0:17:50
Petr Dub je (post)konceptuální umělec. Systematicky zkoumá médium závěsného obrazu, respektive aktuální pozici malby. Dubovy obrazy jsou sice nezpochybnitelným výsledkem manuální a dodejme, často velmi náročné a rafinované aktivity, přesto použité sloveso „zkoumá“ není v jeho umělecké praxi bezobsažným synonymem pro „maluje“. Odkazuje především k vědomé mentální aktivitě, která předchází tvorbě obrazů. Petr Dub je rovněž autorem jedné z mála, pokud ne jediné česky psané teoretické studie, která reflektuje lokální postkonceptuální malbu v kontextu aktuálního diskurzu umění. Práce, která vyšla knižně pod titulem Vybrané postkonceptuální přístupy v současné malbě, byla výstupem doktorského studia na brněnské FaVU. Studium v brněnském ateliéru Petra Kvíčaly a Milana Housera, stejně jako roční stáž na pražské umprumce u Jiřího Davida a Milana Saláka nebyly v Dubově případě pouze formální splnění povinnosti. Petr Dub dokázal v konfrontaci s výraznými, ale umělecky i lidsky rozdílnými osobnostmi pro sebe vydestilovat osobní lekci, která tvoří kompaktní základ jeho současné umělecké trajektorie. V gastronomii, což byla ostatně umělcova první profesní volba, by se jednalo o analogii k formátu „fusion cuisine“ kombinujícímu silné zázemí brněnského konceptualismu a odkaz pražského postmodernismu.
Název výstavy Deník přeživší nabízí jako jednu z variant čtení komentář k současné situaci. Za onu v podmětu zamlčenou přeživší může být dosazena Malba. Konceptuální myšlení a malba bývají v lokálních stereotypech vydávány za antagonistické směry. Obhájci malby viní konceptuální přístupy nejen z „nesrozumitelnosti“ současného umění, ale rovněž z přímé účasti na proklamaci „konce malby“, který byl pochopen především jako pokus o likvidaci konkurence. V roce 1997 proběhla v pražské Galerii Rudolfinum programová výstava věnovaná aktuální situaci malby nazvaná Poslední obraz. Postapokalyptický žargon bývá nejpozději od té doby povinnou součástí rétorického arsenálu sloužícího k reflexi aktuálního postavení malby. Pro Petra Duba, který se pohybuje na tektonickém zlomu dvou nesmiřitelných světů, představují podobné odkazy koketní hru. Mrká na obě strany, ale už se rozhodl, že zůstane singlem. Analogicky si počíná ve své umělecké praxi. Programově neopouští pole tradičního závěsného obrazu. Paralelně však na něj aplikuje strategie, které v historii posledních nejméně padesáti let postupně vedly k jeho zpochybnění a zavrhnutí. Scifi literatura pracuje s možností cestovat časem, kdy je možné zásahem do historie změnit či spíše zvrátit přítomnou hrozbu. Petr Dub neusiluje o revizi historie. Na to ví příliš mnoho. Zdá se, že se spíše snaží využít potenciál, který zůstal v minulosti na oltáři překotného, avantgardního postupu ladem. Hybridní status, kdy umělecké dílo zároveň obsahuje genetický kód svého zániku i (znovu)zrození, představuje pro nás přeživší jeden z relevantních důvodů dále se vážně zabývat uměním.
Ondřej Chrobák
