NOZ: 4AM Fórum pro architekturu a média

Co to je 4AM Fórum pro architekturu a média – proč jste s ním začali?

Šárka Svobodová:  Na začátek je třeba říct, že my jsme pouze dva členové z vícečlenné skupiny, kterou jsme založili v roce 2010. Iniciátorkami byly na začátku Barbora Šedivá, Petra Hlaváčková a já. Působily jsme spolu v Domě umění města Brna a chyběl nám prostor, kde by se prezentovala architektura a současné umění tak, jak jsme si to představovaly. Chtěly jsme přemýšlet o  architektuře a vystavovat ji jinak než prezentováním projektů a jednotlivých autorů. Takový prostor jsme chtěly vytvořit, proto jsme také začaly uvažovat o sdružení jako o fóru – aby to bylo místo, kde se mohou setkávat různé profese a promýšlet spolu různá témata. Začínaly jsme tři a pak se přidávali další členové. Jejich počet časem různě kolísá mezi osmi až patnácti lidmi.

Jaká témata vám chyběla a co jste chtěly představit?

Šárka Svobodová:  Jakým způsobem se dá o architektuře přemýšlet v současnosti a jak se vyjadřovat k tomu, co se děje ve městě i společnosti. Chtěly jsme otevírat diskuzi a vyjadřovat se k aktuálním otázkám, i politickým.

Proč děláte výstavy architektury a kdo je vaše cílová skupina? Jakým způsobem přistupujete k výstavám architektury a jaká je, podle Vás, role toho, co děláte?

Šárka Svobodová:  Když jsme se začaly bavit o tom, co bychom chtěly dělat, zjistily jsme, že Nadace české architektury vypisuje konkurz na provozovatele Galerie architektury. Náš cíl nebyl primárně dělat výstavy o architektuře. Chtěly jsme vytvořit platformu pro spolupráci. Když se vyskytla možnost prostoru, kde bychom své plány mohly realizovat, tak jsme se přihlásily a vyhrály jsme.

V tu chvíli jsme měli výstavní prostor, náš tým se rozšířil o lidi z různých oborů a zkoušeli jsme formát výstavy. Vedle toho jsme pořádali diskuze, přednášky, filmové projekce, workshopy, v galerii jsme měli i knihovnu, kde byly publikace a časopisy, které se věnovaly architektuře, hudbě, umění a dalším tématům. Naší cílovou skupinou byli a jsou lidé přemýšlející o současné architektuře a umění stejně jako my.

Ve výstavách jsme se snažili představovat vybraná témata jiným způsobem. Například výstava „Kompaktní město“ ukazovala podoby města a vztahy města k územnímu rozvoji. Kurátoři (Petra Hlaváčková, Jakub Kopec a Szymon Rozwalka) se snažili představovaný moment, princip kompaktního města, simulovat přímo v galerijním prostoru. Kompaktní město se staví už v zastavěném – stejně tak fungovala i samotná výstava. První zásah byl od kurátorů, kteří vestavěli dovnitř galerie černý box fungující v průběhu celé výstavy jako přednášková místnost. Oslovili jsme architekty a umělce a každý z nich musel v průběhu jednoho týdne reagovat na instalaci a prostor. Jednotliví účastníci tak rozdílně reagovali sami na sebe a zahušťovali výstavu, což doprovázely odborné přednášky a prezentace.

Druhým příkladem by mohla být výstava kurátorky Petry Hlaváčkové „Zabij svého Fuchse“ s podtitulem „Psychoanalýza současné brněnské architektury“, která kriticky zkoumala vzory a zdroje inspirace místní architektonické scény střední generace. Ta završila náš rozchod s Nadací české architektury. Způsob, jakým celý prostor fungoval, vnímala Nadace problematicky. Z tiché instituce, kde se vystavují půdorysy a modely a jednou za čas se odehraje vernisáž, jsme vytvořili otevřené místo. Prostupovali jsme přímo na ulici, pořádali řadu workshopů a akcí, které zasahovaly do veřejného prostoru. Galerie sice byla situována na široké pěší zóně v centru města, ale nacházela se v patře a vstupovalo se do ní po poměrně dlouhém schodišti, což spoustu návštěvníků může odradit. Toto jsme brali jako výzvu. Pracovali jsme s vizuální podobou schodiště i fasády domu a pořádali jsme projekty, na které procházející lidé vyloženě museli na ulici narazit.

Nadace české architektury s námi rozvázala smlouvu po dvou letech se zdůvodněním, že naše projekty nejsou dostatečně o architektuře. S tímto zdůvodněním jsme se rozhodně neztotožnili. Změnili jsme působiště a své diváky jsme si udrželi.

Jaká je tedy role Fóra pro architekturu a média v současné době?

Šárka Svobodová:  S otevřením kulturního prostoru Praha na podzim loňského roku jsme se posunuli trochu více do provozu kulturního a kavárenského, ale role zůstává stejná. To, co děláme, vychází z přesvědčení, že architektura je víc než jen projektování. Architektura a urbanismus s sebou nesou další obsahy a zasahují do rozvoje města. Věnujeme se tak řadě momentů s tímto spojených, například architektuře a její památkové ochraně, díváme se na to, jakým způsobem se současná společnost k architektuře staví. Chceme ponoukat architektonickou obec k diskuzi, protože architekt je odborník, který by měl svůj názor prezentovat odborné i širší veřejnosti.

Kdo je vaše publikum? Jak se vám daří oslovovat širší publikum nejen třeba studenty architektury?

Šárka Svobodová:  Naše publikum je různorodé, jsou v něm samozřejmě i architekti, ale ti, kteří uvažují velmi podobně jako my. Není to ovšem jen nejmladší generace. My se snažíme zvát pro nás inspirativní osobnosti, které jsou většinou i o generaci či více starší. Díky tomu, že je nás ve sdružení více a každý jsme z jiné profese, tak i naše publikum se různí. Lidé, kteří k nám například přijdou na koncert, dostanou pozvánku na diskuzi k současné politické situaci v Řecku. Ti, kteří dorazí na sociálně-politickou přednášku, tam dostanou pozvánku na workshop „Move the City“, což je akce, která propojuje architekturu, město a tanec. Počítáme a pracujeme s tím, že samo naše publikum přesáhne rámec svého zájmu a začne přemýšlet v širším kontextu.

Jak je vás ve fóru více – je to spíš výhoda nebo nevýhoda? Máte třeba společné stanovy nebo nějakou dohodu, co a jak budete plánovat?

Šárka Svobodová:  Podoba spolupráce se mění v čase. Zpočátku jsme měli velkou motivaci dělat spoustu projektů společně. Postupně jsme se specializovali, každý máme určitý okruh témat, která nás zajímají a věnujeme se jim v podstatě vedle sebe, s tím ale, že dochází ke křížení. Když někdo pracuje na tématu, které zajímá i jiného člena sdružení, tak spolupracujeme. Naše osazenstvo se občas mění, stále máme chuť přijímat nové lidi, protože pro nás samotné je to zajímavé.

Kdo Fórum formálně vede? Někdo z vás se přeci musí podepisovat například pod granty?

Šárka Svobodová:  Iniciátorky jsme byly tři, my jsme pořád nějakým způsobem „dynamikou“ 4AM, ale od začátku jsme se snažily nemít vedoucího. Všichni členové mají rovnocenná práva, co se týče obsahu. Ale je pravda, že administrativa a organizační věci zůstávají často na nás třech a jsme to my, kdo dělá rozhodnutí.

Jaroslav Sedlák:  Když někdo vymyslí projekt, tak si ho vede sám. Vedle toho diskutujeme témata, která nás zajímají. Buď hledáme jedno společné téma, nebo si každý zvolí projekt, kterému se chce věnovat. Prostor, který provozujeme, nám umožňuje si svobodně zvát přednášet lidi, co nás zajímají, nebo kapely, které jedou kolem.

Fungujete už několik let, změnil se nějak váš úhel pohledu? Jak se proměnila celková vize vašeho působení?

Jaroslav Sedlák : Můžeme mluvit jen za část 4AM a jen za projekty, které jsme realizovali my dva a ty se týkají architektury a urbanismu.

Myslím, že dnes už si projekty umíme lépe vybírat. Volíme si témata a okruhy, které nás skutečně zajímají. Dříve to bylo tak, že jsme byli nadšení pro vícero projektů, dneska už jsme schopní věci i redukovat a korigovat.

Šárka Svobodová:  Celé 4AM je i o tom, abychom úhel pohledu sami zkoumali. Byla a je to platforma pro experiment. Ve fóru máme možnost vyzkoušet si množství věcí a tvořit si názor. V nějakém tématu jsme si chtěli udělat jasno, tak jsme se mu začali věnovat. Ale souhlasím s Jarkem, dnes si některé věci lépe vybíráme. Pokud mám mluvit konkrétně, věnuji se teď dvěma tématům. Sleduji to, jakým způsobem se město chová k architektuře, která vznikla za minulého režimu. Společně s Jarkem realizujeme projekt, který se jmenuje  Konsonance moderny  a je reflexí toho, co se aktuálně ve městě děje s poválečným architektonickým odkazem. Otvíráme třeba veřejnou diskuzi k demolicím architektonicky cenných domů – teď je to například smuteční síň v Brně-Židenicích. Byla postavena v sedmdesátých letech 20. století podle návrhu architekta Ivana Rullera a hrozí jí zbourání. Hledáme přesahy, co architektura pro společnost znamená – například budovy postavené v minulém režimu pro současnost.

Druhá linie, která mě zajímá, je rozvoj města a diskuze s představiteli města. Zkoušíme jim nabídnout jiný pohled a jiná možná řešení.

Jaroslav Sedlák:  Já jsem architekt, tak mám reflexi zase jinou. Dům vnímám jako finální produkt dlouhodobé spolupráce. Není to samozřejmě jen investor a architekt, ale je tam spousta profesí včetně odborů města, které do toho vstupují. Takže se ten dům během toho procesu proměňuje a dochází k vyjasňování si věcí. To, co na konci vznikne, je tedy dlouhodobá věc. Spousta lidí totiž nevidí, co za tímto procesem všechno stojí.

Jakým způsobem má podle Vás smysl psát o architektuře?

Šárka Svobodová:  To je věc, kterou zjišťujeme v rámci našich odborných zaměření. Snažíme se propojovat vědecký výzkum s tématy, kterým se věnujeme ve 4AM a je to věc, kterou já osobně teď hledám. Jako teoretičce architektury mi vyhovuje spolupráce s jiným oborem. Ať už jde o spolupráci s architektem, umělcem nebo filmařem. Mohu zmínit konkrétně spolupráci s Martinem Hrubým, který točil krátký film o zmíněné smuteční síni. Je dobré bavit se s člověkem, který se na architekturu dívá jiným způsobem, a společně pak hledat fungující momenty. Ke smuteční síni jsme dělali řadu komentovaných procházek a najednou pětiminutový film může zafungovat vedle textů, nebo i samostatně velmi dobře.

Jaké jsou aspekty pohledu, které hledáte? Například, když spolupracuješ s filmařem, tak si taky musíš stanovit důležitost některých věcí, je to tedy podobné jako u strukturování textu. Nebo je to tak, že se potkáte, začnete se o tom bavit a začnete točit?

Jaroslav Sedlák:  To je právě výhoda spolupráce s Martinem Hrubým, který věci vidí, stejně, jako je vidíme my. A spoustu pohledů a kvalit si umí sám pro sebe zaznamenat.

Šárka Svobodová:  Nebo naopak Jarek je schopný ho z pozice architekta upozornit na různé momenty, já ho pak z pohledu člověka, který zná celou kauzu a její vývoj, upozorním na další podle mě podstatné věci. Najednou to dá dohromady kompletní obraz, ze kterého i nepoučený divák může pochopit, v jakém stavu ve skutečnosti dům je, ukáže mu to i kontext místa, kde dům stojí a podobně.

Takže se odkláníte od textu a hledáte jiné možnosti?

Jaroslav Sedlák:  To ani ne, to byl jeden příklad. V principu je text velice důležitý, protože rozkrývá celý kontext stavby. A do spousty staveb se člověk normálně nedostane. To znamená, že díky textu se člověk dozví, že tam byly použity speciální technologie a že ten dům má svůj koncept užívání a z toho vychází tvarová figura domu. Což si člověk, který kolem domu prochází, není schopen hned uvědomit. Z tohoto důvodu je text zásadní, zabraňuje spoustě rozhodnutí dům odsoudit, nechat zaniknout a zničit.

Na vašich stránkách jsem si všimla, že tam máte uvedené grantové podpory. Fungujete jen z grantů, nebo jak své aktivity financujete?

Šárka Svobodová:  My jsme původně fungovali v naprosté většině z grantů a díky tomu, že jsem na scéně nějakou dobu, tak se podpora postupně zvětšuje. Takže největší díl je teď z ministerstva kultury a díky tomu, že došlo ke změně politické situace v Brně, tak jsme dostali i celoroční grant od města, který je smysluplný. Pravidelně také dostáváme velmi malý grant z Nadace české architektury.

Mě to zajímá spíše z principu, jestli je v tom, co děláte, možný i jiný způsob financování.

Šárka Svobodová:  Zkoušeli jsme oslovovat sponzory a povedlo se to ve velice málo případech. Jedním z nich byla prezentace v Československém pavilonu na Bienále architektury v Benátkách, kde byla naše členka, Barbora Šedivá, spolukurátorkou. Naše projekty byly na výstavu vybrané, takže díky velké prezentaci jsme sponzory našli, ale jinak to v podstatě nelze.

Proč myslíte, že to není možné?

Šárka Svobodová:  Nepodařilo se nám najít takového člověka, jehož by zajímal formát a obsah, který děláme. Architektonické prezentace často sponzorují softwarové nebo stavební firmy, v našem případě je to pro ně ale nezajímavé.

Kvůli kulturnímu prostoru Praha jsme nyní založili s.r.o. a doufáme, že kavárna začne vydělávat alespoň sama na sebe a my nebudeme mít finanční zátěž tohoto prostoru. To znamená, že nájem a energie by se ideálně zaplatily z provozu kavárny a více peněz zbude čistě na obsah a realizaci projektů.

Spolupracujete s obdobnými organizacemi?

Šárka Svobodová:  Kromě Slovenska, kde máme díky Barboře Šedivé řadu stálých partnerů, dlouhodobě spolupracujeme s Fórem experimentální architektury ve Vídni a Janem Taborem. V rámci zemí Visegrádu intenzivně spolupracujeme s Centrem současné architektury KÉK v Budapešti. Úzkou vazbu máme na organizace na východě např. v Moldávii a v Gruzii. Petra Hlaváčková zase ve svých projektech úzce spolupracuje s francouzskými partnery. Hledáme si organizace, které jsou nám svým zaměřením podobné, a zajímají nás témata, na nichž pracují.

Kam chcete, aby aktivity 4AM do budoucna směřovaly?

Šárka Svobodová:  Měli bychom si udržet schopnost kriticky přemýšlet o tématech dotýkajících se jak architektury a umění, tak i společensko-politické situace kolem nás, a v souvislosti s tím i aktivně jednat. Ráda bych, abychom dokázali společně nadále tvůrčím způsobem spolupracovat a aby naše aktivity zajímaly ostatní natolik, že se naplní naše představa platformy a budou k nám přicházet nejen diváci, ale i noví členové sdružení.

Jaroslav Sedlák:  Souhlasím, to zní optimisticky.

„Nejenom okrajové zábavy“  ( NOZ ) představují situaci a postavení různých kulturních organizací. Vedle velkých institucí, kterým se Artyčok intenzivně kriticky věnuje, se pozornost přesouvá na místa, která spojuje rozdílnost jejich fungování, aktivit a financování.  NOZ  zkoumají role institucí v současnosti, přítomné anebo právě zas chybějící vize a důvody k fungování. Hledají změny nebo naopak stagnaci a důvody, které k ní vedou; stigmatizaci minulostí, stejně jako navazování na tradice a historii.

Autorský projekt Barbory Ševčíkové přiblíží například soukromé muzeum rádií, přehlídku grafického designu anebo nezávislou galerii. Nastíní situaci, v níž se nacházejí, způsoby jejich financování, stejně jako přístupy, jak lze o řízení organizace spjaté s kulturou přemýšlet. Vlastní výběr videí a fotografií je ponechán na jednotlivých oslovených a jejich zvážení, jak chtějí to, co dělají, představit.

Autor projektu / kurátor: Barbora Ševčíková

Autor textů: Barbora Ševčíková

Koncept on-line prezentace, redakce textů a realizace: Lenka Střeláková

Překlad do angličtiny: Palo Fabuš