instalace 417 výsledků

instalace

„Instalování výstav bude svěřováno umělcům. Vidím to jako druhou kolej vedle toho, že umělci učí."
Jiří Příhoda se v průběhu 90. let, kdy rovněž výrazně experimentoval s videoprojekcemi, zapsal především jako autor, který se jako první v českém prostředí začal vyjadřovat skrze sochařsko-architektonickou proměnu výstavního prostoru.
Jedna část výstavy kriticky zkoumá solár-punkové vize a představy o budoucnosti, které spojují ekologický život s nejmodernějšími technologiemi, vědou a "pokrokem", stejně jako s různými strategiemi přežití v dystopickém, až posthumánním světě. Druhá část zkoumá různé strategie nerůstu, zpomalení nebo udržitelného života v souladu s přírodou.
Instalace Smazat hranice času je příkladem eklektického míchání významů a symbolů, stejně jako aktualizování tradičních technik a praxí. Lyrická abstrakce Evy Brodské, citace nebo parafráze lidových zvyků Lucie Králíkové, smysl pro detail i celek a roztřepené konce Dany Balážové, jakož i bytostné propojení s krajinou Petra Švolby spolu mluví jednou řečí.
Filip Nádvorník i Petr Švolba jsou oba umělci i řemeslníky zároveň. Důraz na schopnost vytvářet rukama něco funkčního je v přímém kontrastu se schopností vytvářet rukama také věci, které zdaleka tak utilitárně užitečné nejsou. Jako obrazy nebo sochy.
Názov vychádza z predstáv/idey o akomsi novom zriadení sveta, ktoré nastalo po súčasnej globálnej kríze. Tá sa v príbehu Pieskov mikrosveta stala počiatkom nových mikrosvetov a mikropríbehov, štartujúc ich svojbytnú existenciu. Dej nás ale napokon vedie až za horizont dejín nového zriadenia s úvahou, čo nastalo po zlyhaní deglobalizovanej formy spolužitia.
Díla prezentovaná na výstavě chápou pustinu nikoli jako stav prázdnoty, ale jako dynamický proces. Neusilují o jednoznačné pojmenování, ale spíše o naslouchání tomu, co přetrvává po ztrátě smyslu – ať už ve vysychajících vztazích, drolících se strukturách nebo ve zploštělém jazyce současných médií.
Isabelle Cornaro ve své tvorbě využívá nalezené předměty, prodchnuté symbolickým potenciálem nebo emocionální hodnotou, které prezentuje v různých typech zobrazení a médií, aby odhalila jemné významové posuny, vyvolané procesy reprodukce a překladu. Tyto artefakty, vypůjčené z domácích, dekorativních nebo funkčních kontextů, jsou často spojovány se západní kulturou jako mocenským prostředkem, jejich kombinace a uspořádání v jejím díle diváky vyzývá k otázce vztahů mezi systémy reprezentace a naším chápáním světa.
Jan Boháč je v současné době studentem doktorandského studia v Ateliéru sochařství Edith Jeřábkové a Dominika Langa na pražské UMPRUM. V tomto ateliéru absolvoval i své předešlé umělecké vzdělání. Zabývá se tématy komunikace, řeči, sdělení a možnosti porozumění, jež dlouhodobě prostupují jeho tvorbou a jsou propojená s jeho povoláním záchranáře a operátora tísňové linky.
Prach, který dal výstavě jméno, zde není jen metaforou rozkladu, ale i médiem pro ukládání a mizení významu.
Instalace je něčím mezi hrou, uměleckým výstupem a terapeutickou zkušeností. Lze ji nezúčastněně projít, v klidu si v ní odpočinout a zkrátka si ji užít, nebo se na moment ztotožnit s jedním z aktérů lesního požáru, který se snaží najít východisko z naprosto neznámé krizové situace. Cílem této hry ale není zvítězit nad ostatními hráči-jenom společnými silami je totiž možné znovu vybudovat říši, která právě zanikla.
Jiří Thýn prezentuje své práce převážně v médiu fotografie a koláže, obohacené digitální kresbou. Václav Kopecký vystavuje fotografie z rozsáhlého cyklu „Always Now“, který se zabývá tématy času, události – okamžiku, paměti a role pozorovatele – aktéra.
Umělecká praxe Jindřišky Jabůrkové je interdisciplinární, zahrnující instalace, tvorbu objektů, někdy i fotografii, video či performance. Fascinuje ji proces proměny hmoty, ať už lidského, nebo přírodního původu. Zajímají ji vztahy mezi lidskými subjekty a přírodou a vztah člověka k materiálnímu světu, někdy prohloubený o spirituální rovinu.
V galerii 35m2 jsou prezentovány dvě monumentální díla, dvě odlišná prostředí. Oba prostory vycházejí ze stejného materiálového kontextu, materiálového jazyka. Přesto každá z těchto realizací útočí na jiné smysly pomocí jiné techniky a materiálu.
Tyto nové prostorové konfigurace, stavby, instalace, které formují naši prostorovou orientaci, navigaci prostorem, přednostně útočí na naše základní smysly, na naši smyslovou paměť, na naši individuální/privátní paměť.
"Slibuji" je umělecký projekt koncipovaný Sráčem Samem. Výstavu pořádá iniciativa tranzit.cz ve spolupráci s galerií SVĚTOVA 1. Instalace polštářů, betonových bloků a talířů s texty ukazuje umění jako příběh, který se soustředí na obyčejné věci a každodenní vztahy. 
Kafka se především vyjadřuje velkými instalacemi v krajině, v nichž v zásadě utilitární předmět uvádí do nových vztahů k přírodním dějům, zajímá ho ale i průzkum možností uzavřeného, architektonicky pevně determinovaného prostoru. Kategorie velkého formátu tedy v Kafkově díle znamená výzvu vypořádat se s prostorovou daností, dát jí nový smysl a řád.
Rozpouštěním hranic, kulturních konstruktů, národností, taxonomií a kůže transformujeme stará paradigmata člověk/ne-člověk, toxicita/čistota a živý/mrtvý do trvalé spolupráce s cizím. Koneckonců všechny hranice jsou jen přechodné prostory, kde se hmota morfuje a teoretizuje novou existenci.
Rozhodli jsme se, že okna budou rozdělovat vnitřek galerie tak, aby pro každého a každou z nás vznikly úplně jiné prostory, které ale nakonec tvoří jeden jediný. Hudba, kterou jsme společně vytvořili, také integruje prostor, odráží naše individuality, pluralitu a oslavuje naši rozmanitost.
Instalatérské práce, které jste tady odvedli, jsou katastrofální - ne blbý, ne odfláklý - prostě naprosto katastrofální.
Still Life místo lineárního vyprávění směřuje spíše k zrcadlení stavu současného světa – jeho neukotvenosti, fragmentárnosti, ale i určité naléhavosti.
Lekce mezinárodně známého ukrajinského umělce Nikity Kadana na Akademii výtvarných umění byla uvedena a doprovozena debatou s rusistou a sémiotikem Tomášem Glancem. Kadan žije a tvoří v Kyjevě. Pracuje s různými médii, včetně instalace, sochařství, malby a koláže.
Exhibice se stává environmentem samotné hmoty nejenom prostoru, ale i jednotlivých předmětů, které zahlédneme při jejich odpočívání. Obě autorky se ve svém rukopisu plně doplňují. Ani jedna není dominantní, ani jedna se neztrácí. Zájem přichází o věci obyčejné, nepodstatné, až materiálně se propojující. Materiál je zde důležitý. Vytváří totiž hlavní podstatu celého obsahu výstavy.
Jsme v pokušení myslet si, že rostlinný svět, s nímž jsme srostlí citlivostí všech smyslů i trávicím traktem, nás ovládá z hlubin kořenů skrytých v podzemí. Ve spojení se zemí a vlhkou tmou se stáváme součástí cyklů plodnosti a tlení.
Zážitkový a zábavný aspekt hry nabízí možný způsob, jak lze čelit složitým souvislostem ekologických katastrof v moderním městském prostředí, kde nás často dusí pocity viny a bezmoci. Jak můžeme posílit celkovou odolnost ohřívajícího se města, namísto neustálého zpětného napravování těchto změn? Jak se tyto problémy zhmotňují v životě obyvatel Prahy a co to znamená pro ekosystémy města?
Bronzové skořápky nejsou neseny přímo rozevřenými konci elipsy. Kovová konstrukce, která na podlaze ještě mluví exaktní řečí techniky, problematizovanou jen lehkým vlněním své trajektorie, se při pohybu vzhůru zužuje a její charakter se tak proměňuje.
K tomu, abychom mohli začít hledat strategii, která by pracovala s konceptem limitů, je nejprve třeba položit si několik otázek. Co jsou vlastně meze? Jsou to překážky? Nebo příležitost soustředit se na to, na čem skutečně záleží? Nebo se jedná o produktivní omezení? Kolik různých typů mezí existuje? A kolik je způsobů, jak je legitimně překonat? Jdou meze striktně proti růstu? Je růst vůbec potřebný?
Somatická výstava sa v našej hantírke nazývala svät. Svät sa odohrával na zlome času a priestoru, bol vložený do a zároveň oddelený od sveta, v ktorom panuje čas, priestor, zmysel a význam. Vstup do výstavy bol ritualizovaným prechodom medzi svetom a svätom, medzi dvoma rôznymi dimenziami tej istej skutočnosti. Pútnikov a Pútničky vytrhol z bežného života a vrhol do posvätného časopriestoru, kde sa ich vykoľajené telomysle vystavili udalostiam, ktoré boli vonku neslýchané.
Galerie Pekelné sáně z Kroměříže, pod kurátorským vedením Davida Koreckého, prezentuje cyklus nových velkoformátových obrazů umělkyně Karolíny Netolické v prostorách Nové síně. 
Zatímco kdysi v dětském pokojíčku trval pocit nepatřičnosti jen okamžik – stačilo překonat spánkovou paralýzu, posadit se, rozsvítit lampu a několika pohyby přimět přehrávač k poslušnosti.
Práce Jana Bražiny vychází ze sochařské tvorby a jeho často využívaným materiálem je textilie, která pro něj symbolizuje domácí klid a zázemí. 
V úvodním textu k výstavě Jana a Jiří Ševčíkovi píší: „Zkolabovaly alternativy, zkolaboval zájem společnosti a zůstala jen okrajová pozice. Viděno zevnitř, problém Východ–Západ tedy stále zůstává. Pro Západ je východní umění zajímavé jen pokud je kompatibilní produkcí nebo produktem obětí.
Výstava vychází ze sbírek Galerie Benedikta Rejta a doplňuje je o několik instalací současných tvůrců a tvůrkyň vzniklých na míru prostoru galerie. Namísto vyčerpávající manifestace hry a hravosti v umění vytváříme kreativní hřiště. Přinášíme ukázku rozličných způsobů a podob, jakých hra může nabývat a čím může být tvorba vybraných umělců a umělkyň inspirativní pro dnešek.
V instalacích výstav klade důraz na jednoduchost, uměřenost a kompaktnost. Neváhají zařadit i výrazný element nebo znejišťující moment. Podstatné však pro ně zůstává, aby architektura exponáty nepřebíjela, ale aby byla jejich partnerem. Zároveň věří, že způsob instalace může přispět k interpretaci vystavených děl. Stejně tak je pro ně důležité, aby architektura výstavy vznikala ve vzájemném dialogu mezi všemi zúčastněnými aktéry a aktérkami.
Ptáci, tyto křehké bytosti, nás fascinují svým pohybem a tajemným životem. Díky své schopnosti létat na dlouhé vzdálenosti a skrývat se ve výškách vedou utajený dvojí život na různých kontinentech. Zájem o tyto bytosti však může být ambivalentní, osciluje mezi důvěrou a podezřívavostí, všednodenností a tajemstvím, nekonečnou svobodou a domestikací. V těchto polohách se objevuje i v řadě uměleckých děl.
Film zachycuje dům Čestmíra Sušky a Nadi Rawové, v němž se v červenci 1980 odehrálo jedno z prvních neoficiálních sympozií 80. let, na něž brzy navázala další (Netvořice 81, Mutějovice 83 ad.), a které vyústily v sérii Konfrontací (1984–1987), výstav nejmladší generace výtvarných umělců.
Výstava představuje oblasti zájmu Katarzyny Kozyry a způsoby řešení problémů, jako jsou různé podoby prožívání a definování identity, těla a pohlaví i kulturních tabu.
Instalace Ruslana Vysokikho tematizuje kontrolu a manipulaci a jejich pasivní přijímání. Autor navazuje na tradici figurálního sochařství; pracuje s jeho pamětí (včetně politické) a hledá pro něj performativní, procesuální a scénické možnosti. Původem ukrajinský umělec Ruslan Vysokikh je studentem ateliéru Socha na pražské AVU.
As we find ourselves in times that have extensive socio-political implications, the exhibition thematizes the insecurity, the suspicion and post-factuality gradually digging into our lives more and more. The many ambivalent mechanisms trough which we cope with this uncertainty and multiplicity of artistic processes (either politically-critical, or completely non-factual and sensual, scientific or even speculative) of the abandonment of what is considered “real” or “rational” take their forms in the interconnected realms of the technological, the natural, the mystical, the symbolical.
Výstavní a publikační projekt Myslet filmem se zaměřuje na způsoby, jakými současné audiovizuální umění filmovou řeč nejen posouvá, ale i navrací k jejím kořenům.Všechna tři patra v Domě U Kamenného zvonu mají společného jmenovatele, a tím je film jako vyprávění v galerijním prostoru.
Dominik Lang se architekturou výstav zabývá dlouhodobě. Na rozdíl od dalších umělců a umělkyň se však jeho přístup liší v míře akcentování tvůrčí složky této profese. Výsledek totiž často osciluje mezi výstavní architekturou a autonomní instalací. Sám přiznává, že tuto hranici vědomě narušuje. I z toho důvodu spíše preferuje označení „autor výtvarného řešení výstavy“ nebo „autor prostorového řešení“. 
Cílem projektu Artlist:Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Cílem projektu Artlist:Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Frankovo základní jednotkou a pevným bodem je „tělo“, série figurativních sochařských realizací, kolem nichž se rozpíná architektura bývalého kláštera, potažmo města, do nějž jsou recipročně vloženy samostatné zvukové instalace. Stává se tak mentálním, imaginativním i smyslovým středobodem svébytného universa.
Od července 1981, kdy Sozanský vytvořil v Mostě první práce, na místě fotografoval Jiří Putta a záběry natáčel absolvent FAMU Michal Baumbruck spolu s kameramanem Františkem Brabcem. Výsledný film, jenž zachycuje nejen jednotlivé plastiky, ale také performance s herci, které Sozanský pro účely filmu zinscenoval, byl nazván Evakuace a promítán během osmdesátých let jen párkrát na setkání umělcových přátel.
Archetypální symbolismus ročního období chceme vnímat v prizmatu možností existenciálního, senzuálního i tělesného prožitku přírody v době klimatické krize. Nezvýrazňuje dekadence podzimu v době nutné bilance evropských hodnot další vrstvu? Není přirozené zesílení vjemu gravitace a organického rozkladu připomínkou stárnutí naší civilizace a naší smrtelnosti?
Výstava s využitím dokumentačních formátů či reinstalací představuje umělecká díla, která byla primárně koncipována pro veřejný prostor a aktivně reagovala na společenskou situaci ovlivňující, determinující nebo rozvíjející charakter konkrétní lokality a kvalitu jejího využití komunitou.
Mezinárodní výstava Beyond the Sound představuje současný přístup ke specifické a živé umělecké oblasti zvukového umění. Na zvuk nahlíží nikoliv jako na samostatnou estetickou formu, ale jako na médium sloužící k průzkumu a vyjevování zrakem mnohdy nepoznatelných jevů.
Nástroje, jež přinesl technologický pokrok a společnost sítí, vytvářejí alternativní způsob, jak navazovat komunikaci a budovat nové vztahy mezilidské i mezidruhové spolupráce. My však navrhujeme zaposlouchat se do zvuků praktik spojených se společenstvím: rituálnost, koexistence se světem rostlin, zvířat a hub, rozpouštění přecitlivělosti individuálního „já“ ve prospěch kolektivního „my“, citlivost vůči příběhům a perspektivě rostlin a zvířat, ropy nebo oblaků.
Proč to děláš?  Nápis, který před lety vytvořil na libčickém nádraží, klade cestujícím naléhavou a provokativní otázku. Podobně apeluje i na návštěvníky galerie.
Hlavní ideou výstavy se pak stal předpoklad, že setkání s obrazem je především vizuální událostí. Chceme ukázat, že jazyky slov a obrazů jsou si blízké, ale jejich materiál je odlišný: obraz či výraz nelze jednoduše překládat do pojmů. Obraz nic nepředvádí, nýbrž cosi způsobuje.
Mechanismus rozhodování, jenž se tváří logicky a pevně ale ve skutečnosti podléhá neviditelným faktorům mimo kontrolu. Ve videu, utvářejícím jednu část výstavní scény, se tento princip přímo propojuje s hesly z prostředí kasin a hazardních her, například s odkazem na ruletu.
Daniela Ponomarevová ve svém projektu Plán DELTA buduje a následně dekonstruuje postapokalyptický příběh reagující na současný stav civilizace. Jádrem dystopického narativu je předpokládaný zánik Země, z níž se stal pouze jakýsi testovací objekt, přechodné místo pro lidstvo, které neodvratně čeká zničení obrovským asteroidem. Situaci fiktivní budoucnosti autorka otevírá pomocí série objektů instalovaných v imerzivním prostředí domnělé laboratoře a textově-obrazového dokumentu.
Prostorová instalace Geofónie, kterou přímo pro vybranou lokalitu vytvořil osmičlenný tvůrčí kolektiv zformovaný projektem Trychtýř, se zabývá geologickou tématikou. Konkrétně toto skupinové dílo zkoumá rozličné zvuky minerálů, sonifikaci formotvorných geologických katastrof nebo pomalé plynutí času.
Výstava rozvíjí možnosti inkluzivního vnímání prostředí a forem mezidruhového soužití. Ambientní imerzivní instalace představuje pokračování autorčina výzkumu v oblasti vztahů mikrobiologie, technologií a posthumánní filozofie. Patrícia Chamrazová zde naznačuje přístupy k prožívání odlišných vrstev realit, které vzájemně komunikují i soupeří, a hledá rozšířené cesty chápání aspektů diferentních světů, jež nemají explicitně určené hranice vlastního časoprostoru.
Cílem projektu Artlist:Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Pro výstavu v táborské galerii Okraje se Veronika Čechmánková inspirovala šatníkem své babičky Heleny. Její vzpomínky z dětství na toto prostředí i na její profesi švadleny zpracovala v mnohovrstevnatou instalaci.
Autor vybízel k tomu, aby si divák dopřál deset minut soustředěného pohledu, který otevírá cestu k hlubšímu ponoru do věcí i do umění samotného.
Chalupecký celoživotně propagoval a obhajoval nové umělecké směry a zajímal se o obecné otázky umění, především o smysl umění v moderní společnosti. Byl obráncem umění ve spojení s životem. V dnešních termínech bychom si snad mohli dovolit použít termín aktivistického či angažovaného umění. Nevěřil v pouze estetickou funkci uměleckého díla a kultury obecně.
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
V roce 2023 se dvojice Magdaléna Manderlová a Michal Kindernay poprvé ujala kurately festivalu Pohyb – Zvuk – Prostor a přenesli jej na Kozmické ptačí louky. Již ve čtvrtém pokračování tohoto projektu se umělci a umělkyně věnují výzkumu zvukových krajin podél řeky Opavy a v jejím okolí.
Výstava Šedá cihla 34/1993, pokračovala v typu uměleckého salonu, 34 umělců narozených v letech 1941–1964 vybrala odborná jury složená z Jany Geržové, Mahuleny Nešlehové a Petra Nedomy. Úspěšná letní výstava probíhala v prostorách Galerie U Bílého jednorožce na náměstí v Klatovech a v exteriéru hradu a interiéru zámku Klenová.
Objekty představují kovové konstrukce rozmanitých tvarů vypletené přízemi, které autorky ručně odbarvovaly různými druhy čaje. 
Využívají přitom způsoby tkaní nebo drhání, což jsou mimochodem techniky, jež má většina z nás v povědomí především jako polozapomenuté řemeslné praktiky. Toto jejich zaměření odpovídá zvýšenému zájmu současných umělkyň a umělců o materiály a technologie jako je textil, keramika nebo sklo, jež byly dlouho stranou zájmu. Julia a Barbora se každopádně zabývají textilem bez zjevné retro nostalgie, k níž by mohla svádět.
Hudba [pod tvýma nohama] je první výstava Rolfa Juliuse v Česku. Jeho stopy však nacházíme i jinde. V archivu Jiřího Valocha je uloženo několik prací, které Julius věnoval Jiřímu Valochovi a Milanu Knížákovi. Knížák o setkání s Juliusem a jeho dílem píše (obdivně) také ve svých vzpomínkách.
Cílem projektu Artlist: Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců.
Vítejte v Oikos. Oikos je dům, který dýchá a vrní. Prorůstají jím větve, které, společně s jeho obyvatelkami a obyvateli udržují dům v chodu. Žijí v něm obři, holohlavé mořské panny, měňavci, vrány s antracitovými plášti, Johan, nerozlučná dvojčata, Erlenah, která zavírá dveře na řetízek, Ama, která zná všechny druhy léčivých rostlin, Pragma, s problémy dobře schovanými pod kobercem, Tarván s dvěma rybími ocasy, ale také Diamon, netvor, který na sebe bere podobu našich nejhorších úzkostí a obav. Žije v něm také Alma, autorka této výstavy a knihy.
Na výstavě nazvané Domů představuje Petra Janda novou site-spefic instalaci propojující téma mateřství, lidské i mimolidské tělesnosti a cestování mezi listím, pupeny a hvězdami.
Cílem projektu Artlist:Talk – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu.
Michal Mitro je umělec a výzkumník pracující napříč různými obory a médii. Ve své umělecké tvorbě přetváří sociologické koncepty do řemeslně zpracovaných sochařských instalací, které kombinují zvuk, světlo a elektřinu. Mitro vytváří narativy, které jsou jak potvrzující, tak i znepokojující, s cílem formovat budoucnost, kterou bude stát za to žít.
Uvádíme záběry do samostatné výstavy Jána Mančušky Me v pražské galerii MXM v roce 2001, které natočil Jiří Ševčík.
Cílem kulatých stolů je zachytit aktuální diskuzi o pohyblivých obrazech s odborníky zabývajícími se kurátorstvím, galerijním provozem, sbírkotvornou činností, ale i produkcí nebo samotnou autorskou tvorbou. Kulaté stoly jsou rozděleny do tří tematických oblastí, které naznačují možný koloběh a existenci pohyblivých obrazů i po jejich dokončení.
Milujeme léto, ale děsí nás vyschlé řeky a vyhořelé lesy. Postkoloniální myšlení a ekologie nás nutí se zpytovat při cestách do exotických krajin ve vzdáleném klimatickém a geopolitickém kontextu. Toužíme po moři, nedokážeme se ale vyrovnat s utonulými vraky v době klimatického uprchlictví. A kde budou ledovce – co střeží jejich tenčící se ledová krusta?
Tuto výstavu drží pohromadě rozpor. V klasické logice by takový výrok neobstál, protože pojem rozpor se v ní vztahuje pouze na případy, kdy se dvě abstraktní hodnoty vylučují, a nemohou tak společně utvářet cokoliv nového.
Cílem projektu Artlist:Talk – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Seno, sláma, skládka se zabývá jak reflexí důsledků období zemědělské kolektivizace, tak současnými ekofeministickými perspektivami. Zaměřují se na mezidruhovou solidaritu, ohleduplné a udržitelné vztahy a soužití a vykreslují situace, kdy příroda kontaminovaná lidským působením přebírá otěže a znovu nastoluje rovnováhu, které se člověk může ale také nemusí zúčastnit.
Výstava je sborem hlasů, který je někdy harmonický a jindy kakofonický a který hledá cesty, jimiž je možné zpochybnit zažité příběhy o zcela soběstačných hrdinských postavách, jež dokážou vyvinout mimořádné úsilí ke zdolávání nepřízně osudu. Odkud pochází rčení, že co nás nezabije, to nás – a za jakou cenu – posílí?
Lidé této verze budoucnosti nejsou nazíráni jako specifické a samostatně se rozhodující osobnosti, ale naopak jako jednotky deterministicky podřízené přísné kategorizaci. To s sebou nevyhnutelně nese oslabení mezilidských vztahů, jež ukazuje, že krutým důsledkem racionalizace společnosti je nemožnost lidského štěstí.
Výstava Heroin Crystal se místem konání symbolicky „vrací na místo činu“, tj. do Domu U Kamenného zvonu, na první ročník Bienále mladých, který jakoby odstartoval období přibližně deseti následujících let intenzivní interakce mezi GHMP a umělci generace devadesátých let.
Výstava Květek je vším, čím květina může být – znamením růstu i předzvěstí úpadku, opulentní férií i usebraným gestem, kulturním významem i nevkusnou poznámkou, sebevědomou ženou i pýřícím se mužem, nespoutanou radostí i sklonem ke smutku.
Výstava si zahrává s představou meziplanetárního eskapismu – mentální hrou na únik do jiných světů. Čím se ale taková vesmírná cesta stává pro své pasažéry? Záchranou, nebo vězením, v němž už nezbývá nic jiného, ​​​​​​​​​​​​​​​​​​než vzpomínky? Střípky, které si lidský mozek sestavuje do nových abstraktních konceptů?