Hlas, jímž k nám promlouvají díla Habimy Fuchs, jako by přicházel z velké dálky, dávné minulosti, a současně z té nejbezprostřednější blízkosti jako náš vlastní hlas.
Předkládané obrazy a plastiky lze číst jako bezděčnou polemiku s některými tendencemi moderní teologie, která se v duchu osvícenského racionalismu snažila víru co nejvíce „demytologizovat“, zbavit ji předvědeckých představ a vyprávění, v nichž právem cítila cosi pohanského. Ozýval se v tom i nárok židovskokřesťanské tradice na radikální rozchod s dosavadními kulty, jež vnímaly svět jako jeviště magických sil, na němž je přístup ke stvořiteli strážen a prostředkován nejrůznějšími démony. Abrahámovi potomci se měli vymanit z jejich moci, patřit jen a jen jednomu Bohu. Křesťanství mělo být v tomto duchu stvořením nového člověka. Člověk Habimy Fuchs je naproti tomu „starý“, je to člověk, který přes dílčí proměny zůstává stále stejný, původní, i jeho neustálé obnovování v zázraku (znovu)zrození je čímsi pradávným, projevem věčného pramene života. Ocitáme se v atavistickém světě, máme před sebou cosi jako archeo-arte-fakty, jejichž oči mají v našem nitru spatřit prastaré vztahy k veškerenstvu a ukázat nám je jako naše vlastní obrazy.
Osvícenství chtělo učinit člověka dospělým tak, že jej naučí racionálnímu zacházení se světem, zacházení spočívajícímu v objektivním odstupu od věcí a vlastních prožitků. Není proto náhodné, že imaginace Habimy Fuchs působí v něčem dětsky – je odmítnutím oné „dospělé“ distance, jež hrozí fatálním odcizením, redukcí světa na objekt technologické manipulace. Není však útěkem do dětských iluzí, spíš odhodlaným návratem k tomu, co kdysi stejně tak přitahovalo jako děsilo a strašilo; je hledáním vztahu k dobrým, ale právě i těm zlým démonům, ptaním se jich na nejnaléhavější – už dětské – otázky lidské existence. Bůh je možná vševědoucí, ale před člověkem vědění skrývá, a tak nezbývá než hledat nebezpečné přátelství démonů-našeptávačů, postav snů a nočních můr, jež pak nad námi někdy získávají vládu.
Náhodné není ani to, že se na autorčiných obrazech setkáváme s motivy z apokalyptického Zjevení Janova. Nejen zde je patrná fascinace bestialitou jako otázkou po smyslu rozlišování dobrého od zlého, krásného od ošklivého. Kde bere netvor právo znetvořovat stvoření? A kde my bereme právo soudit, že je netvorem? Není to svatokrádežné, nepochází i ta nejděsivější stvůra od téhož stvořitele jako my? Jenže jak bychom na druhou stranu mohli nerozlišovat, nehledat dobro na úkor zla? Člověku nepřísluší soudit, a přesto soudit musí. Nepřísluší mu znát Boží vůli, a přesto se jí musí snažit přibližovat. Vždy tak riskuje, že i v té nejoddanější víře bude podsouvat stvořiteli své vlastní představy, a tím se dopouštět modlářství. I víra si někdy žádá odpuštění za svou troufalost, za své znetvořující netvorství.
Myšlenky, které nás při pohledu na díla Habimy Fuchs napadají, se dříve či později stáčí ke konci světa. Není to však konec, který teprve přijde, až nás k němu donese přímka času, nýbrž konec, ke kterému se sami musíme vydat, jako to třeba dělali – a dodnes dělají – poutníci a poutnice do španělské Compostely (jednou z nich byla nedávno i naše autorka). Právě „na konci světa“ můžeme nalézat jeho počátky, jeho prvotní, výchozí principy či archetypy, jakousi duši světa, jež je i naší duší. Pouť je vždy především vnitřní poutí, vede krajinou nejbližší, a přesto neznámou. Proto si žádá průvodce. Démony.
Jedna z plastik připomíná lva, kterak majestátně nakračuje vpřed, zadní část těla má však ochrnutou, tvaru a síly zbavenou a vláčí ji za sebou jako nádorovité břemeno. Jak daleko může takto dojít? Nepostoupí ochrnutí i do zbytku těla, jestliže nebude věnovat pozornost tomu, co nechává za sebou? Nepřišel čas ohlédnout se a vrátit se k zapomenutému, potlačenému, starému? Můžeme vědět, kam jdeme, když nevíme, co všechno vlečeme s sebou?
Martin Škabraha
