění tvoříme, jak jej vyučujeme, jak o něm mluvíme či jak jej prezentujeme. Umělecká tvorba se prolíná s kulturním provozem, ten zase s aktivismem a naopak, čím dál více je akcentován kontext, použitý materiál i finanční zdroje.
Co o Zemi víme a často dosud nevíme? Může ji někdo vlastnit? Je reálné, abychom Zemi proměnili v „krajinu bez hranic“ v „permanentní pomezí“? Jak v lidských, spíš než statistických systémech zachytit, porozumět, vyjádřit viditelné i nezřetelné symptomy proměn, kterými krajina prochází, včetně těch místních i těch globálních?
Vojtěchovský dlouhodobě polemizuje s tím, kam nás a naši planetu mohou dovést vynálezy (dosaďme si cokoliv: stroje, technologie, vědu, západní tradici poznání…), které používáme bez hlubšího přemýšlení o důsledcích, jež způsobují. Sdílí potřebu neustálé revize prostředků, které používáme k poznávání světa, přemýšlí o našich schopnostech koordinovat mezioborovou výchovu a o hlavních úkolech současného umění.
Volavka je film o parku Stromovka, ale nejen o něm. Možná je spíš záznamem o nás, lidech. O tom, jaké aktivity v místech městských parků provozujeme - a neexplicitně tím ukazuje, nakolik jsme vzájemně formováni: lidé parkem a park lidmi.
Jakou úlohu parkům v dnešní společnosti a v našem každodenním bytí dáváme?