ekologie 85 výsledků

ekologie

Randal Plunkett představuje jedinečný přístup k obnově divoké krajiny, nazvaný V-wilding. Ten kombinuje ekologické principy s veganskou filozofií a nabízí model udržitelné obnovy přírodních stanovišť. Dalibor Dostál se vedle toho zaměřil na návrat velkých kopytníků jako způsob obnovy biologické rozmanitosti, která dnes mizí bezprecedentní rychlostí.
Vztah člověka a půdy je odvěkým hybatelem organizace společenského, kulturního i duchovního života. Půda neodmyslitelně souvisí s našimi základními potřebami, je zdrojem obživy, bezpečným domovem a prostorem splynutí s koloběhem přírody. Přesto jsme tento vztah dovedli do situace neporozumění a krize, která se promítá do všech sfér našeho spolubytí.
Klademe si otázku, co a jak stavět v CHKO? Jaké jsou možnosti pro přirozenou regulaci cestovního ruchu a zda je nastavení současné legislativy pro budoucí vývoj dostatečné, případně jaké změny by mohly přispět ke kvalitnímu uvažování nad architekturou a urbanizací na tomto území.
Jedna část výstavy kriticky zkoumá solár-punkové vize a představy o budoucnosti, které spojují ekologický život s nejmodernějšími technologiemi, vědou a "pokrokem", stejně jako s různými strategiemi přežití v dystopickém, až posthumánním světě. Druhá část zkoumá různé strategie nerůstu, zpomalení nebo udržitelného života v souladu s přírodou.
Jsme dostatečně aktivní tváří v tvář rozsahu současných planetárních a environmentálních problémů? Kam směřujeme ve svých myšlenkách a činech? Jak můžeme změnit své návyky, abychom chránili naše (životní) prostředí?
Pokud bychom chtěli charakterizovat kurátorskou činnost Serranové v posledních několika letech, ekologický obrat by byl i zde padnoucím pojmem: v roce 2016 dohlédla na realizaci celé řady projektů spojených s tímto tématem, když měla ve své gesci dramaturgii ročníku Fotograf Festivalu s názvem Cultura / Natura a v roce 2018 měla na starost organizaci a kurátorování uměleckého a vodního festivalu Akvapark, propojujícím nepostradatelný živel s performativním uměním.
Monumentalita Atlantického oceánu propojeného s oblohou a bretaňským pobřežím a klid půdního ateliéru v historickém domě na roudnickém náměstí. To jsou určující body pro velkou část tvorby Evy Brodské, zejména pro řadu autorských tapiserií a akvarelů z posledních tří desetiletí.
Veronika Bromová bývá dávána do souvislosti s proměnou vidění ženské identity v umění 90. let střední a východní Evropy. Dotýká se jí sexualizovaná pozice žen ve společnosti. V ritualizovaných performancích posledních let akcentuje naopak archetypální léčivou sílu ženství, plodnost, vztahovost a kolektivnost. Tyto živé výstupy jsou ve své univerzálnosti v kontrastu k jejím starším „selfperformancím“ zaznamenaným fotografií.
Centrum pro regenerativní umění se nachází v historickém Červeném mlýně a funguje jako alternativní kulturní prostor a domov aktivní komunity umělců, aktivistů, zemědělců, a kreativců, kteří spravují místní ekosystém. Buduje kulturní diskurz prostřednictvím kreativity, výzkumu, širší veřejnosti, zážitkového učení a vzdělávání.
Letní seminář Potulné univerzity přírody je každoročně organizován spolkem Pilgirm. Po letech strávených v různých venkovských oblastech se v srpnu 2024 uskutečnila tato týdenní akce v Praze na Toulcově dvoře a nesla název „Od antropocénu k symbiocénu aneb cesty k civilizaci, která podporuje život“. Část přednáškového programu byla zdokumentována a publikujeme ji společně s širším představením aktivit spolku Pilgrim.
Dirk Somers založil v roce 2011 kancelář Bovenbouw Architectuur. Široký repertoár veřejných staveb, hravá estetika a důraz na trvalou udržitelnost řadí ateliér k těm nejvýraznějším mezi progresivními belgickými studii. Na přednášce představuje průřez tvorbou studia s důrazem na stavby pro vzdělávání a stavby pro recyklaci.
Výstava s využitím dokumentačních formátů či reinstalací představuje umělecká díla, která byla primárně koncipována pro veřejný prostor a aktivně reagovala na společenskou situaci ovlivňující, determinující nebo rozvíjející charakter konkrétní lokality a kvalitu jejího využití komunitou.
Bubahof vznikl jako originální společenství, v němž důležitou roli hrají vztahy nepodléhající hierarchiím a důraz na ekologii chování nejen vůči přírodě, ale i vůči sobě navzájem. Je otevřenou platformou zaměřenou na sociálně-kulturní aktivismus a vzdělávání.
Město a divočina se zabývá tématem divočiny v rámci městského prostředí: kde ji najít, jaké nástroje využít k její tvorbě a jak ji zachovat. Martin Schmitz uvádí, že divočina může být neplánovaný, spontánní a překvapivý prvek městské krajiny. Přežití městského parku se zaměřuje na zelené veřejné prostory a jejich transformaci v důsledku pandemie covid-19. Hlavními tématy jsou udržitelnost historických tradic a zvyklostí v parcích, a zabývá se také hledáním divočiny ve městě.
Jak je patrné, téma životního prostředí a ekologie v umění se s čím dál větší intenzitou stává vědomě politickým rozhodnutím, které ovlivňuje to, jaké umění tvoříme, jak jej vyučujeme, jak o něm mluvíme či jak jej prezentujeme. Umělecká tvorba se prolíná s kulturním provozem, ten zase s aktivismem a naopak, čím dál více je akcentován kontext, použitý materiál i finanční zdroje.
Více-než-oceánská perspektiva je spekulací o vnímání, emocích, inteligenci a schopnosti jednat. Přináší s sebou příliv dekoloniálního myšlení, posthumanismu, materiálního feminismu, queer ekologií, mediální teorie a spirituality, které se v této vlně prolínají skrze mezioborovou estetiku a environmentální spravedlnost.
Na základě vlastních projektů a zkušeností ateliér Wagon Landscaping ukazuje, jak může zahradnický přístup ve „všech měřítkách“ projektu pomoci promyslet možnou budoucnost města založenou na ekologickém a udržitelném rozměru. Český krajinářský ateliér Terra Florida zase přistupuje k projektům s respektem, individuálně, pokaždé s novou invencí a stojí za dobře odvedenou a kvalitní prací.
Rozestavěný úsek D11 přes Trutnovsko a Žacléřský výběžek, který navleče kousek východočeského pohraničí, zapomenutou závorku mezi KRNAPem a CHKO Broumovsko, do iluzorního růžence spojujícího Paříž a Moskvu, není o nic kontroverznější než další z osmi nyní rozestavěných dálničních tahů v Česku. Předkládané rekviem za krajinu budiž čteno ad exemplum.
Umělkyně Sissel Mutale Bergh popisuje svůj nejnovější film s názvem Elmie, což v sámštině znamená „nebe“, „vzduch“ nebo „bouře“, jako dokumentární báseň a lamentaci nad vzduchem, dýcháním, ptáky, horami a větrnou energií. Několik let sledovala výstavbu průmyslových větrných elektráren - i odpor proti nim - ve Fosenu, jižní oblasti známé tradičním chovem sobů v Åerjel Fovsen Njaarke Sijte.
Milujeme léto, ale děsí nás vyschlé řeky a vyhořelé lesy. Postkoloniální myšlení a ekologie nás nutí se zpytovat při cestách do exotických krajin ve vzdáleném klimatickém a geopolitickém kontextu. Toužíme po moři, nedokážeme se ale vyrovnat s utonulými vraky v době klimatického uprchlictví. A kde budou ledovce – co střeží jejich tenčící se ledová krusta?
Květnová přednáška z cyklu Kra/jiná představila newyorskou krajinářskou architektku Michelle Delk z ateliéru Snøhetta a švýcarského krajinářského architekta Thomase Kisslinga z ateliéru VOGT Landscape Architects. Tématem byly inspirativní místa pro současný život, vazby mezi lidmi a jejich okolím a voda v krajině. 
Většina děl vznikla přímo pro výstavní prostory a je výsledkem spolupráce obou autorek, které spojuje téma vztahu k přírodě materializované v práci s organickým tvaroslovím někdy pichlavým, jindy měkce vstřebávajícím.
Seno, sláma, skládka se zabývá jak reflexí důsledků období zemědělské kolektivizace, tak současnými ekofeministickými perspektivami. Zaměřují se na mezidruhovou solidaritu, ohleduplné a udržitelné vztahy a soužití a vykreslují situace, kdy příroda kontaminovaná lidským působením přebírá otěže a znovu nastoluje rovnováhu, které se člověk může ale také nemusí zúčastnit.
Diana Lelonek zkoumá vztahy mezi lidmi a jinými druhy. Její projekty jsou kritickými reakcemi na procesy nadprodukce, neomezeného růstu a našeho přístupu k životnímu prostředí.
Návrat k romantickým motivům v současném umění neaktualizuje jen melancholickou náladu, kterou známe z německých a českých krajinomaleb z počátku 19. století. Mnohem spíše si klade otázky po rozporech, kterým dnešní subjekt čelí. Jednou z možností, jak se s rozpory naučit žít, je společné vyprávění a sdílení narace. A když takové příběhy nejsou v místní tradici zakořeněné, je třeba najít nové, jak to navrhuje video Barbory Kropáčkové Tebe hrdino volám.
Príroda, skrvavené zuby, pazúry sa zaoberá priesečníkmi medzi prírodou, násilím a telom prostredníctvom konceptu imunity chápanej nielen v biologickom zmysle, ale ako systém, ktorý sa zrkadlí aj v ekológii, politike a spoločnosti. príJe to východisko pre úvahy o vzťahu medzi ekológiou, ľudským zdravím a nákazou a vynáša na svetlo naše základné presvedčenia o konkurencii a prežití v rámci nášho vzťahu k prírode.
Část lidstva se spoléhá na technologie, které nám mohou pomoci udržet zodpovědný vztah mezi naší přítomností, minulostí a budoucností. Jiná část se budoucnosti, ve které superinteligence převezme řízení světa, obává. Skrze druhismus sledujeme, jak lidský tvor rozdělil rodinu zvířat, vyčlenil se z ní a nadřadil se jí. Také umělou inteligenci, kterou stvořil, zařadil do oblasti “jiného”.
Jakou budoucnost můžeme spoluutvářet s rostlinami? Od koloniální těžby k obnově a péči, od vědecké taxonomie k příbuzenství — svět rostlin odedávna formuje samotné základy lidského života.
Zážitkový a zábavný aspekt hry nabízí možný způsob, jak lze čelit složitým souvislostem ekologických katastrof v moderním městském prostředí, kde nás často dusí pocity viny a bezmoci. Jak můžeme posílit celkovou odolnost ohřívajícího se města, namísto neustálého zpětného napravování těchto změn? Jak se tyto problémy zhmotňují v životě obyvatel Prahy a co to znamená pro ekosystémy města?
Odcizení od přírody prožívá moderní člověk naší zeměpisné šířky s plným vědomím už několik generací. Žijeme se stresujícím pocitem, že cosi životně důležitého přecházíme, že v chodu podporujeme společnost, která přehlíží udržitelnost, a tudíž i možnost přežívání dalších generací všech živých druhů. Současný vývoj nám nepředvídatelným průběhem ročních období dává najevo i další posuny.
Hérakleitův princip hovoří o střídání cyklu růstu a pádu, neboli o jednotě protikladů, která je pro lidstvo hnací silou. To, co společnost přivedlo na vrchol (tedy v našem případě k ekonomické prosperitě, průmyslové revoluci a technologickému pokroku), se obvykle stává také tím, co společnost přivede do krize (tedy na okraj ekologické katastrofy).
Brood - Stranger’s Vial - Womb je “hra, jež zapomněla svoje vlastní pravidla” a “příběh bez konce”. Místo přehledné, lineární fantazie nabízí fantaskní prostor, který nahlížíme skrze několik vrstev materiální i mediální abstrakce. Ozvláštňuje předměty každodenní potřeby i (ne)lidské identity. Zve nás, abychom si všímali afektů lidství uprostřed klimatické krize, které lze zahlédnout jen periferním viděním, někde u hrany pozlaceného kovu. Jen pozor: strany budou převrácené.
Jussi Parikka je spisovatel a teoretik médií, který vyučuje technologickou kulturu a estetiku na Winchesterské škole umění (University of Southampton). Pohybuje se zejména na poli současné kulturní teorie, filozofie, současného umění, kyberkultury a digitální kultury. Zásadní je jeho přínos v oblasti materiality médií, které analyzuje z pohledu filozofie nového materialismu. Věnuje se tak vztahu mezi přírodou a technologiemi za použití pojmu medianatures, jež je zjevným odkazem na nature cultures Donny Haraway.
Cílem RurArtMap je posílit kulturní povědomí o venkově a vytvořit prostor pro kulturní prezentace, platformu pro spolupráci a plánování činností, která by zpřístupnila umělecké a kulturní aktivity ve venkovském prostředí.
Podcastová série sleduje vzácný minerál koltan a jeho proměnu na všudypřítomnou elektronickou součástku – tantalový kondenzátor. Koltan patří do skupiny tzv. konfliktních minerálů. Jeho těžba dnes probíhá především v Kongu a okolních státech a je spojená s válečnými konflikty, vykořisťováním, černým obchodem a dětskou prací.
Život na Zemi prošel nějakými čtyřmi miliardami let evoluce a po celou dobu se vyvíjel pospolu, propleten sítí intimních vztahů. Máme společného předka, všichni potřebujeme k životu ty samé sloučeniny a i naše stavba těla je podobná, proto si navzájem rozumíme.
Studio se zaměřuje na krajinářskou architekturu, urbanismus a územní plánování s důrazem na ekologickou udržitelnost, místní kontext a mezioborovou spolupráci.
V srdci Madridu leží po bouři klidný, byť zpustošený lesopark. Pastevectvo, ovce a psi se procházejí mezi větvemi vyvrácených stromů. V ptačím zpěvu, třepotu listí a šumu okolního velkoměsta se může jednoduše ztratit soustředěný šepot stáda. Staré zdi i nové bariéry uzavírají toto území. V noci se jeho hranice na vrcholu kopce rozplývají. Pod černou oblohou se vynořují obrysy jeho obyvatel. Země rezonuje a město se třpytí.
Projekty prezentované v rámci výstavy spojuje zájem tvůrců o hledání ztracené rovnováhy mezi jedincem a přírodním či sociálním okolím, která ho obklopují. Hledání, které stejně jako péče o zahradu, vyžaduje trpělivou účast, pochopení a angažovanost. 
Co o Zemi víme a často dosud nevíme? Může ji někdo vlastnit? Je reálné, abychom Zemi proměnili v „krajinu bez hranic“ v „permanentní pomezí“? Jak v lidských, spíš než statistických systémech zachytit, porozumět, vyjádřit viditelné i nezřetelné symptomy proměn, kterými krajina prochází, včetně těch místních i těch globálních?
Vojtěchovský dlouhodobě polemizuje s tím, kam nás a naši planetu mohou dovést vynálezy (dosaďme si cokoliv: stroje, technologie, vědu, západní tradici poznání…), které používáme bez hlubšího přemýšlení o důsledcích, jež způsobují. Sdílí potřebu neustálé revize prostředků, které používáme k poznávání světa, přemýšlí o našich schopnostech koordinovat mezioborovou výchovu a o hlavních úkolech současného umění.
Chtěli bychom nastínit podmínky pro novou citlivost a redefinovat si naše potřeby či budoucí jednání, nestojící pouze na logice nekonečné výroby a spotřeby, vyčerpávající křehké ekosystémy. V neposlední řadě se skrze toto společné přeskládání základních i drobných kamenů snažíme aktivně integrovat nerůstové strategie do našich životů.