Originalita tvorby Anny Hulačové spočívá v preciznosti, rafinované smyslnosti a srozumitelnosti výtvarného jazyka, ale především ve způsobu, jakým oživuje středověkou ikonografii, imaginativní svět lidového umění, slavností, mýtů, rituálů a náboženské liturgie. Hulačová do tohoto světa nenahlíží z bezpečného povzdálí. Zůstává prostě jeho obyčejnou a bytostnou součástí, doslova živým podnětem stojícím v plném světle. Nejen jako performer svých sdílených soukromých obřadů, ale především jako inovativní sochařka s restaurátorskou praxí chovající hlubokou úctu k tradičním řemeslům a k práci s přírodními materiály. Anna Hulačová s přirozenou lehkostí a v dobrém slova smyslu ignoruje normy současného statusu sochařství, zvyky vštípené uměleckou výchovou, ale i samotnou tradici figurální plastiky – především té dřímající posledních sto let ve stinném ústraní moderny.
Figurální sochařství se pradávno stalo intelektuální hrou a soukromou záležitostí lhostejnou k náboženskému duchu. Sakrální figurace ve své progresivní podobě snad bohužel zcela zanikla nebo jen sublimovala do jiných světských forem, ale z plastik Anny Hulačové nebo z jejích mnohých živých akcí čiší kromě upřímného pochybování a pochmurných úvah na toto téma i jakási vášnivá a neposkvrněná jistota. Ta se může zdát poněkud manýristickou, ale přece jen se jedná o jistotu a pro dnešek velmi vzácné přesvědčení, že sochařství jest ve své podstatě výhradně náboženským uměním.
