Architektura štěstí

1.
Lounge chair Charlese a Ray Eamesových je klasikou moderního designu. Vznikla v roce 1956 a její repliku si můžeme dodnes vybrat v katalogu společnosti Vitra. Replika je sice o něco větší než originál, ale to proto, že jsme za šest desetiletí všichni vyrostli.

2.
Bestseller Architektura štěstí britského spisovatele Alaina de Botton vyšel v roce 2006 a česky o čtyři roky později. Je to okouzlující kniha. Botton nás v ní vede k citlivějšímu vnímání architektury a věcí, jimiž se obklopujeme. Láskyplný a v lecčems smířlivý tón, s nímž pohlíží na zmatek, který nastal, když jsme se přestali shodovat na jednom kánonu krásy, překračuje poukazem na Ruskinovo tvrzení, že se máme soustředit na to, jak k nám věci promlouvají. Zdůrazňuje, že podoba domů a věcí vychází z hodnot, ke kterým nás jejich tvůrci chtějí upoutat, že utváříme vlastní okolí s ohledem na hodnoty, k nimž se chceme vztáhnout. Dokládá vliv, jež na nás předměty mají (nebo jaký od nich očekáváme) a úlohu antropomorfních, metaforických a evokativním významů, jež se utvářejí a mění spolu s každým detailem.

„…stejně jako změna jednoho slova změní význam celé básně, tak i náš dojem z určitého domu se může změnit, když se rovné překlady z pískovce vymění za zakřivené cihlové překlady.“
– Alain de Bottom

3.
Markéta Othová vyfotografovala Lounge chair přibližně tak, jak se to dělá nejčastěji. To je v souladu s jejími jinými fotografiemi z posledních let, v nichž také vycházela ze zvyklostí fotografické dokumentace, svého druhu „nabízení věcí lidskému pohledu“. Když se na kompletní sestavu klubovky s otomanem smíme podívat z úhlu a odstupu, jaký zvolila, vidíme celek i jeho skladebné části, a dokážeme si představit, co prožívá člověk, který do křesla usedl (nebo ulehl?). Tato představa je ze všech představ nejbližší přímé tělesné zkušenosti. Vedle fotografie křesla je ve výlohách Galerie Ferdinanda Baumanna dále vystavena antropomorfní abstrakce, na níž oblouk bílých bodů připomene šňůru perel na hrudi ženy (vlastně již druhého nepřítomného těla), dvě fotografická květinová zátiší, jejichž rorschachovská symetrie je přinejmenším stejně významná jako báně růžových květů v prosté váze, a další dvě, velmi pregnantní abstraktní kompozice.

4.
Štastní ovšem mohou být také ti, jejichž pohled sklouzne z fotografií na rámy výloh, kamenný obklad stěn a pak začne bloumat pasáží domu Ferdinanda Baumanna. Pod barevnými nánosy bannerů, kterými k nám (poněkud zoufale) promlouvají obchodníci, a prachem usazeným na skleněných stropních tvárnicích, promluvou dnešního majitele, zahlédneme starší návrh hodnot, na kterém se kdysi shodli moderní architekt a objednavatel.

„Stavíme ze stejného důvodu, jako píšeme: abychom zachovali záznam o tom, na čem nám záleží.“
– Alain de Bottom

Jiří Ptáček