každodennost 81 výsledků

každodennost
Jan Soumar
Přednáška se zaměřuje na neživou přírodu nejen na povrchu Země. V jakých časových a prostorových měřítkách geologie uvažuje a jak je možné vidět geologii v nových souvislostech a vztazích k našim dennodenním potřebám a návykům?
Vladimír Ambroz
Ambroz se především v druhé polovině 70. let zabýval performancí, kterou vedle texů a fotografií někdy dokumentoval pomocí filmu a v roce 1980 dokonce videokamerou. Celá léta byl přesvědčen, že vlastní filmový záznam své performance Air z roku 1976. Když byl však daný filmový pás v roce 2016 digitalizován, ukázalo se, že obsahuje něco úplně jiného.
Kristina Fingerlandová
Vítejte v Oikos. Oikos je dům, který dýchá a vrní. Prorůstají jím větve, které, společně s jeho obyvatelkami a obyvateli udržují dům v chodu. Žijí v něm obři, holohlavé mořské panny, měňavci, vrány s antracitovými plášti, Johan, nerozlučná dvojčata, Erlenah, která zavírá dveře na řetízek, Ama, která zná všechny druhy léčivých rostlin, Pragma, s problémy dobře schovanými pod kobercem, Tarván s dvěma rybími ocasy, ale také Diamon, netvor, který na sebe bere podobu našich nejhorších úzkostí a obav. Žije v něm také Alma, autorka této výstavy a knihy.
Jürgen Baumann, Matyáš Maláč, Anna Slama + 5 more
Hranice mezi folk horrorem a městskými mýty je v dnešní společenské náladě tenká a křivolaká jako staropražské uličky. V nejčerstvější historické paměti máme jejich opětovné zakouzlení úbytkem turistů a jejich znovuzabydlení osamělými postavami zbloudilých nočních chodců a lidí vyloučených ze společnosti. O slovo se hlásí odvěká představa umění jako zrcadla, které nám dovoluje nahlédnout žitou realitu v novém úhlu pohledu, případně může pokřivená skleněná plocha deformovat tvary a vytvářet iluze.
Každodenní život nám zprostředkovávají vánoční stromky a ozdoby, roboti a starožitnosti, protože to, co se nedá vložit do lidských vztahů, se vkládá do předmětů. Hračky, ozdoby a praktická nářadí jsou objevovány prostřednictvím formálních experimentů, jsou vystavovány humorným způsobem, interpretují svět s rafinovaným půvabem a poskytují prostor k uvolnění všech druhů napětí.
Vladimír Havlík
Jestrdej (1983), němý černobílý film na pomezí videoperformance o malých mystériích všedního dne s prvky klasického filmového gagu, následně doprovodil komentářem, v němž reflektuje svou tehdejší pozici „olomouckého performera”. Vznikla tak práce Yesterday (1983–2008), kterou začíná pravidelná rubrika videí z videoarchivu VVP AVU.
Jiří Ševčík
V úvodním textu k výstavě Jana a Jiří Ševčíkovi píší: „Zkolabovaly alternativy, zkolaboval zájem společnosti a zůstala jen okrajová pozice. Viděno zevnitř, problém Východ–Západ tedy stále zůstává. Pro Západ je východní umění zajímavé jen pokud je kompatibilní produkcí nebo produktem obětí.
Ute Aurand
Ute Aurand se narodila v roce 1957 ve Frankfurt nad Mohanem, vyrůstala v Berlíně. Začátkem osmdesátých let vystudovala fim na Deutsche Film und Fernsehakademie v Berlíně. Od roku 1985 produkuje své vlastní 16mm filmy. V roce 1987 založila Ute Aurand Filmproduktion. Filmová teoretička Erika Balsom ji označuje za klíčovou figuru berlínské experimentální scény od druhé poloviny 80. let do současnosti.
Jaroslav Beneš
Nejznámější je Benešův dlouhodobý cyklus fotografií z pražského metra, kde jsou námětem především architektonické detaily podzemky a kompozice světla, jeho průniky a „animace“ ve vyprázdněném prostoru.
Kristina Láníková
Autorka reflektuje společensky konstruované kategorie zdraví a nemoci prostřednictvím fragmentární reprezentace a nevyřčenosti, skrze otisky vlastní paměti a historie, k nimž ovšem přistupuje s odstupem – jako k archivu, který uspořádává metodou selekce, variace či práce v sériích. Intimní tak prochází odosobněním a zviditelňuje mechanismy kontroly.
Jáchym Myslivec
Pokud vytvářím nějaký soubor, většinou pak hledám a umocňuji nějakou vlastní emoci či zkušenost v prostředí kolem sebe. Většina snímků je předem vysledovaná nebo částečně inscenovaná.
Jesper Alvaer
Videa Jespera Alvaera v kompilaci z let 1999-2004 se skládají v soudržný celek, v němž se sledují podobné motivy nebo témata. Jsou to krátké snímky každodenní reality, které autor buď konstruuje nebo jen jednoduše zaznamenává. Spojuje je naladění na oko kamery, hra, v níž pouhý výřez objektivem tvoří novou autonomní událost.
Ana de Almeida
Továrna na Střekově přes sto let ovlivňuje strukturu města i kvalitu života jeho obyvatel. V době průmyslového rozvoje Johann Schicht a jeho potomci vybudovali ve městě občanskou vybavenost – polikliniku, lázně, jesle, knihovnu a pro své pracovníky i obytné domy. Po zestátnění podniku výroba pokračovala a nadále zaměstnávala velké množství nově usazeného obyvatelstva. I národní podnik Setuza spolčoval své zaměstnance a umožňoval jim realizovat „nadstavbu“, a to především při akcích Revolučního odborového hnutí, pod které spadala organizace oslav Mezinárodního dne žen, mikulášských nadílek nebo dětských táborů.
Ján Mančuška
Uvádíme záběry do samostatné výstavy Jána Mančušky Me v pražské galerii MXM v roce 2001, které natočil Jiří Ševčík.
Jakub Adamec
Současné kurátorství se proměnilo. Od snahy budovat si odstup a chránit vyváženou reflexivní pozici se dostalo spíše k rovině empatie, spolupráce a snahy o dehierarchizování. Jistě tomu tak není vždy – ale právě Adamcova praxe je dobrým příkladem toho, jak pokus o naplňování tohoto způsobu kurátorování nese plody.
Anna Tesařová
Slovo wee je skotským synonymem anglického little. Název A wee bit of Heritage představuje snahu o alespoň malé nahlédnutí do kulturního dědictví severo-skotského městečka Wick s téměř devíti tisíci obyvateli. Město bývalo strategickým bodem rybolovu a hlavním přístavem severu Skotska.
Situace se ale za poslední roky změnila, sledi jsou už desítky let vylovení, lov krabů nevynáší jako dřív, jaderná elektrárna je odstavena a jednou z mála věcí, které zde fungují a jsou atraktivní i pro turisty je distilérka, nukleární archiv a The Wick Heritage Museum.
Jan Turner
Cílem projektu Artlist:Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Jan Ságl
Na stativu položená kamera snímá ženy, muže i děti vyjíždějící z podchodu na Václavském náměstí v místě tehdy ještě neexistující stanice metra Můstek. Jejich do každodennosti ponořené tváře, pasivní těla, která v kontinuálním proudu vyvrhuje mechanismus eskalátoru na povrch, se v Ságlově podání staly obrazem normalizační rezignace české společnosti.