socha

ŠEDÁ CIHLA 34/1993

Výstava Šedá cihla 34/1993, pokračovala v typu uměleckého salonu, 34 umělců narozených v letech 1941–1964 vybrala odborná jury složená z Jany Geržové, Mahuleny Nešlehové a Petra Nedomy. Úspěšná letní výstava probíhala v prostorách Galerie U Bílého jednorožce na náměstí v Klatovech a v exteriéru hradu a interiéru zámku Klenová.
0:13:07

Matouš Lipus

Zodpovědnost k zahradě.
Zodpovědnost správce.
Zodpovědnost k sudetským náhrobkům a k sochám ze stadionu.
Zodpovědnost k lidem a místům.
0:23:27

Architekti výstav - Jiří Příhoda

„Instalování výstav bude svěřováno umělcům. Vidím to jako druhou kolej vedle toho, že umělci učí."
Jiří Příhoda se v průběhu 90. let, kdy rovněž výrazně experimentoval s videoprojekcemi, zapsal především jako autor, který se jako první v českém prostředí začal vyjadřovat skrze sochařsko-architektonickou proměnu výstavního prostoru.

Jiří Sozanský, EVAKUACE

Od července 1981, kdy Sozanský vytvořil v Mostě první práce, na místě fotografoval Jiří Putta a záběry natáčel absolvent FAMU Michal Baumbruck spolu s kameramanem Františkem Brabcem. Výsledný film, jenž zachycuje nejen jednotlivé plastiky, ale také performance s herci, které Sozanský pro účely filmu zinscenoval, byl nazván Evakuace a promítán během osmdesátých let jen párkrát na setkání umělcových přátel.

ŠEDÁ CIHLA 78/1991

Prvotním impulzem výstav Šedá cihla byla snaha o splacení dluhu autorům, kteří nemohli před rokem 1989 svobodně vystavovat nebo příslušeli k polooficiální scéně. Záhy se se ale výstava pokusila transformovat do reprezentativní přehlídky aktuálního umění.
Zajímavé pozadí této akce si žádá širší vysvětlení, které má kořeny o deset let dříve.

Barbora Fastrová a Johana Pošová

Témata, která společnou tvorbu Pošové a Fastrové provázejí dlouhodobě, jsou vztah mezi přírodou a kulturou, tím přirozeným a tím umělým, dopad lidské civilizace na zbytek zvířecí a přírodní říše, nebo třeba také motiv hada, který v jejich projektech nabírá všemožných podob
0:08:00

Martin Zet – Tátův aťák (Ateliér sochaře Miloše Zeta) (1995)

Záminka i důvod napsání následujícího textu byl videozáznam stavu ateliéru po jeho smrti v roce 1995, který – již zapomenutý – jsem objevil při digitalizaci staré S-VHS kazety s různorodým materiálem z poloviny devadesátých let. Připadalo mi, že jsem našel poklad, a nemohl jsem dospat, abych ho někomu ukázal, abych ho ukázal všem.

Antony Gormley: Artist Talk

Vášní Antonyho Gormleyho je ptát se, zda lidská forma – ať už v podobě schránky na lidské tělo, nebo nádoby na lidskou mysl – může dnes sloužit jakožto téma pro kontemplaci; Gormley si pokládá otázky, které se ze své podstaty obracejí k duchovnu.