Proluka v rohu historického kolínského náměstí čekala na zastavění již zřejmě od počátku 50. let, doby demolice zdejšího Dělnického domu. Představitelé města zamýšleli na tomto místě vybudovat kulturní zařízení, projekt byl však zpracován až po polovině 60. let. Tehdy již odezněla vlna socialistického realismu v architektuře a československá scéna byla nakloněna diskusi o začlenění novostaveb bez historických reminiscencí do kontextu místa, struktury města, do stávající zástavby.
Autor kolínského kulturního domu Radim Dejmal (1927-1993) se spolupracovníky (J. Ontl, B. Heinová. J. Kunovská) podle svého vyjádření zkoumali ve studii z let 1967-68 především "nalezení správných proporcí, siluety i výrazu nové stavby, navazující bezprostředně na krásnou neorenesanční hmotu a fasády staré radnice." Výzvou byla také svažitost pozemku. Od hrany při ulici Zámecké parcela po krátké rovině prudce klesá k řece. Autor se rozhodl respektovat při ulici Zámecké - směrem k náměstí - stávající uliční čáru, při straně k řece hmota budovy téměř kopíruje starší zástavbu, je však doplněna o kaskády vyhlídkových teras. K řece je orientována také velkou prosklenou plochou hlavního sálu. Tato dominantní hmota, předstupující před fasádu, kontrastní k historické zástavbě, nejen nabízí výhledy na protější břeh řeky z hlavního sálu kulturního domu, ale ve směru od řeky je jasným poznávacím znamením, kompozičním kontrastem vůči starším domům, poznávacím znamením (tehdy) soudobé architektury. Stejně tak práce s fasádou směrem do ulice Zámecké – prolamování otvory, ustoupení od uliční čáry, členění skleněnými arkýři při udržení horizontálního řazení korespondujícího se starší zástavbou jasně ukazuje na dobové přemýšlení o možnostech zasazení novostavby do historického jádra města.
Dispoziční řešení přízemí odráží základní koncept návrhu. Nástup do budovy není veden hlavním vchodem přes vstupní halu z ulice, jak bývá zvykem. Samostatný vchod z ulice zavede návštěvníka pouze do restaurace s kavárnou (s provozem kulturního domu však propojenou). Pro přístup do samotného kulturního domu – k sálům a salonkům – byla v sousedství s neorenesanční radicí vybudována příčná pasáž. Ta nejenom umožňuje projít přízemím novostavby až k terasám při řece, ale také vstoupit do obnoveného historického dvora radnice nebo naopak přes velmi civilní a neokázalou, až fádní vstupní halu s šatnami do samotného kulturního domu. Z této vstupní haly s šatnou stoupá návštěvník do prvního patra po jednom z dvou protilehlých schodišť, uzavřených ve zděných jádrech, bez optického propojení s vnějškem. V prvním patře jej pak čeká překvapení - výstup do vyšších pater je veden proskleným kubusem, částečně zapuštěným do dvora radnice. Návštěvník tak při stoupání do výše umístěných sálů téměř prochází historickým prostředím. Postačil by i jen tento kontextuální prvek, který z kulturního domu v Kolíně činí jeden z nejzajímavějších kulturních domů přelomu 60. a 70. let v bývalém Československu. Původní prostorový koncept pracoval s velkými proskleými plochami - celý interiér tak na historických fotografiích vnímáme jako světlý, čistě moderní přehledný prostor. Úroveň uměleckých děl ani jejich zapojení do interiéru stavby není nijak výjimečná, nejedná se však ani o díla nehodnotná. Autorem keramické stěny v prvním patře je Milan Chlíbec (b. 1933), autorem busty J.G. Deburaua (1796–1846) je V. Pícha (podle informace z časopisu Architektura ČSR 1976, pokud se však jedná o tiskovou chybu, pak autorem může být Ladislav Pícha).
V poslední době utrpěl kulturní dům četná "zranění." Některá jsou snad opodstatněna všezaštiťujícím argumentem úspor, některá jsou zcela zbytečná. Dům byl zateplen – v rámci tohoto zateplení proběhla výměna skel a rámů. Tato výměna málo vadí v místech, kde bylo zachováno původní prosklení ploch, například u kubusu schodiště. V případě fasády do Zámecké ulice však byl dům „očesán“ o svou původní plasticitu zrušením balkónů, fasáda dnes v tomto místě ztrácí původní harmonii. Úprava fasády souvisí s úpravami interiérů – kanceláře, dříve umístěné v přízemí při historickém dvoře, byly nově zbudovány v prvním patře. Tam brání pronikání světla do interiéru a dále tak znešvařují hodnotu vnitřního prostoru domu. Pro novou „image“ domu byly zvoleny barvy tmavě modrá a oranžová.
Novodobé úpravy interiéru odrážejí jeden z typických jevů, který se dá označit jako „odkomunizování zlidověním.“ Přestože komunismus hlásal vítezství pracujícího lidu, produkoval stavby často moderně střízlivé, svou estetikou lidu dosti vzdálené. Dnes tedy zanášením lidových prvků – veselých barviček, mexických sombrer, dřevěných latěk a rustikálních židlí jsou tyto interiéry odkomunizovány. Místo akcí k výročím VŘSR se pořádají Erotické plesy, současný hit maloměst.
Nepochopení pro střízlivou estetiku moderny ostatně provází velkou část staveb z druhé poloviny 20. století. Příkladem, na kterém lze sledovat současné tendence, je osud domu Dubina na náměstí v Domažlicích od Zdeňka Vávry (1927-2000), Stanislava Sudy (1925-1988) a Václava Zoubka (1909-1987). Návrh reagoval na historickou parcelaci rozdělením hmoty domu do čtyř částí, z nichž každá byla pojednána odlišně a měla tak korespondovat s historickou zástavbou. Tří ze čtyř částí fasády byly pojednány ve velkých prosklených plochách. Dům byl dokončen v roce 1969. V 90. letech byl dům na doporučení památkářů (!) přebudován – velké prosklené plochy zmizely a byly nahrazeny menšími tradičními okny, fasáda získala bílorůžový nátěr. Výsledkem byl podivně kýčovitý útvar. Před několika lety byl dům opět uveden do původní podoby. Snad bude mít kulturní dům v Kolíně jednou také to štěstí.
Michaela Janečková