Ještě dříve, než se dostaneme k vybraným filmům a videím, nastíním environmentálně sociologický kontext, z něhož k dílům přistupuji a interpretuji je. Přitom se pokusím odpovědět na dvě otázky: Co to znamenalo být lidmi v přírodě v modernitě? A co může obnášet stát se pozemšťany?
Pro evropskou modernitu začala být od 17. století a učení René Descartese postupně charakteristická dualistická kultura, která stavěla společnost a přírodu proti sobě. „Lidé (ale ne všichni lidé) jsou věci myslící, příroda je plná věcí rozprostraněných“, píší ve své knize Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí Patel s Moorem 1. (2020:80) Popisují, jak se vynalézalo dualistické pojetí vztahu společnost-příroda, kde člověk se stával subjektem nadaným schopností myslet, zatímco z přírodního světa se stával jen objekt lidského zájmu či zkoumání. Příroda se stala vůči člověku rozprostřeným vnějškem, zvířata neměla schopnost myslet a v rámci karteziánského uvažování byla považována za pouhé stroje. „Příroda tu je od toho, aby byla ovládnuta a podmaněna Společností. Jinými slovy, karteziánské vidění světa utvářelo mocenskou logiku stejně, jako ovlivnilo dějiny myšlení.“ (Patel, Moore 2020: 80). To vedlo k instrumentálnímu vztahu k přírodě, kterou bylo nutné zkoumat, slovy Francise Bacona: natáhnout na skřipec, aby nám na mučidlech vyjevila svá tajemství. Příroda začala být vnímána jako mrtvá věc, poznatelná skrze to, že ji rozbijeme na jednotlivé části, které popíšeme a stejně tak i vztahy, zákonitosti mezi nimi. Pokud máme správnou metodu, můžeme poznat přírodu a zapřáhnout ji, aby pracovala pro lidstvo. Tento přístup, kterým byl podmaněn přírodní svět, následně umožnil nebývalý technologický rozvoj a přinesl lidstvu (nebo alespoň jeho části) kapitalismus, konzumní způsob života, blahobyt, ale také environmentální problémy: znečištění, úbytek biodiverzity a klimatickou krizi, která ohrožuje samotné přežití lidské civilizace.
Latour tento antropocentrický a karteziánský přístup kritizuje a s ním podrobuje kritice i určitou představu, že na přírodu můžeme pohlížet „odnikud“, že se vědec od zkoumaného objektu (přírody) může oprostit a objektivně nahlédnout na svět tak, jak je. Pozitivisticky jej pozorovat a následně vědecky a objektivně popsat. Tento pozitivistický a instrumentalizovaný vztah vedl k dominanci a podmanění přírody, ale znamenal také, že modernita začala upřednostňovat určité smysly, kterými člověk přírodu vnímal. Vezměte si například, že když jdeme do přírody, do lesa nebo do hor, přírodu vnímáme různými smysly. Vidíme ji, ale zároveň i cítíme, slyšíme. Můžeme si ji osahat rukama, nohama, vnímáme ji zkrátka mnoha různými smysly a to je také důvod, proč se nám v ní líbí a je nám v ní dobře. Modernita však upřednostnila zejména jeden z našich smyslů: zrak. Karteziánský přístup byl založen právě i na tom, že ty ostatní smysly byly potlačovány, což vedlo k hegemonii vidění a promítlo se to i do vědeckých metod: empirie, pozorování. Zrak (vidět a pozorovat) se stával dominantní. (Macnaghten, Urry 1998)
Ostatně když v 18. století začaly cestovatelské a objevné výpravy, opět to posílilo rozvoj vizuálního vnímání. Na rozdíl od orálního předávání vědění byly totiž postaveny na sbírání a shromažďování artefaktů, na katalogizaci přírody, na psaných záznamech. V 19. století pak přicházejí nové technologie zaznamenávání (fotografie a později film), ale i technologie v cestování. Například rozvoj železnice přispěl k tomu, že když lidé cestovali rychlejším způsobem, než pěšky nebo jeli v koňském povoze a dívali se z okna, pohled na ubíhající krajinu posílil tuto vizualizaci, novou estetiku a vnímání krajiny. Člověk zíral na ubíhající krajinu a rozvíjela se vizuální konzumace přírody.
Na druhé straně začínali lidé v 19. století, hlavně v industrializovaných oblastech, pociťovat vedlejší nepříznivé důsledky průmyslového a kapitalistického rozvoje: znečištění ovzduší a vody, přecpaná a špinavá města, úbytek volné krajiny a lesů, ale i důraz na výkon a efektivitu. Tuto kritiku osvícenské modernity artikuloval romantismus, který v přírodě neviděl odkouzlený a umrtvený zdroj, pasivně čekající, až jej člověk vytěží, ale naopak ji zakouzloval, promítal do ní a oceňoval v ní třeba svobodu, nespoutanost či divokost a přisuzoval jí vnitřní hodnotu. Příroda (nebo alespoň některé její části, člověkem nejméně dotčené) tedy byla hodnotou sama o sobě, bez ohledu na to, jak ji mohl člověk využít ve svůj prospěch. Bylo však také důležité, že romantici na přírodu nejen zírali a zaznamenávali ji třeba v obrazech či básních, ale také do ní chodili. Vydávali se do hor, skal nebo lesů, cíleně se vystavovali jejím vlivům a vnímání jinými smysly, než byl jen zrak. (Macnaghten, Urry 1998). Romantické chození do přírody bylo ambivalentní. Posílilo také vizuální konzumaci přírody. Lidé začali v návštěvách přírody romantiky napodobovat. Vznikly okrašlovací a turistické spolky. Stavěly se rozhledny na kopcích a lidé z nich koukali na krajinu, na přírodu. Chození do přírody bylo důležité v tom, že lidé se naučili esteticky oceňovat přírodu v její rozmanitosti a také ji přiznávat její vnitřní hodnotu. Samozřejmě, že ji lidé vnímali i dalšími smysly, které vždycky hrály důležitou roli, ale převládající byl zrak. To se projevovalo i v designu různých turistických naučných stezek, které byly koncipovány na karteziánském pojetí světa tak, že člověk vnímal krajinu a přírodu skrze naučné tabule s obrázky a psanými údaji.
Příroda se tak od 19. století, i díky rozvoji turismu, stávala spektáklem. Navíc docházelo k rozvoji dalších technologií jako byly fotografie a film, které její vizualizaci ještě více posilovaly, protože přeci svět přírody zachycovaly „takový jaký opravdu je“. Což podle některých autorů, jako byl sociální ekolog Murray Bookchin, vedlo ke statickému vnímání přírody, jako idealizovaného obrázku z katalogu. Rozvoj těchto technologií tedy vedl k posílení hegemonie zraku a vidění.
Sharrat (1989) rozlišuje tři způsoby, kterými zrak pracuje: rychlý pohled (glance) turistů, kteří jdou a letmo mrknou tady, mrknou tam; upřený pohled (gaze) romantiků na krásy divoké přírody a zkoumavý pohled (scan) vědců. Sociologové Macnaghten a Urry (1998: 119) pak přicházejí se širokou typologií vizuální konzumace přírody. Romantická, kdy se člověk dívá upřeně (gaze) sám na krajinu. Divácká, když jedou turisté v autobuse a průvodce jim říká, napravo vidíte, nalevo vidíte, a oni rychlým pohledem (glance) sjíždějí krajinu, která ubíhá za okny autobusu. Antropologické koukání, kdy se vědec vypravuje do přírody, zkoumavě na ni hledí (scan) a bádá. Či třeba posesivní, kdy člověk zkoumavě shlíží (scan over) na jemu důvěrně známou krajinu/přírodu tak, jako by mu patřila.
Způsob koukání, který dominoval v modernitě, byl pohled spojený s dominancí a kontrolou. Michel Foucault to popisuje v knize Dohlížet a trestat na příkladu panoptikonu, který je designovaný tak, aby pohled umožňoval stálý dohled jeho obyvatel (Foucault 2000). Podobně i evropská modernita využívala zrak k monitorování přírody a její kontrole. Jeden z důvodů, proč modernita využívala především zrak a vyhlásila válku jiným smyslům je právě to, že zrak umožňuje dohled a kontrolu. Velká popularita balkónů, které se v 19. století začaly ve velké míře stavět ve městech, souvisela s tím, že bohatí si balkóny mohli dovolit. Shlíželi z nich na ulice ve městě a nemuseli tak být ve fyzickém kontaktu s chudinou a špínou městských ulic. Mohli být součástí města, ale zároveň nad ním mohli mít jakousi kontrolu a unikat bezprostřednímu zápachu ulice. To je také důvod, proč se později na začátku 20. století začaly stavět čím dál vyšší budovy a mrakodrapy. (Macnaghten, Urry 1998) Nabízely těm bohatým jakýsi panoramatický výhled, dohled nad městem, ale zároveň byly únikem před zápachem velkoměsta. Sociolog Bauman (1993) uvádí, že se čich od zraku liší v tom, že čich je mnohem více subverzivní, mnohem hůře se dostává pod kontrolu. Když se lidem něco nelíbí, tak mohou odvrátit zrak a nevidět, zatímco když jim něco nevoní či přímo páchne, mohou na chvíli zatajit dech, ale nemohou přestat dýchat. Zadržet dech mohou jen na chvíli a pak se musí zase nadechnout. Takže stavět balkony a mrakodrapy byla v podstatě taková úniková strategie těch, kdo si to mohli dovolit – vyhnout se nepříjemnému a subverzivnímu zápachu velkoměsta 19. a 20. století.
Skrze upřednostňovaný zrak jsme interpretovali přírodu. A to také proto, že modernita byla (a stále je) projekt určitého čistého, přehledného, katalogizovaného a racionálního světa/řádu. Bauman (2010) mluví o modernitě jako o projektu pěstitelského státu. Je to společnost, kde vše má své řádně vyčleněné místo, svůj řád, je to svět přesně rozvržené zahrady do záhonů a řádků a ten plevel mezi nimi, co tam nepatří, se musí vytrhat a odstranit. Modernita jako vize pěstitelského státu, který má svůj předvídatelný řád a do nějž nepatří žádná divokost, nepředvídatelnost, ani ten zápach, protože uniká kontrole a regulaci. To, co v modernitě posedlé čistotou zapáchá, je podle Baumana vnímáno negativně. Podobně nabírá na důležitosti pojem plevele, jako čehosi neužitečného, co nabourává řád. Nepatří na vymezené místo a má se odstranit. A tak v rámci pěstitelského státu, dohnaného do extrému, mluvili nacisté o Židech jako o „smradlavých Židech“, které je třeba odstranit a německou společnost od nich očistit.
Poněkud zjednodušeně řečeno nás tento typ modernity, postavený na dualismu společnosti a přírody, kdy na přírodu lidstvo nahlíží odnikud jako na předmět (zdroj), který je třeba podmanit a kontrolovat, dovedl až do klimatické krize.
Co s tím? Podle Latoura je třeba vůbec změnit to, jak chápeme naše místo na světě. Být lidmi v přírodě, tedy lidmi, kteří jsou obklopeni přírodou, která je jim okolím, předmětem a zdrojem a na níž lidé jakoby odnikud, shora nahlížejí, je nadále neudržitelné. Je třeba se vrátit na zem, přistát zpátky na zemi a začít se stávat pozemšťany. Co to tedy znamená?
Latour nabízí cestu, kudy se vydat a co to znamená: přistát na zemi znamená hledat nové způsoby bytí a toho, jak se lidé vztahují k mimolidskému světu, který již nadále nemůžeme vnímat jako nějaké, vůči našemu jednání pasivní prostředí, které jen čeká, až ho lidstvo objeví a zapřáhne, aby pro něj pracovalo ve prospěch dalšího ekonomického růstu. Přírodní svět tak nejsou pouhé pasivní zdroje, které čekají, až je vyčerpáme pro lidský blahobyt. Musíme proto hledat nové vztahy k mimolidskému světu. Latour mluví o tom, že musíme začít sepisovat takový katalog našich vztahů k mimolidskému světu, abychom vůbec zjistili, na kterých organismech, vztazích a procesech naše lidské bytí závisí. Abychom poznali, jaké vztahy s nimi můžeme mít a co potřebujeme k našemu přežití, což je v podstatě takové převrácení našeho vnímání a rozumění vztahu společnosti a přírody. Dosud to modernita chápala tak, že se společnost vymaňuje z přírody a snaží se na ní být co nejméně závislá. Ale Latour nám vlastně říká, že teď je to přesně naopak. Pokud chceme jako lidstvo přežít, musíme opustit představu, že mimolidský svět je pro nás pouhý externí zdroj, maximálně limit našeho růstu nebo překážka, kterou máme překonat. Že na něm můžeme být nezávislí. Ne, je to přesně naopak. Musíme začít prozkoumávat, na čem a jakým způsobem jsme závislí a zároveň si ale také přiznat, že na rozdíl od toho, čemu věřila modernita – a to sice, že svět nikdy nebudeme mít zcela pod kontrolou – nikdy nebudeme mít úplně jisté poznání a vědění. Cokoliv uděláme, vždy přijdou nějaké nezamýšlené důsledky. Právě i proto, že mimolidský svět není pasivní okolí, umrtvený objekt lidského poznání a přetváření, ale je to svět, který se často vzpírá, vzdoruje a uniká lidské kontrole či podmanění. Můžeme to vidět na koronaviru, který způsobuje onemocnění COVID-19. Lidstvo se snaží vynalézat různé vakcíny, přijímá různá opatření, ale vir na to neustále reaguje a mutuje do dalších variant, uniká lidské snaze nechat se ovládnout. A vidíme to i u dalších příkladů. Když se v 70. letech objevil celý diskurz, spojený s mezemi růstu, mluvilo se o tom, že hlavní problém spočívá v brzkém vyčerpání zdrojů. Dnes se ale ukazuje, že tím problémem nejsou docházející zdroje, ale omezená kapacita planety absorbovat lidmi produkované změny a produkty. A nejde jenom o klimatické změny a emise skleníkových plynů, které mění klima na planetě bezprecedentním tempem. V roce 2020 poprvé v historii planety překročilo množství lidmi vyprodukované masy (antropomasy), celkové množství biomasy na planetě. Jednoduše řečeno, váha lidmi vyprodukované hmoty (betonu, železa, cihel, asfaltu, plastů, atd.) převážila váhu veškeré živé fauny a flory na planetě. (Venditti 2021) Vítejte v Antropocénu, který si pod sebou podřezává větev.
Pokud tedy vezmeme Latourovu výzvu vážně a pokusíme se vrátit na zem a přistát, co to obnáší stát se pozemšťany a pozemšťankami? Znamená to nedívat se na přírodní svět z té perspektivy „odnikud“, shora, objektivně, ale vede nás to k tomu rozhlížet se kolem sebe z perspektivy země, kde se zrovna nacházíme a která je mnohorozměrná, živá, neustále se měnící. Nevystačíme si jenom se zrakem, musíme vzít v potaz i další lidské smysly, jako jsou hmat, čich nebo sluch, kterými budeme propátrávat teritorium, kde jsme přistáli a kde se pohybujeme. Pomocí nichž budeme dál bádat. Rozhodně to není to o tom, abychom odvrhli zrak, který budeme potřebovat vždy a nejspíš i bude vždy tím prvotním a hlavním, co budeme potřebovat. Důležité je, abychom vedle zraku přestali potlačovat ostatní smysly a zapojili je do poznávání světa – ne proto, abychom si ho podmanili, ale především proto, abychom pochopili, na čem závisíme.
A právě tady může hrát důležitou roli i umění. Na rozdíl od osvícenské vědy, která dominantně pracovala se zrakem a ostatní smysly potlačovala, umění vždy pracovalo i s jinými smysly. Ulrich Beck (2004) říká, že v rizikové společnosti jsme byli vyvlastněni svým smyslům. Při rozpoznávání moderních rizik se na ně již nemůžeme spolehnout a naše smysly nám nahrazuje věda. Například toxické znečištění nebo radiaci nevnímáme svými smysly, ale potřebujeme vědu, která nám úroveň radioaktivity či toxicity změří. My ovšem, vedle této dominantní vědy, založené na zraku, potřebujeme i jiné typy poznávání. Latour, jako sociolog, pracuje ve svých posledních projektech jak s přírodovědci, tak i s umělci a své poznání nesděluje jen skrze recenzované články nebo publikace, ale i skrze tvůrčí spolupráci.