Absence ve videoarchivu 2 (kolekce VVP AVU) – Přistát na zem s českým audiovizuálním uměním a hledat pozemšťanství

Přistát na zem s českým audiovizuálním uměním a hledat pozemšťanství je druhé pokračování série intervencí, v nichž se přizvaní hosté z mimouměleckých disciplín zamýšlí nad rámcem původní kolekce audiovizuálního umění – Videoarchivu VVP AVU. Kromě výběru děl z této kolekce se také zaměřují na to, jaká díla, umělkyně a umělci či koncepty v ní vzhledem ke zvolenému tématu dosud nejsou zastoupeny. Artyčok.TV tentokrát pozvala environmentálního sociologa Arnošta Nováka. V podobě komentovaného pásma videí nabízí pohled z perspektivy svého výzkumného zaměření na environmentálně laděná díla a tyto práce představí na pozadí vybraných současných teoretických konceptů, reflektujících vztah přírody a společnosti. Ten se odráží v různorodosti uměleckých přístupů ke krajině nebo ekologii.

Program byl uveden ve spolupráci s NFA v kině Ponrepo dne 18.10. 2021. Na základě komentovaného pásma vznikla esej, která reflektuje následující výběr audiovizuálních děl:
Lumír Hladík: Neznámý zůstal neznámý (1976)
Tomáš Hrůza: Turista (2007)
Miloš Šejn: Na vrcholu – Zebín (1988)
Eva Jiřička: Naše okrasné zahrádky (2005)
Denisa Langrová: Adheze (2020)
Dominik Gajarský: Equlibrium (2017)
Vladimír Turner: Funeral (2016)
Lea Petříková: Animálie – The Lubber (2016)
Pavel Mrkus: Next Planet (2011)
Michaela Thelenová: Ve větru (2016)

Realizační tým za NFA a Artyčok.TV: Sylva Poláková, Lujza Kotočová, Markéta Jonášová, Alžběta Bačíková

01 Přistát na zem s českým audiovizuálním uměním a hledat pozemšťanství

Stop being people living in nature and start being earthlings

V programu „Absence ve Videoarchivu“, kde se přizvaní hosté z mimouměleckých disciplín zamýšlí nad rámcem původní kolekce audiovizuálního umění – Videoarchivu VVP AVU, se pozornost ve svém druhém pokračování zaměřila na environmentálně laděná díla. Nahlížím na ně skrze perspektivu environmentální sociologie, která reflektuje vztah přírody a společnosti.
Výběr audiovizuálních děl nabízí možnosti, jak je číst nebo interpretovat a díla jsou tak v ideálním případě spíše nějakým referenčním bodem k dalším diskuzím a analýzám. Výběr tak nemá odkazovat k nějakým jednoduchým čtením, která se hned nabízejí a důležité je, že ani nemá jít o díla, která by měla být explicitně politickým aktivismem. Při našem výběru jsme se také snažili, aby vedle současných děl byla zastoupena i starší.
Na vybraná díla se dívám skrze environmentálně sociologické vědění a nabízím jejich čtení či možné interpretace. Není mojí ambicí autoritativně tvrdit, co tím autoři a autorky chtěli říci, spíše nabízím jednu z mnoha perspektiv diváka těchto videí, proškoleného environmentální sociologií. Moje komentáře k jednotlivým pracem a jejich zasazení do určité perspektivy (tj. hledání pozemšťanství, tedy nového způsobu bytí na planetě Zemi) tak má být spíše pobídka k dalšímu přemýšlení.
Jaká byla logika výběru? Na počátku bylo volné zadání – podívat se do archivu a vybrat filmy s environmentální tématikou, např. filmy, které se různými způsoby zabývají přírodou, životním prostředím, zvířaty. Po chvíli váhání mě napadlo: co se v kontextu stávajících debat a obav z klimatické krize na filmy podívat a zkusit s nimi a pomocí nich hledat odpovědi na výzvu, která před námi stojí a na kterou francouzský sociolog Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem (2020) odpovídá, že se musíme stát pozemšťany? Jím inspirován jsem se tedy díval na filmy videa a spolu s ním si kladl otázky: Co by to znamenalo, vrátit se zpátky na zem, přistát a hledat nové způsoby koexistence s mimolidským světem na zemi? Jak by vypadalo hledání nových vztahů, které by překonávaly naše odloučení od přírody? Protože stát se pozemšťany obnáší podle Latoura něco jiného, než být lidmi v přírodě.

Přestat být lidmi v přírodě a stát se pozemšťany

Ještě dříve, než se dostaneme k vybraným filmům a videím, nastíním environmentálně sociologický kontext, z něhož k dílům přistupuji a interpretuji je. Přitom se pokusím odpovědět na dvě otázky: Co to znamenalo být lidmi v přírodě v modernitě? A co může obnášet stát se pozemšťany?
Pro evropskou modernitu začala být od 17. století a učení René Descartese postupně charakteristická dualistická kultura, která stavěla společnost a přírodu proti sobě. „Lidé (ale ne všichni lidé) jsou věci myslící, příroda je plná věcí rozprostraněných“, píší ve své knize Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí Patel s Moorem 1. (2020:80) Popisují, jak se vynalézalo dualistické pojetí vztahu společnost-příroda, kde člověk se stával subjektem nadaným schopností myslet, zatímco z přírodního světa se stával jen objekt lidského zájmu či zkoumání. Příroda se stala vůči člověku rozprostřeným vnějškem, zvířata neměla schopnost myslet a v rámci karteziánského uvažování byla považována za pouhé stroje. „Příroda tu je od toho, aby byla ovládnuta a podmaněna Společností. Jinými slovy, karteziánské vidění světa utvářelo mocenskou logiku stejně, jako ovlivnilo dějiny myšlení.“ (Patel, Moore 2020: 80). To vedlo k instrumentálnímu vztahu k přírodě, kterou bylo nutné zkoumat, slovy Francise Bacona: natáhnout na skřipec, aby nám na mučidlech vyjevila svá tajemství. Příroda začala být vnímána jako mrtvá věc, poznatelná skrze to, že ji rozbijeme na jednotlivé části, které popíšeme a stejně tak i vztahy, zákonitosti mezi nimi. Pokud máme správnou metodu, můžeme poznat přírodu a zapřáhnout ji, aby pracovala pro lidstvo. Tento přístup, kterým byl podmaněn přírodní svět, následně umožnil nebývalý technologický rozvoj a přinesl lidstvu (nebo alespoň jeho části) kapitalismus, konzumní způsob života, blahobyt, ale také environmentální problémy: znečištění, úbytek biodiverzity a klimatickou krizi, která ohrožuje samotné přežití lidské civilizace.
Latour tento antropocentrický a karteziánský přístup kritizuje a s ním podrobuje kritice i určitou představu, že na přírodu můžeme pohlížet „odnikud“, že se vědec od zkoumaného objektu (přírody) může oprostit a objektivně nahlédnout na svět tak, jak je. Pozitivisticky jej pozorovat a následně vědecky a objektivně popsat. Tento pozitivistický a instrumentalizovaný vztah vedl k dominanci a podmanění přírody, ale znamenal také, že modernita začala upřednostňovat určité smysly, kterými člověk přírodu vnímal. Vezměte si například, že když jdeme do přírody, do lesa nebo do hor, přírodu vnímáme různými smysly. Vidíme ji, ale zároveň i cítíme, slyšíme. Můžeme si ji osahat rukama, nohama, vnímáme ji zkrátka mnoha různými smysly a to je také důvod, proč se nám v ní líbí a je nám v ní dobře. Modernita však upřednostnila zejména jeden z našich smyslů: zrak. Karteziánský přístup byl založen právě i na tom, že ty ostatní smysly byly potlačovány, což vedlo k hegemonii vidění a promítlo se to i do vědeckých metod: empirie, pozorování. Zrak (vidět a pozorovat) se stával dominantní. (Macnaghten, Urry 1998)
Ostatně když v 18. století začaly cestovatelské a objevné výpravy, opět to posílilo rozvoj vizuálního vnímání. Na rozdíl od orálního předávání vědění byly totiž postaveny na sbírání a shromažďování artefaktů, na katalogizaci přírody, na psaných záznamech. V 19. století pak přicházejí nové technologie zaznamenávání (fotografie a později film), ale i technologie v cestování. Například rozvoj železnice přispěl k tomu, že když lidé cestovali rychlejším způsobem, než pěšky nebo jeli v koňském povoze a dívali se z okna, pohled na ubíhající krajinu posílil tuto vizualizaci, novou estetiku a vnímání krajiny. Člověk zíral na ubíhající krajinu a rozvíjela se vizuální konzumace přírody.
Na druhé straně začínali lidé v 19. století, hlavně v industrializovaných oblastech, pociťovat vedlejší nepříznivé důsledky průmyslového a kapitalistického rozvoje: znečištění ovzduší a vody, přecpaná a špinavá města, úbytek volné krajiny a lesů, ale i důraz na výkon a efektivitu. Tuto kritiku osvícenské modernity artikuloval romantismus, který v přírodě neviděl odkouzlený a umrtvený zdroj, pasivně čekající, až jej člověk vytěží, ale naopak ji zakouzloval, promítal do ní a oceňoval v ní třeba svobodu, nespoutanost či divokost a přisuzoval jí vnitřní hodnotu. Příroda (nebo alespoň některé její části, člověkem nejméně dotčené) tedy byla hodnotou sama o sobě, bez ohledu na to, jak ji mohl člověk využít ve svůj prospěch. Bylo však také důležité, že romantici na přírodu nejen zírali a zaznamenávali ji třeba v obrazech či básních, ale také do ní chodili. Vydávali se do hor, skal nebo lesů, cíleně se vystavovali jejím vlivům a vnímání jinými smysly, než byl jen zrak. (Macnaghten, Urry 1998). Romantické chození do přírody bylo ambivalentní. Posílilo také vizuální konzumaci přírody. Lidé začali v návštěvách přírody romantiky napodobovat. Vznikly okrašlovací a turistické spolky. Stavěly se rozhledny na kopcích a lidé z nich koukali na krajinu, na přírodu. Chození do přírody bylo důležité v tom, že lidé se naučili esteticky oceňovat přírodu v její rozmanitosti a také ji přiznávat její vnitřní hodnotu. Samozřejmě, že ji lidé vnímali i dalšími smysly, které vždycky hrály důležitou roli, ale převládající byl zrak. To se projevovalo i v designu různých turistických naučných stezek, které byly koncipovány na karteziánském pojetí světa tak, že člověk vnímal krajinu a přírodu skrze naučné tabule s obrázky a psanými údaji.
Příroda se tak od 19. století, i díky rozvoji turismu, stávala spektáklem. Navíc docházelo k rozvoji dalších technologií jako byly fotografie a film, které její vizualizaci ještě více posilovaly, protože přeci svět přírody zachycovaly „takový jaký opravdu je“. Což podle některých autorů, jako byl sociální ekolog Murray Bookchin, vedlo ke statickému vnímání přírody, jako idealizovaného obrázku z katalogu. Rozvoj těchto technologií tedy vedl k posílení hegemonie zraku a vidění.
Sharrat (1989) rozlišuje tři způsoby, kterými zrak pracuje: rychlý pohled (glance) turistů, kteří jdou a letmo mrknou tady, mrknou tam; upřený pohled (gaze) romantiků na krásy divoké přírody a zkoumavý pohled (scan) vědců. Sociologové Macnaghten a Urry (1998: 119) pak přicházejí se širokou typologií vizuální konzumace přírody. Romantická, kdy se člověk dívá upřeně (gaze) sám na krajinu. Divácká, když jedou turisté v autobuse a průvodce jim říká, napravo vidíte, nalevo vidíte, a oni rychlým pohledem (glance) sjíždějí krajinu, která ubíhá za okny autobusu. Antropologické koukání, kdy se vědec vypravuje do přírody, zkoumavě na ni hledí (scan) a bádá. Či třeba posesivní, kdy člověk zkoumavě shlíží (scan over) na jemu důvěrně známou krajinu/přírodu tak, jako by mu patřila.
Způsob koukání, který dominoval v modernitě, byl pohled spojený s dominancí a kontrolou. Michel Foucault to popisuje v knize Dohlížet a trestat na příkladu panoptikonu, který je designovaný tak, aby pohled umožňoval stálý dohled jeho obyvatel (Foucault 2000). Podobně i evropská modernita využívala zrak k monitorování přírody a její kontrole. Jeden z důvodů, proč modernita využívala především zrak a vyhlásila válku jiným smyslům je právě to, že zrak umožňuje dohled a kontrolu. Velká popularita balkónů, které se v 19. století začaly ve velké míře stavět ve městech, souvisela s tím, že bohatí si balkóny mohli dovolit. Shlíželi z nich na ulice ve městě a nemuseli tak být ve fyzickém kontaktu s chudinou a špínou městských ulic. Mohli být součástí města, ale zároveň nad ním mohli mít jakousi kontrolu a unikat bezprostřednímu zápachu ulice. To je také důvod, proč se později na začátku 20. století začaly stavět čím dál vyšší budovy a mrakodrapy. (Macnaghten, Urry 1998) Nabízely těm bohatým jakýsi panoramatický výhled, dohled nad městem, ale zároveň byly únikem před zápachem velkoměsta. Sociolog Bauman (1993) uvádí, že se čich od zraku liší v tom, že čich je mnohem více subverzivní, mnohem hůře se dostává pod kontrolu. Když se lidem něco nelíbí, tak mohou odvrátit zrak a nevidět, zatímco když jim něco nevoní či přímo páchne, mohou na chvíli zatajit dech, ale nemohou přestat dýchat. Zadržet dech mohou jen na chvíli a pak se musí zase nadechnout. Takže stavět balkony a mrakodrapy byla v podstatě taková úniková strategie těch, kdo si to mohli dovolit – vyhnout se nepříjemnému a subverzivnímu zápachu velkoměsta 19. a 20. století.
Skrze upřednostňovaný zrak jsme interpretovali přírodu. A to také proto, že modernita byla (a stále je) projekt určitého čistého, přehledného, katalogizovaného a racionálního světa/řádu. Bauman (2010) mluví o modernitě jako o projektu pěstitelského státu. Je to společnost, kde vše má své řádně vyčleněné místo, svůj řád, je to svět přesně rozvržené zahrady do záhonů a řádků a ten plevel mezi nimi, co tam nepatří, se musí vytrhat a odstranit. Modernita jako vize pěstitelského státu, který má svůj předvídatelný řád a do nějž nepatří žádná divokost, nepředvídatelnost, ani ten zápach, protože uniká kontrole a regulaci. To, co v modernitě posedlé čistotou zapáchá, je podle Baumana vnímáno negativně. Podobně nabírá na důležitosti pojem plevele, jako čehosi neužitečného, co nabourává řád. Nepatří na vymezené místo a má se odstranit. A tak v rámci pěstitelského státu, dohnaného do extrému, mluvili nacisté o Židech jako o „smradlavých Židech“, které je třeba odstranit a německou společnost od nich očistit.
Poněkud zjednodušeně řečeno nás tento typ modernity, postavený na dualismu společnosti a přírody, kdy na přírodu lidstvo nahlíží odnikud jako na předmět (zdroj), který je třeba podmanit a kontrolovat, dovedl až do klimatické krize.
Co s tím? Podle Latoura je třeba vůbec změnit to, jak chápeme naše místo na světě. Být lidmi v přírodě, tedy lidmi, kteří jsou obklopeni přírodou, která je jim okolím, předmětem a zdrojem a na níž lidé jakoby odnikud, shora nahlížejí, je nadále neudržitelné. Je třeba se vrátit na zem, přistát zpátky na zemi a začít se stávat pozemšťany. Co to tedy znamená?
Latour nabízí cestu, kudy se vydat a co to znamená: přistát na zemi znamená hledat nové způsoby bytí a toho, jak se lidé vztahují k mimolidskému světu, který již nadále nemůžeme vnímat jako nějaké, vůči našemu jednání pasivní prostředí, které jen čeká, až ho lidstvo objeví a zapřáhne, aby pro něj pracovalo ve prospěch dalšího ekonomického růstu. Přírodní svět tak nejsou pouhé pasivní zdroje, které čekají, až je vyčerpáme pro lidský blahobyt. Musíme proto hledat nové vztahy k mimolidskému světu. Latour mluví o tom, že musíme začít sepisovat takový katalog našich vztahů k mimolidskému světu, abychom vůbec zjistili, na kterých organismech, vztazích a procesech naše lidské bytí závisí. Abychom poznali, jaké vztahy s nimi můžeme mít a co potřebujeme k našemu přežití, což je v podstatě takové převrácení našeho vnímání a rozumění vztahu společnosti a přírody. Dosud to modernita chápala tak, že se společnost vymaňuje z přírody a snaží se na ní být co nejméně závislá. Ale Latour nám vlastně říká, že teď je to přesně naopak. Pokud chceme jako lidstvo přežít, musíme opustit představu, že mimolidský svět je pro nás pouhý externí zdroj, maximálně limit našeho růstu nebo překážka, kterou máme překonat. Že na něm můžeme být nezávislí. Ne, je to přesně naopak. Musíme začít prozkoumávat, na čem a jakým způsobem jsme závislí a zároveň si ale také přiznat, že na rozdíl od toho, čemu věřila modernita – a to sice, že svět nikdy nebudeme mít zcela pod kontrolou – nikdy nebudeme mít úplně jisté poznání a vědění. Cokoliv uděláme, vždy přijdou nějaké nezamýšlené důsledky. Právě i proto, že mimolidský svět není pasivní okolí, umrtvený objekt lidského poznání a přetváření, ale je to svět, který se často vzpírá, vzdoruje a uniká lidské kontrole či podmanění. Můžeme to vidět na koronaviru, který způsobuje onemocnění COVID-19. Lidstvo se snaží vynalézat různé vakcíny, přijímá různá opatření, ale vir na to neustále reaguje a mutuje do dalších variant, uniká lidské snaze nechat se ovládnout. A vidíme to i u dalších příkladů. Když se v 70. letech objevil celý diskurz, spojený s mezemi růstu, mluvilo se o tom, že hlavní problém spočívá v brzkém vyčerpání zdrojů. Dnes se ale ukazuje, že tím problémem nejsou docházející zdroje, ale omezená kapacita planety absorbovat lidmi produkované změny a produkty. A nejde jenom o klimatické změny a emise skleníkových plynů, které mění klima na planetě bezprecedentním tempem. V roce 2020 poprvé v historii planety překročilo množství lidmi vyprodukované masy (antropomasy), celkové množství biomasy na planetě. Jednoduše řečeno, váha lidmi vyprodukované hmoty (betonu, železa, cihel, asfaltu, plastů, atd.) převážila váhu veškeré živé fauny a flory na planetě. (Venditti 2021) Vítejte v Antropocénu, který si pod sebou podřezává větev.
Pokud tedy vezmeme Latourovu výzvu vážně a pokusíme se vrátit na zem a přistát, co to obnáší stát se pozemšťany a pozemšťankami? Znamená to nedívat se na přírodní svět z té perspektivy „odnikud“, shora, objektivně, ale vede nás to k tomu rozhlížet se kolem sebe z perspektivy země, kde se zrovna nacházíme a která je mnohorozměrná, živá, neustále se měnící. Nevystačíme si jenom se zrakem, musíme vzít v potaz i další lidské smysly, jako jsou hmat, čich nebo sluch, kterými budeme propátrávat teritorium, kde jsme přistáli a kde se pohybujeme. Pomocí nichž budeme dál bádat. Rozhodně to není to o tom, abychom odvrhli zrak, který budeme potřebovat vždy a nejspíš i bude vždy tím prvotním a hlavním, co budeme potřebovat. Důležité je, abychom vedle zraku přestali potlačovat ostatní smysly a zapojili je do poznávání světa – ne proto, abychom si ho podmanili, ale především proto, abychom pochopili, na čem závisíme.
A právě tady může hrát důležitou roli i umění. Na rozdíl od osvícenské vědy, která dominantně pracovala se zrakem a ostatní smysly potlačovala, umění vždy pracovalo i s jinými smysly. Ulrich Beck (2004) říká, že v rizikové společnosti jsme byli vyvlastněni svým smyslům. Při rozpoznávání moderních rizik se na ně již nemůžeme spolehnout a naše smysly nám nahrazuje věda. Například toxické znečištění nebo radiaci nevnímáme svými smysly, ale potřebujeme vědu, která nám úroveň radioaktivity či toxicity změří. My ovšem, vedle této dominantní vědy, založené na zraku, potřebujeme i jiné typy poznávání. Latour, jako sociolog, pracuje ve svých posledních projektech jak s přírodovědci, tak i s umělci a své poznání nesděluje jen skrze recenzované články nebo publikace, ale i skrze tvůrčí spolupráci.

slider image 01 | 10
slider image 02 | 10
slider image 03 | 10
slider image 04 | 10
slider image 05 | 10
slider image 06 | 10
slider image 07 | 10
slider image 08 | 10
slider image 09 | 10
slider image 10 | 10

Vybraná díla

Vybrali jsme celkem 10 filmů a videí. Moje interpretace a komentáře k nim nejsou návodem, jak je správně pochopit, ale spíše komentářem diváka, který si nasadil environmentálně sociologické brýle a klade si spolu s Bruno Latourem otázku, co znamená stávat se pozemšťanem nebo pozemšťankou a co ono pozemšťanství obnáší.

Prvním vybraným dílem je práce Lumíra Hladíka – Neznámý zůstal neznámý (1976), která tematizovala smyslové vnímání. Vychází z potlačení zraku, jakožto dominantního vjemu a otevření se jinému smyslovému vnímání, v tomto případě hmatu. Ve světě, dominovaném zrakem, možná budeme potřebovat vědomě zpřítomňovat i další potlačené smysly.

Druhým dílem je Turista (2007) od Tomáše Hrůzy. Když jsem jej viděl poprvé a sedm minut koukal na statický záběr, jak autor stojí nehybně na jednom místě, vyvolávalo ve mně lehkou nervozitu a poklepávání nohou, kterého jsem se zbavil, až když jsem viděl film v kině potřetí. Spočívá totiž v jiném vnímání času. Modernita je hodně postavená na jeho zrychlování. Na tom, že potřebujeme rychle vyrábět, vyrobené rychle spotřebovávat a v zájmu ekonomického růstu i rychle vyhazovat. Pro posilování HDP (hrubého domácího produktu) je potřeba, aby se vše otáčelo rychleji a rychleji. Svět je v časoprostorové kompresi a díky technologiím se neustále zrychluje. Nicméně přistát zpátky na zem a objevovat své pozemšťanství znamená také objevovat a vynalézat jiné vnímání času. Tento fakt jsem si uvědomil, když na podzim 2021 přijela do Česka delegace Zapatistů a Zapatistek z mexického Chiapasu – že vlastně přijeli z úplně jiného času. (Zapatistická výprava za život 2021) Žili pomaleji a potřebovali více času, aby se o všem poradili a dohodli, svůj důležitý prostor mělo i mlčení. Přístup zcela odlišný oproti nám Evropanům, kteří musí pořád něco vyrábět, produkovat, mluvit nebo spotřebovávat. Zbývá nám proto ale čím dál tím méně času na to, se společně o věcech dohadovat a rozhodovat. Demokracie vyžaduje čas, spoustu času. V tomto aspektu mi Hrůzova práce přišla zajímavá a provokující. V moderní, mcdonaldizované společnosti (Ritzer 2003) jsme si navykli, že jakékoli uspokojení přichází (nebo očekáváme, že má přicházet) v podstatě okamžitě, bez dlouhodobějšího úsilí – instantní směs jen zalijeme horkou vodou. Poznávat svět, na němž závisíme, znamená přestat si poklepávat nervózně nohou. Přistát na zem znamená zpomalit, což může být nepříjemné i pro nás, kteří jsme zvyklí na rychlost, instantnost a klipovitost moderní doby. Se zpomalením třeba přichází koncept nerůstu (Latouche 2012), který mimo jiné hojně využívá symbol šneka. Proč šneka? Protože jde pomalu. Stejně tak i zapatisté, kteří vedle šneka mají heslo: „Jdeme pomalu, protože jdeme daleko.“ Hrůzovo video v tomto kontextu provokativně narušuje naši komfortní zónu. Nicméně končí paradoxně. Turista se poté, co prostál sedm minut tiše a nehybně na jednom místě, podívá na hodiny v mobilu, dá se do pohybu a odejde za záběru. Film jako by symbolicky ukazoval, že i když začneme vnímat jiný, pomalý, „zapatistický“ čas, zůstáváme pořád součástí naší modernity. Nejde o to z ní uniknout někam jinam a popřít ji. Pořád budeme jednou nohou v jejích osidlech, vždy budeme mít v ruce mobil a po určitém čase koukat na hodinky. Jde spíše o větší diverzifikaci ve vnímání času, umožnit zpomalení.

Miloš Šejn: Na vrcholu – Zebín (1988) je třetí vybraný film. Autor tvořil umělecké dílo nikoli za použití umělých barev a štětců, ale využíval různé přírodniny, které našel na vrcholu hory. Zdálo se mi, že jeho přístup určitým způsobem konvenuje se sociologickými teoriemi, které pracují s koprodukcí přírody nebo spíše socio-přírody (White, Rudy, Gareau 2015). Lidé svět přetvářejí v určité spolupráci s mimolidským světem. Umělec ve filmu tvoří obraz, místo barev využívá hlínu, vodu nebo květiny a místo štětců používá ruce, své tělo. Je to dílo z konce 80. let, ale dnes bychom mohli říci, že používá obnovitelné zdroje. A když autor na konci své dílo zničí, můžeme tento akt interpretovat jako příklad toho, co se v nerůstu (který může být také důležitou součástí onoho pozemšťanství) nazývá dépense – přebytečná energie, kterou musíme nějak vyčerpat a je na našem politickém rozhodnutí jak s ní naložíme (Alisa, Demaria, Kallis 2014). Stávat se pozemšťany možná předpokládá i nebýt produktivní. Být produktivní totiž znamená, že to, co vytvoříme, investujeme zpátky do našeho rozvoje nebo spíše růstu, abychom měli víc a dostali se rychleji dál. Ale co když součástí pozemšťanství nebude bezmyšlenkovitá, automatická investice do růstu, ale spíše řešení, jak naložit s přebytkem? Z pohledu dnešní produktivistické společnosti je třeba přebytek vyplýtvat: na umění, na sociální věci, na péči o ostatní lidi, na politiku nebo na demokracii, v níž se budeme rozhodovat a dohadovat o tom, jak být na světě. Zkrátka na to, abychom zpomalili a nebyli produktivní. Nevěnovat lidskou energii, úsilí, čas a mimolidské „zdroje“ automaticky jen a výlučně tomu, co přináší další růst hrubého domácího produktu.

Autorkou čtvrtého videa je Eva Jiřička a jmenuje se Naše okrasné zahrádky (2005). Modernita má své prostory jasně naplánované, rozvržené, vše v ní má dané místo a umělkyně ve své práci tuto představu rozvrženého „pěstitelského státu“ narušuje. Subverzivně nabourává zažitou představu, co kam správně patří. A pozemšťanství s sebou nutně nese tuto subverzi pěstitelského státu, který nakonec upřednostňuje spíše monokultury (ať již na polích, v lesích nebo ve městech, jak můžeme vidět v tomto videu) před rozmanitostí a třeba permakulturní zahradou, která se jeví jako chaos, nepřehlednost, divokost a nekontrolovatelnost.
Další tři audiovizuální díla byla vybrána proto, že různým způsobem tematizují vztah lidského a mimolidského.

Adheze (2020) od Denisy Langrové je ze všech tří asi nejvíce angažované a nejvíce problematizuje hierarchii, dominanci a nadvládu lidského světa nad tím ne-lidským.

Equilibrium (2017) Dominika Gajarského podobně tematizuje vztah lidského a mimolidského, ale nabízí nám pohled na svět z perspektivy hada a husy.

Animálie – The Lubber (2016) od Ley Petříkové nám zas zprostředkovává pohled na bytostně lidský, umělý svět města z perspektivy psa.
Pokud máme přistát na zem a promýšlet své pozemšťanství, tak to znamená znovu promýšlet své vztahy k mimolidskému světu. Opustit dualismus a znovu si položit otázky: co je to lidské? Jaký má vztah k ne-lidskému? Kde vést mezi oběma kategoriemi hranici a co tato hranice obnáší?

Film Dominika Gajarského zajímavě vyjevuje, jak je lidský svět hodně vertikální a proto na dění kolem sebe nazíráme z vrchu. Máme tendenci jej kontrolovat a dohlížet. Otázkou je, jestli v rámci pozemšťanství nenahlížet vztahy více horizontálně, hledat propojení, nevnímat mimo-lidský svět jako okolí, které nás omezuje a na němž se snažíme být nezávislí, ale spíše na něm uznat svoji závislost. Přitom je možná nutné přerýsovat hranice tak, aby vedly jinudy, než je vytyčilo kartesiánské, dualistické pojetí společnosti a přírody. Být mnohem více připraveni promýšlet svět, který je plný hybridních vztahů. Kde přesně vést novou hranici? Co případná hybridizace znamená? Pokud začneme stírat onu, zdánlivě kdysi tak nepřemostitelnou, kartesiánskou propast mezi společností a přírodou, můžeme způsobit i jistá nebezpečí. Pokud setřeme rozdíl mezi člověkem a zvířetem, ale stále nám zůstane hierarchicky uspořádaný svět, jak potom zabránit tomu, aby se nezopakoval nacistický extrém, který v rámci své ideologie, posedlé hierarchií a kategoriemi nadřazenosti a podřazenosti, také nějakým způsobem setřel hranice mezi člověkem a zvířetem? V jejich hierarchii se někteří lidé, kteří nebyli árijci, propadli až pod některá zvířata, která si nacisté považovali. (Sax 2003) Ne-lidské se ocitlo v nacistické hierarchii nad lidským, např. nad Židy a to pak umožnilo s některými lidmi zacházet nelidsky. Toto nebezpečí ekofašismu je třeba mít při promýšlení pozemšťanství na vědomí. Proto je vždy důležité brát v potaz mnohost světů a perspektivy těch druhých, jak to třeba i spekulativně předkládají filmy od Gajarského nebo Petříkové.
Přistávat zpátky na zem v časech klimatické krize může také znamenat, že mnozí lidé se ocitnou na zemi v teritoriu, které bude v ruinách.

To byl také důvod výběru filmu Vladimíra Turnera – Funeral (2016). Hledat důstojné způsoby bytí ve světě zruinovaném expanzivním průmyslovým kapitalismem, se často může zdát zdánlivě pošetilé a bláznivé. Nicméně, jak to ukazuje i tento film, i v ruinách je vždy nějaký život, který symbolizuje naději, že má smysl se snažit a zapatisticky řečeno si vyšlapávat cestu, klopýtat a hledat způsoby pozemšťanství. Přičemž, jak zdůrazňuje Latour, návrat zpátky na zem a hledání teritoria, kde přistát a naučit se jej znovu obývat, nemá být žádným návratem ke krvi a půdě spolu s opevněním se v hranicích národního státu.

To byl také důvod volby dalšího videa od Michaely Thelenové: Ve větru (2016). Dlouhý záběr na hybridní kombinaci česko-německé vlajky, která vlaje ve větru, lze interpretovat jako návod na způsob obývání světa, který jde přes – často uměle udržované a opevňované – hranice národních států. Přitom klimatická krize, ale i další environmentální a sociální problémy, jdou napříč těmito hranicemi a to jak co se týká jejich příčin, tak i pokud jde o jejich řešení.

Poslední dílo bylo vybráno jako takový opak pozemšťanství: Next Planet (2011) od Pavla Mrkuse. Podle Latoura tím největším nebezpečím pro pozemšťany nejsou ani tak ti, kdo se chtějí nostalgicky vracet zpátky do minulosti, nýbrž elity, reprezentované například Trumpem nebo Bolsonarem, které už přestaly předstírat, že sdílejí planetu se zbytkem lidstva a podle toho se i chovají. Odstoupily od Pařížské dohody a dál pokračují v katastrofické politice, která ohrožuje přežití a důstojný život valné většiny lidstva. Vedou politiku ve stylu: Po nás potopa. Latour upozorňuje na problém, že podobné elity vlastně směřují mimo Zemi a spolu s Elonem Muskem přemýšlejí o osidlování jiných planet pro případ, že by se planeta Země stala neobyvatelnou.

02 Literatura

G. D’Alisa, F. Demaria, G. Kallis (2014) Degrowth: Vocabulary. London: Routledge.
Z. Bauman (1993) „The sweet smell of decomposition“, in: C. Rojek, B. Turner (eds.) Forget Baudrillard? London: Routledge.
Z. Bauman (2010) Modernita a holokaust. Praha: SLON.
U. Beck (2004) Riziková společnost. Praha: SLON.
M. Foucault (2000) Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin
S. Latouche (2012) Malé pojednání o poklidném nerůstu. Za tratí.
B. Latour (2020) Zpátky na zem. Praha: Neklid
R. Patel, J.W. Moore (2020) Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí. Praha: Neklid.
G. Ritzer (2003) Mcdonaldizace společnosti. Praha: Academia.
B. Sax (2003) Zvířata ve Třetí říši. Dokořán
B. Sharrat (1989) „Communication and image studies: notes after Raymond Williamas“, Comparative Criticism, 11: 29-50.
B. Vendetti (2021) Visualizing the Accumulation of Human-Made Mass on Earth, Visual Capitalist, dostupné na: https://www.visualcapitalist.com/visualizing-the-accumulation-of-human-made-mass-on-earth/ (15.2. 2022)
D. White, A. Rudy, B. Gareau (2015) Environments, Natures and Social Theory : Towards a Critical Hybridity. Bloomsbury
Anonym (2015) Zapatistická výprava za život. Šest prohlášení k dekolonizační cestě kolem mnoha světů. Praha: Neklid.