video-esej 30 výsledků

video-esej

Budovu místo žactva dočasně osídlily bytosti vytvořené umělkyní a obraz doprovází jemný, citlivý a zároveň kritický slovní komentář (dopis škole) Koťátkové. Doplňuje ho ozvěna dětských hlasů a citace ze školního řádu jako připomínka toho, jak silně nás prostor základní školy formoval. Jaké vzpomínky nám do dospělosti zůstávají z prostorů tělocvičen, šaten, jídelen, lavic a „z předtabulí“? 
Snímky, které pro letošní projekci vybral psychoterapeut a psycholog Adam Táborský, nechávají nahlédnout do prostoru, kde se duševní zdraví stává zdrojem inspirace, obnaženou zranitelností, přiznanou zbraní i místem zpovědi a úlevy.
Protagonistami Sikorových podobenstiev sú triviálne zvieratá, rastliny a všedné prvky materiálneho sveta v ich prostom bytí. Zaujímajú ho okrajové a vytesňované spoločenské javy, o ktorých vizuálne uvažuje.
V „Příště, lásko, budu #neprůstřelný“ se setkává živé tělo se svými technologicko-mediálními podobami, jejichž autorkou je Web 2.0 umělkyně Jennifer Chan. Doprovodnou esej „Vír“ napsala londýnská kunsthistorička Cadence Kinsey.
Výstavní a publikační projekt Myslet filmem se zaměřuje na způsoby, jakými současné audiovizuální umění filmovou řeč nejen posouvá, ale i navrací k jejím kořenům.Všechna tři patra v Domě U Kamenného zvonu mají společného jmenovatele, a tím je film jako vyprávění v galerijním prostoru.
Pro(s)thetic dialogues je spíš záznamem divadelní performance odehrávající se na desktopu počítače. Lidský operátor zde vytváří podmínky pro zkoumání performativnosti filosofické zombie poskládané z neuronových sítí.
Významnou osu v recentní tvorbě Lucie Svobodové tvoří problematizace technického zastarávání audiovizuálních nosičů a formátů, s čím souvisí i její autorská revize historicky starších děl. Výsledné rekonstrukce, které Svobodová vytváří již za pomoci nových technologií, se přitom nedotýkají pouze aktuální otázky archivace charakterově příbuzných prací, ale současně otevírají také diskuzi o tom, do jaké míry jsou pionýrská díla české animace a videoartu zajímavá i pro současné širší publikum.
Výstava je sborem hlasů, který je někdy harmonický a jindy kakofonický a který hledá cesty, jimiž je možné zpochybnit zažité příběhy o zcela soběstačných hrdinských postavách, jež dokážou vyvinout mimořádné úsilí ke zdolávání nepřízně osudu. Odkud pochází rčení, že co nás nezabije, to nás – a za jakou cenu – posílí?
S rostoucím nátlakem na měřitelný výkon, zmnožováním nejrůznějších statistik, žebříčků a datových analýz a neustálým hodnocením ostatních i sebe sama se vyrovnáváme všichni. Ještě znepokojivější je však rozšíření metrické logiky do sfér, které byly vůči ní dlouho považovány za relativně imunní – především do umělecké tvorby a humanitních věd. Jak může umělecká teorie a praxe tento systém tematizovat, natož mu vzdorovat?
K tomu, abychom mohli začít hledat strategii, která by pracovala s konceptem limitů, je nejprve třeba položit si několik otázek. Co jsou vlastně meze? Jsou to překážky? Nebo příležitost soustředit se na to, na čem skutečně záleží? Nebo se jedná o produktivní omezení? Kolik různých typů mezí existuje? A kolik je způsobů, jak je legitimně překonat? Jdou meze striktně proti růstu? Je růst vůbec potřebný?