Reportáže

Nikdo neví, co se tady stalo

Další výstava v cyklu kresby v Altánu Klamovka je Markéty Hlinovské, která absolvovala v roce 2008 pražskou Akademii výtvarných umění v Ateliéru grafiky I u Jiřího Lindovského. Pro její tvorbu je typické zaujetí přepisem reálného světa do obsahových zkratek a zjednodušených výrazových forem.
V současné tvorbě Hlinovské nalezneme také existencionální otázky. Jak nás ovlivňuje naše okolí? Jak se rozlišuje ve výsledku to, co chceme s tím, co a kdo nás ovlivňuje? Toto autorka symbolicky výtvarně ztvárňuje na prolínání zvířecího světa do lidského pomocí personifikovaných zvířat. V poslední době se její dílo posouvá z obecné roviny do osobní. Tím pádem se jedná o velmi intimní zpověď autorky. Ale i tak se její vyjadřovací formy nesou v rovině fragmentů předmětného světa. A to je to, co Markéta Hlinovská mistrně ovládá. Jako příklad uvádím její výstavu Přihořívá v cyklu Start Up v Galerii u Zlatého prstenu v Praze v roce 2010 nebo prezentaci Podzemí v Galerii Vernon v Praze v roce 2009. Zde pracovala s technikou šablon, které jsou typické pro street art. Přenesením této grafické techniky do galerijního prostředí – tedy zvenku dovnitř autorka poukazuje na další obsahové roviny její tvorby. Šablona jako nástroj, kterým si můžeme obrazově zpředmětnit věci, které postrádáme, nebo po kterých toužíme.
Na přípravě výstavy do Altánu Klamovka se podílel i Nikola Čulík v souvislosti s projektem Action Galleries, který dlouhodobě zkoumá hranice profese kurátora a umělce. Čulíkova spolupráce spočívala ve svobodném komentáři nad mou kurátorskou prací, tak i nad samotným zhodnocením díla Markéty Hlinovské.

Lenka Sýkorová

umělciMarkéta Hlinovská
kurátorLenka Sýkorová
místoAltán Klamovka
tagy
účinkujícíMarkéta Hlinovská
kameraNikola Brabcová
zvukNikola Brabcová
střihNikola Brabcová
interviewNikola Brabcová
kategorieReportáže
publikováno5. 7. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Nikdo neví, co se tady stalo
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
Důležitým zprostředkovatelem informací o nových produktech se na začátku šedesátých let stala televize. Ve vysílání bylo třeba zřetelně oddělit reklamy od běžného programu. Eduard Hofman v roce 1964 nakreslil a režíroval krátký film Trio. Jeden charakter z tohoto snímku se o tři roky později objevil v televizním vysílání, aby střežil hranici mezi reklamním blokem a ostatními programy. Původně se mu říkalo Pumprlík, ale televizní diváci mu brzy dali jméno Pan Vajíčko.