Reportáže

Pouliční událost

Výstava Pouliční událost není syntetickým výstavním celkem, který by se vyznačoval jednotným konceptem. Autoři jakoby dodrželi „dvojakost“ výstavního prostoru a každý si zpracoval „svou“ stěnu zvlášť.  Adéla Taűbelová vytapetovala stěnu digitálně vytvořenými ilustrativními kresbami, na nichž ženské postavy provádí akci, kterou zároveň v připojeném výroku popírají. Kresby se v řadách pod sebou několikrát opakují a instalace tak připomíná plakátové reklamní plochy. Naproti tomu Michal Cáb technikou přestříkané šablony zobrazil hru Tetris, známou především z 80. a 90. let, jednotlivé kostičky však pootočil, takže na sebe nepasují a kupí se na sobě v neuspořádané hromadě.
I přes volnost výstavního konceptu můžeme v obou dílech najít souvislosti. V případě kreseb je sice dodrženo pravidelné vizuální řazení, avšak výpovědní logika výroku a zobrazeného aktu jsou v rozporu, který je navíc akcentován sériovým zmnožením. V případě Tetrisu je narušena logika řazení kostiček a tím i význam celé hry, která se stává nehratelnou a její prvky nepoužitelnými jednotlivinami. U obou děl jsme tak konfrontováni s důsledky jakési nesrovnalosti či chyby v systému, která nám však sama o sobě zůstává skryta.

Matěj Smrkovský

umělciMichal Cáb, Adéla Taűbelová
kurátorMatěj Smrkovský
místogalerie Vzájemnost
tagy
účinkujícíMichal Cáb, Adéla Taűbelová
kameraJanek Rous
zvukJanek Rous
střihJanek Rous
interviewJanek Rous
překladAdéla Dörnerová
kategorieReportáže
publikováno28. 6. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Pouliční událost
Sarah Dubná se s tématy agrese a vzteku vypořádává jak v průběhu malířského, tak tatérského tvůrčího procesu. Pro své obrazy využívá množství podkladů. Plátno, nalezené i použité textilie, štuky, omítky a zdi, do nichž někdy jemně, jindy agresivně, s hněvem a s razancí vstupuje. Bodá, škrábe, perforuje, drápe, trhá je na kusy, a poté zase seřazuje, skládá, sešívá, uklidňuje a vytváří nový vnitřní řád.
Markéta Adamcová se na výstavě zabývá tématy smrtelnosti, generačního traumatu a tělesné zranitelnosti. Její práce zdůrazňuje důležitost porozumění historii a rodinným konstelacím jakožto klíčovým faktorům pro pochopení našeho současného stavu a chování.
Důležitým zprostředkovatelem informací o nových produktech se na začátku šedesátých let stala televize. Ve vysílání bylo třeba zřetelně oddělit reklamy od běžného programu. Eduard Hofman v roce 1964 nakreslil a režíroval krátký film Trio. Jeden charakter z tohoto snímku se o tři roky později objevil v televizním vysílání, aby střežil hranici mezi reklamním blokem a ostatními programy. Původně se mu říkalo Pumprlík, ale televizní diváci mu brzy dali jméno Pan Vajíčko.